Když se mě manžel zeptal, jestli nechci svou koloběžku provětrat na Blanenské desítce, projelo mnou lehké zaváhání. Pro jistotu tedy oslovil i naše děti, možná aby mi jejich přihláška dodala odvahu. Na koloběžce je mě sice vidět docela často, ale přece jen je to takové to popojíždění do knihovny, na bazén nebo do obchodu…
60 koloběžců a koloběžkyň
Délka 10 kilometrů, ačkoliv dle avíza po zcela rovné trati (ano, převýšení snad bylo opravdu nulové), mi přestala dělat starosti až poté, kdy jsem si dala osobní závazek „zúčastnit se a hlavně dojet do cíle.“ Ostatně, jak pravil jeden známý: „Někdo musí dělat na konci ocas.“
Báli jsme se trochu deště, ale do batohu se přibalila dvě ponča a náhradní prádlo, a vyrazili jsme na vlak do Blanska. Od počátku bylo zřejmé, že se jedná o celodenní akci, ve které si mohou najít to své všichni členové rodiny. Věděli jsme dopředu, kolik zhruba závodníků se přihlásilo, přesto mě osobně trochu překvapil ten mumraj kolem registrace na Sportovním ostrově Ludvíka Daňka. Samozřejmě to bylo tím, že jsme sledovali pouze „naše“ koloběžkové kategorie, ale v odpoledních hodinách probíhaly ještě závody v in-line a běhu. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že v hlavních kategoriích – tedy na celých 10 km – se zúčastnilo téměř 300 běžců, 85 bruslařů a kulatých 60 koloběžců. Přestože se ale jednalo o první ročník „Desítky“, organizačně jsme se nesetkali s žádnými problémy. Během chvilky jsme převzali startovní čísla a čipy, a mohli jsme se přesunout k shromaždišti u startu. Blanenská ulice Poříčí – jindy velmi frekventovaná – byla samozřejmě pro veškerou dopravu kromě MHD uzavřena.
Hned první disciplína – tedy „odrážedla na 200 m“ – vypukla poněkud zmateně, a to zjevně kvůli obrovskému množství závoduchtivých prťat. Moderátor je tedy rozčlenil alespoň na kluky a holky, maláči na plastových odrážedlech samozřejmě neměli šanci v momentě, kdy se míchali s o něco staršími dětmi na koloběžkách. Tady by možná do budoucna mohly v rámci spravedlnosti vzniknout dvě samostatné kategorie. V cíli ovšem všichni zúčastnění dostali perníkovou medaili, takže nikdo se nepotýkal s brekem, že nevyhrál. Kategorie 400 a 1 500 metrů již nabraly správnou (čti – nechaotickou) úroveň.
Světová špička v Blansku
Před hlavním závodem pro dospělé na 10 km bylo vidět, že se koloběžkáři rozdělili na dvě skupiny – na závodníky-profíky a pohodáře-amatéry. Všem bylo jasné, že když moderátor uvedl krátkým rozhovorem Ultimáky Michala Kulku (Mistra světa v koloběhu a jednoho z účastníků Kick France 2013) a následně vicemistra světa a vítěze Eurocupu 2014 Tomáše Pelce, první dvě místa v mužské kategorii jsou již předem rozdaná. Chlapi nasadili takové tempo, že to pro někoho mohlo být až demotivující…
Diváci podél tratě tak mohli při otočce u startovní/cílové pásky (jela se dvě kola) spatřit tyto dva borce, pak dlouho nic a teprve poté další skupinu favoritů. Já jsem na samotné trati viděla leccos – kromě stanovišť hasičů a záchranářů (kteří tu byli samozřejmě pro nás-soutěžící) také ošklivý pád nebo závodníka, který to vzdal. Taky si člověk mohl při takovém hromadném setkání otipovat, jaký mají lidé vkus – samozřejmě podle toho, na jakém stroji jezdí. Každopádně ať je to na čemkoli, důležité je, že své koloběžce věří.
Prostovlasí ven…
Při vzpomínce na první ročník Blanenské desítky mi také utkvěl svérázný (snad) humor moderátora, pořadatele Tomáše Mokrého, který tvrdil, že ani neví, jestli se na koloběžce mají střídat nohy a proč vlastně, nebo že v čase jeho dětství se na koloběžkách jezdilo mnohem víc a teď se ta móda vrací. Už chybělo jen připomenout dětem, že vlastně masovou výrobu koloběžek odstartovala Dáda Patrasová, protože přece v pohádce Královna Koloběžka První zpívá: „Napadla mě během dneška, kolo- kolo- koloběžka.“ Ovšem s další částí textu by se jistě neztotožnil ani on („Dospělí to neocení – pro ně koloběžka není“), protože pak by přítomnost dospělých závodníků byla vlastně absurdní.
Na druhou stranu – a zcela vážně – je třeba jinak skvělé organizátory mírně pokárat za to, že povolili závodit ne zrovna málo jedincům bez helem. A že mezi nimi byly i děti. Minimálně pro výstrahu je třeba tyhle „nepřizpůsobivé“ jedince (rodiče dětí ať si to přeberou podle svého) bez milosti diskvalifikovat, o ničem jiném nemůže být ani řeč…
Těšíme se na 2. ročník!
Protože jsme s týmem Přibližovadla.cz v jiné kategorii nesoutěžili, kolem poledne jsme se mohli vypravit zpět domů. A co bylo příjemné – sotva jsme nasedli do vlaku směr Brno, pípla SMSka se zprávou, na které pozici jsme se umístili a kolik byl náš osobní časový rekord. Příjemné pousmání na tváři, že sice nikdo z nás nestál na bedně, ale do cíle se nám podařilo dojet. Snad si dobrý pocit ze závodů odnesli i ostatní zúčastnění, a příští rok… Na shledanou!
Podrobné výsledky Blanenské desítky (včetně závodů běžců a inlajnistů) najdete zde
Fotogalerie koloběžkových závodů Blanenské desítky 2014
3 komentáře
Plně souhlasím s autorkou článku, až na pár drobností výborná organizace závodu, příště jedeme zase.
Diky za super počtení!
Blansko mám blízko,příští rok se taky pojedu podívat.