Koloběžko-cestovatelská soutěž ukončena. Kdo vyhrál hamaku Nomád? > Priblizovadla.cz
Partner rubriky Koloběžky  

Koloběžko-cestovatelská soutěž ukončena. Kdo vyhrál hamaku Nomád?


Celý článek V lednu tohoto roku jsme spolu s výrobcem hamak GR Hammock vyhlásili koloběžko-cestovatelskou soutěž pro ty největší a nejdrsnější poutníky na stupátku mezi dvěma koly. Soutěž je u konce, sešly se nám velmi zajímavé příběhy, ze kterých jsme vybrali vítěze a dva další oceněné. Kdo jsou ti šťastlivci?
 



 

Nebudeme vás zbytečně napínat – na vítězi jsme se jednoznačně shodli. Je jím Ondřej Sitek, který na svém Kickbiku ujel za 21 dní 2 160 km z norského Osla až k nejsevernějšímu výběžku Evropy, Nordkappu. Sám, bez podpory, natěžko… Gratulujeme Ondrovi, hamaku si zaslouží plným právem!
 

Koloběžko-cestovatelská soutěž Přibližovadel a GR Hammock

Hamaka GR Hammock Nomád

 
O druhé a třetí místo se pak dělí Martin Hospodka, který na svojí Kostce dojel z Břeclavi k Jadranu, a konečně Dalibor Beneš, jenž sice necestoval na koloběžce, nicméně jeho vlastnoručně vyrobená „odrážecí tříkolka“ ke kolobrndám nemá daleko. Nehledě na to, že Dalibor na ní pokořil střechu světa – Pamír.

Martin Hospodka a Dalibor Beneš získávají 20% slevu na jakýkoliv výrobek firmy GR Hammock a my jim taktéž gratulujeme! Jejich cestopisy budeme na Přibližovadlech publikovat postupně později, nyní čtěte vítězný příběh Ondry Sitka a kochejte se fotografiemi z jeho cesty.
 


 

Ondřej Sitek: Nordkapp – putování na koloběžce k severu

Podzim 2013 jsem trávil v rámci půlročního studijního pobytu v norském Bergenu. Tam se mi tuze líbilo. Tak moc, že jsem se nakonec zdržel celý rok a k jarnímu semestru jsem si do Norska přes mnohou strázeň přitransportoval milou koloběžku – slovutný závodní Kickbike s dvacetipalcovým zadním kolem. Na svém korábu jsem pak hrdě brázdil břehy fjordů a přilehlé okolí, reprezentoval koloběh a sbíral inspiraci. Všemožní studenti a noví kamarádi mě naučili dosud nepoznaným elévským dovednostem (stopování, couchsurfingu, dumpsterdivingu) a probudili ve mně touhu vykonat smělý čin. Pouť či skutečné dobrodružství, jímž bych logicky uzavřel rok v Norsku.

Jak rychle tato myšlenka dostala pevné obrysy! Na nejzazším severu Norska, daleko za polárním kruhem, ční do Severního oceánu nejsevernější výspa Evropy s názvem Nordkapp. Cyklističtí nomádi váží týdny či měsíce, aby pohlédli do tváře půlnočnímu slunci na samém konci světa. Cíl byl najednou tak zřejmý.
 

Ondřej Sitek: Nordkapp – putování na koloběžce k severu

Mapa trasy, zpětně vypočtená

 

Mělo nás být pět…

Nadešel proto čas příprav. Tisk map, vymýšlení a vyznačování vysněné trasy, shánění společnosti a případného ubytování (právě přes zmíněný couchsurfing), obstarávání mikrostanu a trvanlivých zásob. Stálo to čas a úsilí. Nejsložitější byla konstrukce zadního nosiče, abych nemusil dřepovat s batohem; postranní brašny jsou totiž pro koloběžku zvrhlost, že ano…

Co se společnosti týče, mělo nás být pět, z toho čtyři cyklisté. Těšil jsem se, že nebude třeba se smýkat s batohem vůbec, že jej cyklistovi přiložím na nosič. Nicméně, jaksi se stává, že jednomu se ztratí čas, druhému prostředky, třetímu kolo a čtvrtému chuť jet ve dvou. Najednou jsem byl sám. Zde došlo k mentálnímu růstu jedince, já jsem se zatvrdil a prohlásil, že se projet chci a že jedu i sám. Tohle rozhodnutí bylo asi nejtěžší, ale zároveň učinilo z celého výletu jakousi intimní osvobozující pouť. Nicméně, učinil jsem ústupek. Namířil jsem trasu k severu přes nížiny Švédska a Finska, abych se vyhnul původně plánovaným fjordům s odmítavě kopcovitým profilem. Přeci jen, chci někam i dojet, a zatím nejsem žádný ostřílený poutník.
 

Nordkapp – putování na kolobìžce k severu

Finská autobusová zastávka s apartním posezením

 
A je to, jedu! Do deníku si píšu den před odjezdem: „Co za blbost jsem si to jen vymyslel! Chci, aby už to bylo za mnou.“ A ono vůbec ne, právě naopak! Sedím ve vlaku do Osla, odkud už vyrážím výhradně po svých. Vybaven koloběžkou, 6litrovou truhličkou vpředu, karimatkou tamtéž, zadním improvizovaným nosičem se stanem a spacákem, s batůžkem a přilbicí a s orlím pérem pro šťastnou cestu vyrážím do boje. Tuším, že do boje se severem, rozmarem počasí, vzdáleností a především se sebou samým.
 

Na koloběžce po dálnici

Moje první odrazy mě ženou do Švédska. A jsou věru těžké. Když po dvaceti kilometrech opouštím Oslo, pevně věřím, že celá věc není možná. Všecka ta nálož, co ji táhnu! Sedím, jím, prší, hudba až tak nepovzbuzuje, jedu dál. Pak je večer, já poprvé stavím u jezera nový stan, zápolím s komárem, koupu se a blaze usínám. Třeba to přece půjde.

Mířím k Baltu, k nádheře nepoznané, najednou s chutí a rád, rovnou na východ. Až na občasné chmury se jede překvapivě lehce a dobře. Většinou svítí slunce a já si jedu dle plánu okolo 100 km denně s přestávkami na nákup chleba a ryb a podobné havěti, s níž mi chce tahat na zádech. Jednou či dvakrát dokonce navštívím restauraci s bifé, znamenající: sněz, kolik zmůžeš. A že najednou zmůžu opravdu hodně!
 

Nordkapp – putování na kolobìžce k severu

Sám na motocyklu (jinak též Laponec na motocyklu)

 
Přes kopce, lesní cestičky a malebné vsi, na těle prach a pot, dorazil jsem po šesti dnech k Sundsvallu, přímořskému městu, největšímu na mé cestě. Jaká krása! Na další etapu jsem se těšil velmi, neboť cesta probíhá kolmo na sever, týden podél Baltu a Botnického zálivu. Čekal jsem nádherné výhledy na moře. Pravdu jsem ale neměl… Cesta, dálnice E04, na níž je oficiálně dovoleno vjíždět kolům, měla jeden či dva pruhy, ovšem žádný odstavný, a od výhledů byla navíc odříznuta pruhem stromů. Nastalo týdenní martyrium mezi auty, hlukem a lesy. Zaťal jsem zuby a táhl! Alespoň jsem po cestě počítal mraveniště a těšil se, že uvidím losa.

Po týdnu jsem přece jen hroznou dálnici opustil na severu Botnického zálivu. Tam na mě čekala třetí etapa. Etapa za polárním kruhem, etapa sobů, samoty, zimy a světla. Jakmile jsem odbočil k severu – zatímco dálnice pokračovala na východ k Finům –, ubylo aut. Pořád nějaká jezdila, byl jsem stále na hlavní severní spojce, ale najednou jsem měl pocit, že jsem sám. K tomu přispělo i úspěšné utopení přehrávače a nenadálé ticho v uších. Přibylo přírody. Řeka, komáři, divočejší počasí a větší zima. Jestli jsem z Osla vyjížděl bez trička a na dálnici jsem měl mikinu, tady jsem oblékl i bundu. Viděl jsem svého prvního soba. Znenadání vyskočil ze škarpy a majestátně se mi nastavoval. Připadal jsem si na správném místě. Bylo mi dobře.
 

Nordkapp – putování na kolobìžce k severu

Tohle jsem já, zvěčněn v plné výbavě (i s igelitovými rukavicemi na rukou) cyklistkou Chris z Belgie

 
Jel jsem dál a dál, potkával nádherné lidi, spal u nich (přes couchsurfing i zcela náhodně), vyprávěl jim o jihu a o koloběžkách a přitom postupoval k severu. Tak jsem projel překrásné a divoké Finsko, kde jsem viděl sníh a potkal první dálkové cyklisty. Též jsem překročil severní polární kruh, kde byl den. V noci přestala být tma, a bylo to kouzelné. Na náhorní plošině Finnmarksvidda jsem přejel do severního Norska. To už ubylo i aut a stavení, byla to pustina, kde foukal šílený vichr a nebylo kde se před ním skrýt. Samota byla osvobozující a tísnivá. Jel jsem tam i přes 150 km denně, abych našel pěkné místo pro stan nebo abych stihl otevřený obchod. Bez hudby, zpíval jsem si. Cokoliv mě napadlo, třeba Tři krále. Potkal jsem soby. Stovky, ba tisíce. Též orly.
 

Nordkapp!

Posledních 300 km vedlo po ježatém a nehostinném poloostrově, tentokrát už skutečně přímo podél Severního ledového oceánu. Byla zima. Plátěné rukavice bez prstů jsem obalil do igeliťáku, aby mi neomrzly prsty (rada germánského kolemjedoucího), helmu jsem měl už jen pro zahřátí. A ejhle, po posledních impresích prudkých kopců a divokých výhledech do širokého okolí snoubících ostny skal s mořskými vlnami ze všech stran vyjel jsem na nejzazší planinu na nejvyšší skále a byl jsem tam.
 

Ondřej Sitek: Nordkapp – putování na koloběžce k severu

A jsem tam! Vysmátý jak lečo. Silný jako nikdy a hrdý a totálně dojat

 
Nordkapp, snad 300 metrů vysoký útes čnící nad nekonečným obzorem, zamračeno, ale jasno. Po více než 2 000 km, třech týdnech osamocené pouti, draly se mi slzy do očí. Nezklamal jsem sebe ani kamarády, kterým jsem slíbil poslat pohledy. Byl jsem v šíleném pohnutí, když mi začali tleskat nějací Italové, deklamujíce bravo! Oklepal jsem se a byl zase sám sebou. Trochu škoda. Italové, stejně jako stovky turistů kolem se tam dovezli auty či autobusy. Najednou mi vše přišlo jako uloupený poklad. Ale ne mně. Zůstal jsem obohacen jako nikdy předtím a o půlnoci hleděl na půlnoční slunce, které se vyčarovalo z mraků.

Jestli vás zajímá, jak jsem se dostal zpět na jih, vězte, že lodí z nedaleké vesnice. A byla to nuda.
 


 

Fotogalerie Nordkapp – putování na koloběžce k severu

 








, , , , ,




  1. #1 druzstevnik 8. 4. 2016 - 07:13

    Parádní příběh, musel to být boj se sebou samým a světem okolo kolem. Krom toho je cestopis pěkně napsaný. Díky.

  2. #2 Zdeňa 18. 4. 2016 - 19:54

    Gratuluji vítězi, osobně jsem na koloběžce Kostka ujel za 28 dní necelé 3000 Km z České Republiky až do Madridu, byla to fuška v plné výbavě.

  3. #3 Petr Lindner 18. 4. 2016 - 20:35

    Zdeňa: No a proč jste se nezúčastnil soutěže? 🙂

  4. #4 Zdeňa 18. 4. 2016 - 21:18

    Vaše krásné stránky jsem našel až dnes 🙁 ale info o cestě i fotky Vám mohu zaslat 🙂

  5. #5 Petr Lindner 18. 4. 2016 - 22:37

    Zdeňa: Sem s tím! 🙂

(nebude zveřejněn)


Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Rozumím