Člověk míní, život mění. V tomto případě nám plány změnila jistá cestovní kancelář, která zrušila zaplacený zájezd. Takže zatímco jsme s manželem měli v polovině června probrouzdat na koloběžkách Berlín, byla z toho nakonec jižní Morava. Ale stálo to za to!
Přesnou trasu jsme vlastně ani kvůli současné nestálosti počasí nemohli naplánovat. Kam dojedeme, tam dojedeme, nad tím jsme se nehodlali trápit. Doufala jsem jenom, že i když vyrazíme na sportovních strojích K5 a K7, nepojme manžel tento náš výlet jako závodní. Zmínil se totiž, že hodlá zhubnout (já mám spíš opačný problém), ale byl tolerantní – přece jen mu nejsem rovnocenným partnerem – už vzhledem k počtu najetých kilometrů. Manžel má koloběžku třetí sezónu, já ji dostala letos v únoru – jezdím s ní převážně krátkou trasu do školky, případně na nákup… Soutěživost jsme tedy tentokrát nechali stranou, i když ani pianko to nebylo: tempo bylo svižné (propocená trička jsou samozřejmostí), ale ne uhoněné. Čas jsme si ale neváhali vyhradit na (jakžtakž) dobré občerstvení v místních hospůdkách, pro mně byla každý den oblíbená „nanuková“ zastávka.
 |
| Na zahrádce restaurace Don Pedros v Hustopečích |
Řekni, kam ty cesty jdou…
Ve stručnosti načrtnu, kde jsme se během tří dnů pohybovali. První den jsme pokořili 50 kilometrů, a to na trase Hrušovany u Brna – Hustopeče – Dolní Věstonice – Novomlýnská nádrž – Zaječí. Druhý den jsme ze Zaječí pádili do Lednicko-valtického areálu, a když se dostatečně vypršelo, navečer jsme si užili krásnou slunečnou jízdu do Břeclavi – celkově cca 42 km. Třetí den jsme si to namířili ze Zaječí směrem na Brno, kam bysme zajisté dojeli, kdyby mě nezačalo zlobit koleno. Takže jsme to po 45 km „zapíchli“ v Rajhradu. Ale celkově to byl výkon slušnej – přibližně 140 km za tři dny, počítám správně?
 |
| Konečná na nádraží v Rajhradě |
Na kopečku v Zaječí
Pochopili jste z předchozího odstavce, že jsme byli ubytovaní ve vinařské vesničce Zaječí? Dokud jsme neobjevili její kouzlo, trochu jsme ji proklínali – ať do ní totiž vjíždíte z kterékoli strany, vždycky je to do ne moc prudkého, ale dlouze se linoucího kopce… Lokaci spaní právě zde má na svědomí manžel, který se zmínil v kohoutovické vinotéce o našem záměru. Místní vinař nám nejen poskytl rodinný domek 2+1, ale ještě nám do něj předem přivezl krosnu s náhradní obuví, oblečením a knihami (to měla být pojistka, kdyby nám na naší mikrodovolené pršelo – nakonec jsme do nich ani nenakoukli). Jak jsme posléze zjistili, pod nenápadným domkem se ukrýval úžasný vinný sklípek – a první večer byl košt. Ačkoliv jsem zarytý abstinent, pohostinnost pana domácího se opravdu nedala odmítnout, takže jsem několik vzorků toho výborného moku taky ochutnala – a hned mi bylo jasné, proč visí na stěnách ty diplomy za nejlepší víno v soutěžích.
U domečku na mě čekalo ještě jedno překvápko, a to v podobě místního kocourka, který vrněl vděkem nejen při jídle, ale taky při mazlení. Zkrátka asi poznal, že jsem taková „kočičí máma“, jak říká můj manžel.
 |
| Podobných sklepů jsou v tomto kraji samozřejmě stovky, ne-li tisíce |
Přírodní úkaz!?
Asi je na místě trochu ohodnotit naši cestu. Počasí bez sluníčka naprosto ideální – nedovedu si představit několikahodinovou jízdu, při které by na nás pražilo, byli bychom upatlaní od opalovacího krému a do toho spocení. Všední dny v kombinaci s mraky na obloze způsobily ještě jednu skvělou věc – téměř všude bylo vylidněno, turisté jakoby neexistovali. No schválně – zažili jste už vyprázdněný areál Lednice? A hlavně – nepokoušeli jsme cyklistické trasy (jejich povrch není většinou pro koloběžky vhodný), takže naše stopy jsme otiskovali po běžných silnicích – provoz aut byl ale (k našemu štěstí) neuvěřitelně nízký. A mně bylo hrozně smutno, když jsem viděla všechny ty rozjeté žáby, ježky a zajíce (a u Mušova ryby plavající břichem nahoru).
 |
| I když občas poprchávalo, bylo to super |
A co se mi zafixovalo asi nejvíc? Že jsme národ čumilů. Opravdu – měla jsem trošku problém s tím, že se za námi snad každý otočil, někdo si i hlavu mohl vyvrátit, že vidí dva koloběžkáře. Opravdu jsme za tři dny nepotkali vůbec žádného kolegu. Ovšem naprosto běžné (po čase už otravné) byly dotazy: „Na tom se dá jezdit? A nebolí vás z toho záda?“ Širší veřejnost zkrátka o koloběžkách absolutně nic neví.
Dokonce jsme narazili na skupinku kolařů, kteří jeli k Janovu hradu po stezce, zatímco my po silnici – a nechápali, jak je to možné že jsme cestu zvládli rychleji než oni! Zkrátka někdy mě reakce okolí donutily přemýšlet nad tím, jestli jsme blázni my s manželem, nebo všichni ostatní…
 |
| Ano, blázen jsem já… Ne, to byla jen zkouška jedné z možnosti využití šátku Buff |
Slušný adrenalinek
Naše cesta byla samozřejmě tréninkem fyzické kondice, pro mě osobně (v čase, kdy už jsem 5 let na mateřské dovolené) také adrenalinový zážitek. „Ká sedmička“ se pro mě stává silně návykovým artiklem – manžel mi jejím pořízením vlastně (nevědomky) naplnil touhu z dětství. A taky díky této delší trase naznal, že pro zvýšení komfortu by mi mohl koupit na řidítka rohy, jupí!
Druhým aspektem našeho výletu bylo psychické odreagování – čas strávený pouze s manželem si opravdu umím vychutnat! A tak mi nezbývá než ještě jednou poděkovat mým rodičům, že se za naší nepřítomnosti bravurně postarali jak o naše dvounohé, tak i čtyřnohé mazlíky.
Petr Lindner dodává: „I já musím někomu poděkovat – samozřejmě svojí ženě, která aniž by měla najeto víc než doslova pár kilometrů po Kohoutovicích od paneláku k paneláku, se mnou zvládla tyto nášupy bez jediného slova odporu. Dobře jsem se oženil.“
Jeden komentář
Pěkný výlet a tradičně celý článek. Popisek u poslední fotky v článku mě mě celekm pobavil a přivedl k zamyšlení co jsem já?Když vy blázen s Buffem na hlavě,jen nachvíli ve variantě „čepička“.Musím já být minimálně letadlo,protože Buff používám prakticky jen takhle,jako čepičku pod helmu. :-)
„Trhni si nohou“ a mnoho dalších kilometrů na výletech z kterých pak vznikají tyto skvělé články.