Přibližovadla.cz součástí národního kulturního dědictví

Než se dostanu k meritu věci, začnu trochu zeširoka. Když jsem začínal rok či dva před koncem minulého století psát jinak než „do šuplíku“, byl mojí první publikační platformou právě web. Pro velké zvědavce – coby grafik povoláním jsem začínal na www.grafika.cz seriálem článků o vektorovém editoru CorelDRAW, o kterém jsem později navíc napsal i útlou knihu Tipy, efekty a kouzla. Knížku už asi neseženete, ale ty články na Grafice stále jsou – kdo pozná můj pseudonym? Jakožto zapálený amatérský fotograf jsem ale v publikační činnosti postupně přešel k digitální fotografii, jež byla v té době v plenkách (ty snad byly ještě bavlněné).

Nebudu vám detailně popisovat můj profesní životopis, jen chci dodat, že s fotografií to došlo docela daleko. V roce 2004 jsme s kolegy založili ve dnes už neexistujícím vydavatelství Computer Press dnes už neexistující časopis DIGIfoto… Věnoval jsem mu osm skvělých let, abych nakonec jako jeho šéfredaktor musel našim redaktorům oznámit, že od roku 2012 vydavatel (to už byla Mladá fronta) tento časopis ruší. Dál se k tomu nebudu vyjadřovat, protože bych se musel nas…

Nesmím samozřejmě zapomenout na moji ženu – jejíž jméno na Přibližovadlech.cz také najdete u spousty článků, byť její hlavní „neviditelnou“ prací je starat se o jazykovou čistotu našeho webu. Tedy dávat vyšší úroveň výplodům mým a našich dalších spolupracovníků, které to – co si budeme nalhávat – nezřídka potřebují takříkajíc nezbytně.
Lenka začala psát možná ještě dříve než já. Vyplodila nespočet rozhovorů s nejrůznějšími celebritami do kulturního časopisu Kult, recenzovala mnoho knih, divadelních představení, filmů, přispívala do několika dalších médií… No a pak ji manžel stáhnul do DIGIfota. Samozřejmě.

Časopisy lepší webů?

V době, kdy jsem dával všechen svůj um časopisu DIGIfoto (který mimo jiné získal od Unie vydavatelů ČR dvakrát cenu Časopis roku), jsem weby, respektive prací internetových novinářů tak trochu opovrhoval. Ne, to je silné slovo – ale byl jsem přesvědčen o tom, že pořádný časopis je prostě něco víc. Než jsem se začal věnovat našemu rodinnému webíku Lindnerovi.cz, z jehož koloběžkové sekce – která se postupem času stala dominantní – vznikla před necelým rokem Přibližovadla.cz. Já vím, že mně některé věci trvají déle, ale zkrátka jsem (konečně) pochopil, že web může být skvělá publikační platforma. Ostatně poté, co mi bylo odňato DIGIfoto a já jsem velmi rychle zjistil, že v tom zbytku tištěných médií na našem trhu mi pšenka nepokvete, skončil jsem i profesně na internetu. Malá reklama: Zajímáte-li se o fotografii a zejména techniku značky Nikon, čtěte Nikonblog.cz!

Nicméně ještě donedávna ve mně občas zahlodal malý červíček pochybností o pomíjivosti webových časopisů, blogů a jiných. Padání do historie, do které se už nikdo nikdy nepodívá, o fyzickém padání serverů a nenahraditelné ztrátě dat, o jisté bláhovosti mého či chcete-li našeho počínání. Fakt nejsem tak namyšlený, abych ještě neztratil pochybnosti…

Vstupenka do věčnosti

Nevadí, přišel WebArchiv a řekl, že učiní Přibližovadla.cz nesmrtelnými. WebArchiv, co to je? Budu citovat z jedné pasáže představení WebArchivu:

„WebArchiv je digitální archiv ‚českých‘ webových zdrojů, které jsou zde shromažďovány za účelem jejich dlouhodobého uchování. Ochranu a uchování těchto dokumentů zajišťuje od roku 2000 Národní knihovna ČR ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou a Ústavem výpočetní techniky Masarykovy univerzity. Pro archivaci webu jsou využívány nástroje vyvinuté organizací Internet Archive, resp. konsorciem IIPC (International Internet Preservation Consortium). Od roku 2007 je členem IIPC i WebArchiv.“

No a abych si pro jednou ušetřil práci, budu opět citovat, protože zejména tahle část je obzvlášť výživná:

„Vaše webové stránky budou trvale uchovány pro budoucnost a stanou se tak součástí národního kulturního dědictví. Sběr archivních kopií probíhá několikrát ročně a stránky jsou ve WebArchivu uloženy v řadě časových verzí, které představují obraz vývoje Vaší práce na webu.

Váš zdroj bude zkatalogizován stejným způsobem jako např. knižní publikace a bude zařazen do České národní bibliografie a do online katalogu Národní knihovny. Stane se tak viditelným pro zhruba 30 000 zaregistrovaných uživatelů Národní knihovny a také pro všechny ostatní, kteří používají katalog pouze k vyhledávání.

Stanete se součástí seznamu partnerů WebArchivu, čímž získáte určitou prestiž a podíl na záchraně českého kulturního dědictví a samozřejmě také hodnotný zpětný odkaz (naše stránky mají hodnotu PageRanku 7/10).“

Cena nesmrtelnosti

Musím s trochou dojetí konstatovat, že pro nás je to veliká čest! Samozřejmě následuje typické klišé – také závazek a tak… Ne, nebudu zbytečně patetický a trapný, nedá mi však nevzpomenout na slova jednoho potencionálního inzerenta, který Přibližovadla nazval „rodinnou sešlostí koloběžkářů“. Ano, ale kvalitní sešlostí přátelé! A sešlostí, na kterou se hned tak nezapomene. Myslím, že ceny inzerce půjdou nahoru – já vám dám rodinnou sešlost!

Takže jsme tam – jsme ve WebArchivu. Sice nějak nemůžu překousnout to ohavné logo tohoto projektu, který si zasluhuje profesionální práci a ne tenhle šlendrián, s tím ale asi nic nenadělám. (Tedy kdybyste chtěli, rád vám navrhnu lepší.)

Na úplný konec jen poslední informace – WebArchiv kromě Přibližovadel bude archivovat také náš web Lindnerovi.cz. Což je tentokrát pro mě skutečný závazek „něco“ s naším původním projektem udělat. Trochu z něj čiší počínající zatuchlost. Ale to změníme…

Zachovejte nám přízeň, prosím!