Jak se jezdí na lehokole – Azub Mini v praxi >Priblizovadla.cz
 

Jak se jezdí na lehokole – Azub Mini v praxi


Celý článek Toto měla být původně jen část recenze lehokola Azub Mini. Text však tak trochu nabobtnal, takže jsem z něj raději udělal samostatný článek. Nedělám si patent na rozum – na tomto velogauči jsem najel řádově dvě stovky kilometrů. Nicméně troufám si tvrdit, že základní postřehy jsem vychytal poměrně přesně.
 

 
Předně: je to úplně jiný způsob jízdy než na zábradlí – jak lehokolisté s oblibou nazývají klasická kola. Rychle zapomeňte na všechny návyky, snad kromě jednoho, frekvenčního šlapání. Není ani tak divné, že za jízdy ležíte (spíše polosedíte, i když jsou jedinci, kteří mají sedačku hodně sklopenou), největší nezvyk je, že jedete nohama dopředu. Nejsem sám, kdo po prvním nasednutí intuitivně hledal bezpečnostní pásy, ale ty zde nenajdete. Už vzhledem k tomu jsem jezdil mnohem opatrněji z kopců, byť když jsem nad tím přemýšlel, tak nohy vpředu jsou asi bezpečnější než hlava na ráně. I tak moje „maximálka“ dosáhla jen na 60 km/hod…

Azub Mini

Posed nohama dopředu však není jediné specifikum lehokol. Dalším typickým rysem je nižší těžiště než na kole (opět podle typu lehokola) a samotná konstrukce, kdy přední kolo je víceméně pod jezdcem, nikoliv zcela vepředu. To s sebou přináší takzvaný autobusový efekt při zatáčení, kdy přední část s klikami jde do zatáčky později, resp. jiným – větším – obloukem než přední kolo. To je třeba mít na paměti při manévrování zejména v úzkých prostorách, při běžné jízdě na cestě si zvyknete velmi rychle. Na přední kolo je navíc dobře vidět, takže ani při pomalé jízdě moc nehrozí vymetení všech děr na silnici.

Lehokolo Azub
Ilustrační foto – archiv Azub

 

Když jsou řídítka dole

Azub Mini, na kterém jsem měl tu čest přijít o panictví v jízdě na lehokole, byl vybaven takzvaným spodním řízením. Ve zkratce to znamená, že sedíte přesně nad řídítky, která jsou upevněna pod rámem, takže ruce máte de facto ve fyziologické poloze podél těla. Oproti „zábradlí“ je to opět obrovská změna, ovšem z mého pohledu – a věřím, že z pohledu všech ostatních jezdců – velmi příjemná. Osobně mě totiž na kole se sportovním posedem (obecně natažený posed a sedlo výš než řídítka) často trnou ruce, mívám s tím větší problém než s otlačeným pozadím. Na lehokole se spodním řízením? Naprostá pohoda, báseň, nádhera! Ono je to mimo jiné také dané tím, že zde se ruce o řídítka neopírají – to je naopak nežádoucí, protože to obvykle vede k nechtěné změně směru jízdy. Řídítky leháče se prostě lehce a jemně řídí. Vynikající je také dostupnost brzdových páček a páček řazení. Není nutné nijaké přehmatávání, vše obsloužíte z jedné pohodlné polohy.

Lehokolo Azub
Ilustrační foto – archiv Azub

Právě díky faktu, že o řídítka se jezdec neopírá a chybí mu jakoby třetí stabilizační bod (pedály/kliky – sedlo – řídítka), „vynikají“ lehokola problematičtějším udržením rovnováhy. Abych předešel výhradám zkušených lehokolistů, ihned uvádím – zejména v začátcích. Nejhorší je samozřejmě rozjíždění a zastavování, přičemž z mého pohledu je snadnější to první. Jednak musíte mít nastavený optimální převod, který „ušlápnete“, ale zároveň to nebude stání na místě doprovázené zběsilým točením klikami. Odpich musí být svižný – to zní logicky ve smyslu čím větší rychlost, tím lepší udržení rovnováhy. Zpočátku je dobré rozjíždět se jen v přímém směru, a až se vám to vryje pod kůži, určitě to zvládnete i do zatáčky.
Zastavování bych doporučil spíše pozvolné s ležérním opřením se o jednu nohu a až poté se dotknout matičky Země oběma spodními končetinami. To se lehce řekne, ale hůř provádí. Nepřál bych vám vidět moje vnitřní strany stehen poblíž kolen, omlácené o hlavní rámovou trubku, hrající všemi barvami, jaké modřiny dokážou vykouzlit. To od toho, jak jsem při zastavování ztratil balanc a jal se zachránit vlastní čest před úplným spadnutím. Takže možná jsem to dělal úplně blbě a těším se na reakce ostřílených lehokolistů.

Lehokola Azub
Ilustrační foto – archiv Azub

Klasickým problémem je také pomalá jízda do kopce. Znovu uvádím – zapomeňte na to, že se o řídítka dá opírat. Při pomalé jízdě se naopak zapřete zády do sedačky proti pedálům a ruce mějte na řídítkách zcela volně, téměř jako byste jeli bez držení. Tímto způsobem velmi brzy zvládnete pomalou jízdu do kopce, aniž byste šněrovali silnici od pangejtu k pangejtu.
Velmi často se stává, že lehokolo tak nějak odmítá v pomalé rychlosti jít do zatáčky. A škubáním řídítky stejným směrem, do kterého chcete zatočit, situaci ještě zhoršujete. Tu správnou fintu znají všichni motorkáři: chcete-li zatočit doprava, mírně trhněte řídítky doleva (a obráceně v opačném směru). Kolo se mírně nakloní požadovaným směrem, vy okamžitě změníte směr natočení řídítek a jedete tam, kam jste chtěli…

Lehokolo Azub
Ilustrační foto – archiv Azub

 

Jak správně ležet

Pravděpodobně stejně jako já velmi brzy zjistíte, že pro maximální pohodu, ale také efektivitu šlapání je třeba mít pokud možno optimálně nastavenou sedačku. Jedna věc je předo-zadní poloha, kdy byste měli mít na pedálu v přední úvrati nohu téměř propnutou – tedy velmi lehce pokrčenou. To je ostatně stejné jako na klasickém kole, pouze zde máte nohy víceméně vodorovně.
S předo-zadní polohou úzce souvisí sklon sedla. Také ten lze na Azubu Mini – a nejen na něm – velmi rychle nastavit bez nutnosti použití nářadí díky systému IPS (Ideal Position System) jen pomocí rychloupínáku. Začátečníkům se doporučuje spíše vzpřímenější posed, staří bardi si pravděpodobně více lehnou. Míru „ležení“ ale také ovlivňuje výška klik. Na Azubu Mini mi ihned došlo, že střed šlapací osy je záhodno mít výš než spodní hranu sedla, což sice v základu je, ale v malém rozdílu. Proto jsem ihned dal sedlo co nejníž to šlo a na komfortu šlapání, resp. efektivitě přenosu síly nohou na pedály to bylo okamžitě znát. A snesl bych ještě vyšší kliky. A jak že to souvisí s ležatou polohou sedla? Jednoduše, budete-li šlapat pod sebe a mít sedlo hodně sklopené, nikdy se do něj pořádně neopřete zády a naopak budete mít tendenci vyjíždět nahoru – tedy nic, co by přispívalo dobrému šlapání. Vždy je prostě třeba mít nohy zapřené proti zádům. Na lehokole se ve stoje jaksi jezdit nedá, ale právě ono zapření tuto relativní nevýhodu kompenzuje.

lehokolo Azub
Ilustrační foto – archiv Azub

 

Pro zkušenější nášlapy

S tím, jak máte nohy mírně do kopce, samozřejmě souvisí nebezpečí jejich padání z pedálů. Ne že by tu nebylo, je. Zvláště při jízdě na nerovnostech jsem se zpočátku necítil vůbec jistě. Po pár desítkách kilometrů jsem se při přejezdu hrbolů – kterých české silnice obsahují možná více než rovných úseků – naučil přestat šlapat a zapřít se do pedálů a zády do sedačky. Nicméně dovedu si velmi dobře představit, že po získání potřebné jistoty ovládání lehokola by na místo obyčejných platforem šly nášlapné pedály.
K nášlapným pedálům ještě poznámka: Všichni jistě víte, že na klasickém kole se nášlapy používají také k tahání klik nahoru/k sobě. Byť to na lehokole nemám vyzkoušené, jsem víceméně přesvědčen, že toto zde nehrozí. Jedině, že byste na sedačce opravdu měli ten bezpečnostní pás, ideálně pětibodový. Ale psal jsem to hned na začátku – zapomeňte na návyky z klasického kola.

Malá 20palcová kola Azubu Mini jsou sice svižná co do akcelerace, pohodlí však pochopitelně nepřidávají. Na to má vliv také celková geometrie. Rozvor sice odpovídá kolům s větším rámem, což je samozřejmě dobře, jezdec je zde ale více posunut k přednímu kolu (na „zábradlí“ sedíte spíše nad zadním kolem). To způsobuje, že každá nerovnost docela kope do nejtěžší spodní části těla. Přejíždění nejrůznějších obrubníků je tedy třeba činit v pomalé rychlosti, směrem nahoru pak nejeden vyšší obrubník budete muset vytlačit – nadhodit přední kolo jsem se nenaučil a myslím, že to mnoho lehokolistů neumí.
Pokud bych byl vážným zájemcem o koupi tohoto přibližovadla, či jiného modelu s 20palcovým předním kolem, rozhodně bych velmi vážně uvažoval o vybavení kvalitní přední odpruženou vidlicí. A nešetřil bych na ní – určitě by měla být vzduchová s olejovým mazání a tlumením, vybavená pop-lockem – dálkovým ovládáním zavírání tlumiče na řídítkách.
Na práci zadní vidlice si naopak nemůžu stěžovat, byť tlumič bych zde viděl také o třídu lepší – zadek měl trochu tendenci k pohupování. Ale je možné, že šlo jen o „příliš zajetý“ model – přece jenom, testované kolo pochází z půjčovny Azubu a střídá se na něm spousta dočasných majitelů.

lehokolo Azub
Zkušení lehokolisté vědí, proč na přední kolo dávat odpruženou vidlici. Foto archiv Azub

 

Řekni mi zrcátko…

Sezení, či chcete-li ležení na „gauči“ je sice velmi pohodlné, má však jednu nepříjemnou nevýhodu: Jen těžko se otočíte tak, abyste se podívali za sebe. To může být v silničním provozu docela fatální chyba. Takže byste měli vědět, že deset z deseti lékařů záchranné služby doporučuje vybavit se zpětným zrcátkem (zrcátky). Existuje mnoho řešení, opět záleží na typu kola a také typu řízení. Klasika je montáž zpětných zrcátek na řídítka, takříkajíc univerzální řešení představuje malé zrcátko na brýle. Když jsem poprvé spatřil jeho minirozměry, byl jsem silně skeptický vůči funkčnosti, nicméně praxe ukázala, že jde opravdu o výbornou vychytávku. Nakláněním a otáčením hlavy totiž obsáhnete nezvykle velký pozorovací úhel. Chce to jen trochu zvyku, a to je u lehokola běžné skoro po všech směrech.

Zpětné zrcátko na brýle

Pokud jste tento můj traktát dočetli až sem, zbývá vám už jen strhující závěr. Jak už jsem se přiznal, lehokolo jsem zkusil hlavně z toho důvodu, abych si zodpověděl otázku: „Co na tom divným stroji ti strejcové – dámy však nevyjímaje¬ –mají?“ Nyní už to vím – je to úžasně pohodlné… Pokud máte na „zábradlí“ nekončící problém s otlačeným pozadím, zapařeným obsahem kalhot a jinými podobnými komplikacemi, zapomeňte na ně. Osobně, coby greenhorn jsem dával při testování jen asi 50kilometrové švihy, ale vím, že kdybych měl na kole nosič (na svačinu samozřejmě), nějaká ta stovečka by mě vůbec nerozházela. Krátce a jasně: nebolí ani zadek, ani ruce. A málem bych zapomněl: nebolí vás ani za krkem. Řekl bych tedy, že jde o ideální nářadí pro dálkovou cykloturistiku.

Abych však byl spravedlivý, musím zmínit i nevýhody. Zpocená záda nejsou nic příjemného a dovedu si představit, že v chladnějším počasí je to mnohem více frustrující než nyní v létě. Jak jsem právě uvedl, na občerstvení a jiné nezbytnosti jako lepení, pumpičku či nářadíčko, musíte mít lehokolo vybavené speciálními brašnami. Jste-li zvyklí mít drobnosti nacpané v zadních kapsách dresu nebo v případě většího objemu v batohu na zádech, máte smůlu.
A snad poslední negativum: vzhledem k posedu nohama dopředu je hůře vidět do křižovatky. Osobně jsem i po 200 kilometrech centrum Brna objížděl velkým obloukem, protože jsem si zkrátka nebyl jistý. A i tak se našly asi dva přechody/přejezdy pro cyklisty, kde jsem raději slezl a potupně potlačil.

 
Lehokolo mě sice nedostalo tak, že bych se do něj nekriticky zbláznil, nicméně velmi zajímavým jsem jej shledat musel. Proto už nyní mohu slíbit, že se těmto šlapohybům budeme na Přibližovadla.cz věnovat i nadále. Netvrdím, že nějak extrémně intenzivně, nicméně nějaké plány už máme, tudíž budeme rádi, když nám zachováte přízeň. Nyní si ještě v samostatném článku můžete přečíst moje postřehy z konstrukce lehokola Azub Mini.


Yedoo Alloy





,




  1. #1 druzstevnik 13. 9. 2011 - 09:44

    Prima počtení, další důvod navštívit SportLife v Brně 🙂 třeba mi někdo půjčí sveza…

  2. #2 tengu53 13. 9. 2011 - 10:50

    Jojo na SportLifu jsem lehokolo zkoušel, ale popravdě – nedokázal jsem se na něm ihned rozjet, tak jsem ho rychle vrátil. Měl jsem strach, že spadnu a poškrábu ho. A taky jsem docela nešika. To rozjíždění je fakt jiný. Ale letos to zase zkusím. Lehokola mají ale i jednu nevýhodu – jsou větší a méně skladná, než klasická. Je to potíž hlavně při cestování vlakem…

  3. #3 druzstevnik 13. 9. 2011 - 12:37

    No pravda z toho rozjezdu mám taky strach, kor když jsem si v recenzi přečetl cenu, čekal jsem jí původně někde na polovině 🙂

  4. #4 Honza Galla 14. 9. 2011 - 14:33

    Na lehokole jezdím už několik let a za sebou mám lecos včetně Kosova, Albánie, nebo indického Himaláje. Článek je to pěkný a překvapivě pravdivý ve většině bodů. Mnoho jiných článků dopadlo o poznání hůře díky tomu, že redaktoři vůbec nevěděli, co to lehokolo vlastně je. Na druhou stranu je fakt, že zkušenosti přichází až časem a my většinou říkáme tak asi 500 km. Po 500 km jste ani na klasickém kole neuměli jezdit s úplnou jistotou a velkými schopnostmi v provozu či v terénu. Ale to si jen málokdo pamatuje.

    Základní nepravdou je to, že se na lehokole nedá tahat s SPD-čkama zpátky. Dá se to a je to poměrně žádoucí. Druhá věc je, že v autě před sebou také máte dlouhý čumák a nikdo to na křižovatkách ve městě neřeší. Tady je čumák o poznání kratší a dá se na to lehce zvyknout. Pokud někdo řeší rozměry, vřele doporučuji horní řízení. Pak je lehokolo dokonce mensí než klasické kolo a nastupování do vlaku nebo vození v autě už nedělá žádný problém.

    Lehokol je velká spousta, mají různá kola, různá řidítka, různé výška a různé rámy. Není to tak, že to co jste viděli na cestě je ten jedniný typ lehokola. Oproti klasickým kolům je u lehokol mnohem větší rozmanitost a schopnost se přizpůsobit potřebám jejich majitelů. Je třeba si prostě správně vybrat.

    Howgh 🙂

  5. #5 Petr Lindner 14. 9. 2011 - 22:27

    Díky Honzovi Gallovi za komentář – velmi si cením poznámek zkušeného lehokolisty. Nicméně tomu tahání SPDéček k sobě uvěřím, až si to vyzkouším. Kdy mi zase Azub půjčí nějaký lehogauč? 😉

  6. #6 Matěj Novotný (snilard) 19. 9. 2011 - 11:04

    Dovolil bych si také pár poznámek.
    Jak píše Honza, tahání za SPDčka jde na leháči úplně v pohodě. Je možné, že to člověk dělá jinak, než na klasice, to nemůžu srovnat, ale jde to.
    Autor píše cosi o vzduchové vidlici pro 20″ kola. Drobný zádrhel bude v nabídce vidlic pro 20″ kola. Vzduchovou vidlic, co vím, pouze americký White Brothers. Lock s vývodem na řidítka nemá.

  7. #7 Petr Lindner 19. 9. 2011 - 12:15

    Jo, pravda, tu vidli jsem poněkud nedomyslel. Vycházel jsem z nejlepšího, co je na bajky a nedocvaklo mi, že ve dvacítkách bude výběr mnohem horší.

  8. #8 Vašek 17. 7. 2016 - 12:33

    Vzduchovou vidlici ve 20″ nenabízí pouze WB, ale je fakt, že výběr je omezenější. Ale dělá se i kvalitní model s alu sloupkem 😉

(nebude zveřejněn)


Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Rozumím