Jak a proč se stát závodním koloběžcem

Tento článek měl být původně zpravodajstvím z české Rollo ligy, ale vzhledem k tomu, že moje dodací lhůty nejsou odpovídající aktuálnosti, tak jsem se rozhodl napsat něco trošku jiného. Abych ale aspoň trochu dostál svého slova, prvních závodů koloběžkové Rollo ligy se v tomto článku také „dotknu“.

Nejprve tedy krátce k prvnímu klání v Moravské Třebové: Trať „dlouhého“ (30 km) sobotního závodu s hromadným startem byla velmi vhodně zvolena. I když nebyla pro závod uzavřená, šlo o málo frekventovanou silnici s minimálním provozem. Trať byla stoprocentně spravedlivá – dlouhý a místy i dost prudký výjezd, dva bezpečné sjezdy, zvlněný profil obecně a větrné počasí – prostě pro každého dle jeho gusta. Časovka byla bez provozu úplně, jelikož se jela na slepé silnici. Prostě bezpečnost při každém „trhnutím nohou“.
Výsledky obou závodů najdete například na webu Českého svazu koloběhu.

Jednoduše a v pohodě

Pro neustále se množící dotazy ohledně toho, jak si zazávodit v Rollo lize, jak se stát členem ČSK (Českého svazu koloběhu) a podobně, jsem se rozhodl popsat zevrubně svoji první zkušenost se závodním koloběhem.

Naprosto jednoduše stačí i bez přihlášení, i když lépe s ním přijet, dle mapy a srocení závodníků vyhledat start a kancelář závodu (stolek pro prezenci s usměvavými pořadateli, či spíše pořadatelkami), vybrat si závod a zaplatit směšný 100 Kč startovní poplatek. Při zájmu o start v celém seriálu Rollo ligy a zahrnutím do jejích výsledků je třeba zaplatit i členské příspěvky (100 Kč/1 rok) a poplatek za závodní licenci (50 Kč/1rok). Pak už jen připevnit startovní číslo na řídítka, dostavit se na start a protrápit se až k cíli.

Atmosféra závodů je rodinná – ostatně opravdu často závodí celé rodiny – a konkrétně v Moravské Třebové pokračovala i po závodě a vyhlášení výsledků v „občerstvovně“, kde proběhla i jednou ročně konaná Valná hromada ČSK, která by měla naznačit další směry vývoje koloběhu v ČR. Tuto atmosféru podtrhla i možnost společného (zdarma) ubytování (sprchy s teplou vodou, WC) v hokejových šatnách stadionu. Tohle se dalo naposledy zažít v začátcích triatlonu v Čechách.

Další odpovědi, stanovy, řády a pravidla hledejte na tomto odkazu (PDF soubory ke stažení dole na konci stránky), kde se dozvíte naprosto vše.

Proč se tedy stát závodníkem?

Někomu (mně) stačí být sounáležitostí zajímavé party slušných lidí se společným zájmem a smysluplným trávením času a relaxací. V jednom závodě si společně zazávodíte s mnoha i několikanásobnými mistry světa a Evropy, což se Vám v žádném jiném sportu snad ani nemůže podařit.

Další důvod je čistě sportovní a trošku bych zde použil své bývalé trenérské a manažérské zkušenosti. Obecně je totiž vyniknutí ve sportu motivací pro spoustu lidí.
No a právě v koloběhu je to vyniknutí, a to i v mezinárodním měřítku, velmi pravděpodobné, vlastně až snadné. Závodů se totiž v různých kategoriích zúčastňuje velmi malý počet závodníků. V některých kategoriích (hlavně mládežnických) stačí pouze přijet a jste vlastně „na bedně“. No a takto se zde vlastně lehce stanete i reprezentantem ČR s ne nereálnou vidinou úspěchů i na mezinárodním poli. Náklady jsou směšné ve srovnání s ostatními sporty.

Užijte si

Závodní koloběh tedy může dělat úspěšně téměř každý. Výhodný by měl být pro každého sportovce, jenž nemůže ve své původní disciplíně (atletika, volejbal, basket, orientační běh a běh na lyžích aj.) dlouhodobě dobýt kýžených sportovních vavřínů.
Z hlediska somatotypu je výhodná až hubená a vysoká postava s dynamickým odrazem (švihem) v kombinaci se silovou vytrvalostí. Paradoxně ale právě několikanásobný mistr světa Hannu Vierikko a tvůrce koloběžek s velkým předním kolem a majitel firmy Kickbike toto popírá. Je to „prcek“.

Navíc spousta závodů se jezdí po rovině, a tak i nějaké to „kilčo“ navíc se ztratí. V kopcích samozřejmě překáží. Mimochodem na koloběžce se z důvodu vytrvalostního charakteru tohoto sportu hmotnost výborně shazuje.

Stroje připravit!

No a příště snad – pokud si zase nezapomenu foťák – o tom, na čem se závodí. Vězte ale, že to není až tak podstatné. I ty 12palcoví prckové jedou jak blesk. Jsou sice už jenom tři, mají vlastní kategorii, ale notně se zamíchají mezi ostatní v celkových výsledcích. Zdá se, že převládají plzeňské velké koloběžky z dílny pana Trojana, či jeho následovníků, pak Kickbike, asi pětkrát Kostka v různých vývojových a věkových variantách Racera a nějaká ta samodomo extravagance.

Na závěr a pro dokreslení atmosféry si neodpustím malý dovětek. Nic nevydrží věčně a tak jsem po dlouhé době zažil, že mi ve sjezdu prasknul drát (no už mu bylo víc jak 30 let) a z boku jsem si naříznul plášť. Když jsem ho ráno před časovkou „narval“ na nejvyšší přípustný tlak, tak mi asi pět minut před startem bouchnul. Já nešťastník jsem si s sebou nevzal náhradní kolo a chtěl jsem tedy start zabalit. Jen tak mimochodem jsem se zeptal okolostojících, pro mne zatím ještě téměř neznámých závoďáků, zdali by neměli na půjčení jiný „předek“. Světe div se, téměř okamžitě se našel človíček, který mi svoje přední kolo na závod půjčil. Opětovně zdůrazňuji, že ani já jeho a ani on mě vlastně neznal…