K-bike K7 jela Okolo Tatier

„Pojedeš s námi Okolo Tatier?“ Tak tahle otázka zazněla z úst mého kamaráda bikera asi před půl rokem. Zareagoval jsem zcela spontánně: „Pojedu, ale jedině na koloběžce…“, čímž jsem se upsal podniku, o kterém jsem toho moc nevěděl. Pro vaši informaci – Okolo Tatier je amatérský „etapák“ – samozřejmě v Tatrách.

Celou akci pořádají nadšenci z cykloklubu Nižná na Slovensku a jak sám název napovídá, trasa vede okolo Vysokých Tater. Akce rozvržena do tří dnů je zvolena tak, aby ji zvládl skoro každý cyklistický nadšenec. První den je slavnostní zahájení v obci Nižná. Že je to opravdový svátek, dokazují cesty a chodníky lemované obyvateli Nižné – hlavně dětmi ze škol a školek, které zdraví účastníky této podívané. Po tomto úvodu si již členové jednotlivých cyklistických klubů a další neregistrovaní nadšenci, ženy, mládež a veterány nevyjímaje, zvolí své optimální tempo pro absolvování cca 90 km dlouhé trasy, která vede z větší části přes polskou část Vysokých Tater a končí ve slovenské obci Ždiar, kde je zajištěno ubytování.

Druhý den je určen pro regeneraci a přátelská setkání při kapce dobrého moku. Třetí den se startuje v obci Ždiar a cesta vede po úbočí Vysokých Tater, přes známá tatranská letoviska jako jsou Tatranská Lomnica, Starý Smokovec, Podbanské až do Liptovského Mikuláše a dále zpět do Nižné, což v součtu kilometrů činí úctyhodných cca 125 km. Letos se jel již 45. ročník a každoročně se této akce zúčastňují stovky cyklistů.

Dobře začít

Svou první kolobku jsem si pořídil v červenci loňského roku. Byla to Kostka Uni Cross a díky ní jsem kolobrndění totálně propadl, čímž děkuji rodině za tolerování této úchylky. A tak jsem, v rámci příprav, od ledna 2012 ve svých volných chvílích brázdil silnice na Karvinsku, abych měl aspoň něco našlapáno. V březnu nám pak do rodiny přibyl další přírůstek v podobě „ká sedmičky“ od K-biku. A jelikož ká sedmičce sedí kopcovitý terén více než Kostce, tak jsem přesedlal. Za necelé dva měsíce jsem na ní najezdil něco přes 500 km a pro zpestření přípravy jsem na ní chtěl absolvovat i 1. kolo Rollo ligy v Moravské Třebové. Zradilo mě ale zdraví, a tak jsem po dvoutýdenním výpadku naskočil rovnou do Tater…

Letošní ročník Okolo Tatier byl na naplánován na dny 25.–27. 5. a já jsem společně s kamarády bikery dorazil do Tater už 24. května, abychom se aklimatizovali a hlavně nemuseli brzo ráno vstávat. Ubytování jsme měli strategicky zajištěno asi 2 km od startu v obci Podbiel.

Ráno jsem zhltl ovesnou kaši a nabalil do větší brašny na řídítka, od firmy König, náhradní duši, hustilku Vella, montpáky, lepení, inbusy, dokladovku, mapu Tater, náhradní triko, cyklistickou větrovku, kapesníky, 1 energetický gel a dva sójové suky. Do litrové cykloláhve jsem si udělal ionťák, dofoukal kola na maximum a vyrazil na start. Snad z obavy, že budu za pelotonem zaostávat, jsem nečekal na slavnostní zahájení a vyrazil na trasu. Podél cesty na mě čekalo několik mateřských školek a dětem se evidentně, dle jejich nadšeného ohlasu, moje přibližovadlo zamlouvalo. Kilometry nabíhaly a já projel Tvrdošín, Trstenou a blížil se k hranicím v Suché Hore.

Terén byl pohodový, občas nějaké to stoupání, po kterém za odměnu následoval sjezd. Reakce místních byly různorodé, ale převažoval údiv a otázka „Na tomto chcete prejsť Tatry?“ Na hranice jsem nakonec dojel před svými kamarády bikery, neboť se jim protáhla slavnostní jízda po Nižnej.

Defekty a defekty…

Přejíždím do Polska a čeká mě parádní sjezd a slušné cesty. Před Kościeliskem opravují silničáři asfaltový povrch a tady začíná moje noční můra. Vjel jsem totiž přímo za auto silničářů, co stříká do děr ten „prima horký sajrajt“ plný drobného štěrku. Domýšlíte se správně – po chvilce cítím, že jedu na prázdném zadním kole. Takže zastavit, rychle demontovat zadní kolo, sundat duši, nasadit novou duši a jedeme dál, čas výměny byl výborný. Pozorný čtenář se dovtípí, že jsem udělal začátečnickou chybu a nezkontroloval plášť. Po příjezdu do malebného polského městečka Zakopane jsem objevil svoji fatální chybu v podobě proraženého pláště a „zataveného kamene“.

A tak místo zaslouženého občerstvení hledám cykloservis. Našel jsem, jen pracovní doba je jiná než ta, kterou má majitel uvedenu na dveřích, takže se ho nedočkám a pro mě to znamená půlhodinovou ztrátu času. Kámen tedy z pláště „odborně“ vytáhnu, dofouknu, vypadá to, že duše i plášť ještě drží a valím do prvního opravdového stoupání. K7 je šikula a občas předjedu i cyklistu, občas musím kolobku tlačit. V druhé polovině kopce zadní kolo vypustilo nadobro duši… Zastavuji a vytahuji lepení, tentokrát pozorně prohlédnu plášť a kromě díry po kameni nenacházím nic ostrého. Duše je zalepena, kolo nasazeno a dofoukáno, takže můžu dál. A zase to stoupání, když tu za sebou uslyším hlas: „Hej, máš píchnuté zadní kolo!“ Píchnuté? Možná málo dofoukané, ale píchnuté ne. Trochu dofouknu kolo a pokračuji dál. Na to, že jsem kousek za Zakopanym, tak už mám slušnou časovou ztrátu. Po dalším kilometru je jisté, že na duši je stále někde defekt. To už je můj slovník více než jadrný a užívám hojně druhé slovo fotbalového pokřiku „Baník p…“ Usedám na lavičku, kterou jsem objevil a kolo jde potřetí dolů. Najdu druhý defekt na duši, kontroluji plášť a uvnitř nacházím vesele se kutálející kamínek. „Baník p…“ Prostě se tam nešťastnou náhodou nabral na předchozí zastávce při lepení. Takže na duši dvě záplaty a nenechávám nic náhodě a lepím z vnitřní strany i díru v plášti.

Mezitím mi volají kamarádi bikeři, že už jsou ubytovaní. Asi mě chtějí dorazit. Pokračuji v cestě a pravidelně kontroluji zadní kolo a tentokrát se všechno zdá být v pořádku. Sice nemělo požadovaný tlak a tak občas skučelo, že jede pomalu, ale sjezd na slovenskou stranu do Tatranskej Javoriny zvládlo na jedničku. Stoupám opět do větších nadmořských výšek, ale fyzická krize ještě nepřišla, snad je to těmi nedobrovolnými přestávkami. Navíc jeden z posledních úseků do Ždiaru je jeden velký sjezd a rychlost 58 km/hod je tak akorát. Míjím místo, kde jsou ubytováni všichni oficiální účastníci tohoto cyklopodniku a na tachometru mám naměřenou vzdálenost cca 82 km. My však máme ubytování ve Veľkej Lomnici, a tak se odrážím dál. Žádné nemilé překvapení mě už nečeká a tak projíždím kolem Beľanské jaskyne a v Tatranských Maliaroch odbočuji doleva a klesám až do Veľkej Lomnice. V součtu najeto 104 slunečných kilometrů, na cestě strávených asi 8 hodin, z toho 5:54 hodin jízdy. Fyzicky i psychicky jsem na dně. Pozn.: Večer, s počtem vypitých piv a půlek slivovičky, se karta obrací a den mi připadá naprosto úžasný.

Na pivo do Koliby

V sobotu je naplánován oddychový den a jelikož některé bikery doprovázely i jejich drahé polovičky s dětmi, je naplánovaná krátká vycházka ze Štrbského na Popradské pleso. Všem se to líbilo, vrátili jsme se odpočatí a vyrovnaní, jen já odrovnaný. Představa neděle mě děsila.

Nenechal jsem nic náhodě a domlouváme se, že já vyrazím v 6 hodin ráno a kluci o dvě hodiny později. V neděli absolvuji ranní kolotoč, včetně balení brašničky. Obsah je víceméně stejný, jen tentokrát beru „na jídlo“ pouze 1 ks energetického gelu, jeden sójový suk a půl sáčku rozinek. Kola nadupu opět na maximum a vyrážím do ranních paprsků slunce, ozařujících monumentální panorama Vysokých Tater.

Prvních 30 km mě čeká jen stoupání, ale bez brutálního převýšení. Projíždím Tatranskou Lomnici a přes Starý Smokovec jedu po úbočí Vysokých Tater. Auta v neděli ráno nejezdí skoro žádná, silnice vedou více lesem a vzduch je opravdu jiný než ten náš ostravský. Jízdu si užívám a tak nějak se cítím být součástí přírody a jsem okouzlen přítomným okamžikem. Nastoupám přes Vyšné Hágy až k odbočce na Štrbské pleso a následuje koloběžkářský sen – asi 40 km klesání! Do Podbanského je to celkem frkot a dvakrát jsem si na tachometru všimnul rychlosti 63 km/hod, ale po opuštění lesnatého pásma je klesání již mírné. Přesto se mohutně odrážím a rychlost mi skáče mezi 23–28 km/hod. V pohodě dojíždím do Liptovského Mikuláše, míjím vodní nádrž Liptovská Mara a stáčím se zpět k horám. Po 90 km mě čekal poslední kopec a to stoupání na Zuberec. Kamarádi mě upozorňovali, že je to fakt náročné, ale komu není radno…

Pod Zubercem jsem už neměl žádné jídlo ani pití a jel jsem nadoraz. Již po prvních metrech stoupání jsem musel uznat, že to prostě na koloběžce nevyjedu. Tímto bych chtěl vzdát hold pánům z Ultimy, neb cesta na Zuberec je slabý odvárek z tras, které je čekají na Kick France 2013. Kolobku jsem měl problém na Zuberec vytlačit a modlil jsem se, aby další zatáčka byla už tou poslední. Podařilo se. Přemýšlím co dál, kamarádi bikeři mě už měli dojet, vždyť jsem vyjel jen o 2 hod dříve. Potřeboval jsem totiž nutně vodu, kterou měli v doprovodném vozidle. Rozhoduji se, že pojedu dál a cesta se konečně svažuje. Po cestě míjím Kolibu a za ní vidím stoupání. Tak to opravdu nedám. Vracím se do Koliby a s nadšením zjišťuji, že tady čepují Plzeň. Po jednom kousku si tělo bere potřebné živiny a doplňuje tekutiny. Ne nadarmo se říká, že pivo je nápoj pro sportovce. Nic mi tedy nebrání pokračovat v cestě. Projíždím obec Zuberec a klesání mě zavede až do cíle, kterým je obec Podbiel. Zde čekám u auta na kamarády, abychom si potřásli rukou a pochválili se za předvedený výkon. V neděli tedy ujeta vzdálenost 124 km v pro mě neskutečném čase 6:25 hod.

Příště znovu

Co říci na závěr? Cykloakce Okolo Tatier je výborně pořadatelsky zajištěna, vede nádhernou přírodou a setkáte se s příjemnými lidmi. Já jsem ji absolvoval víceméně sólo, abych otestoval, zda je vhodná i pro koloběžkáře a mohu říct – ano, je! V příštím ročníku (pokud se tedy zúčastním) si to rád užiju přímo v pelotonu.

Chtěl bych také poděkovat „otci Ká sedmičky“ Petru Vavrušovi za rychlou pomoc při řešení technických problémů s kolem a Milouši Hotařovi (Nakolobce.cz) za rady a vstřícnost.