Možná bychom se divili, kolik lidi mezi námi žije s nějakým tělesným handicapem. A nemyslím tím pleš nebo odstávající uši. Buty zpívají „Mám jednu ruku dlouhou“, koloběžkář Štěpán Axman má jednu ruku krátkou. A přesto jezdí na koloběžce jakoby se nechumelilo. Také díky speciální úpravě řídítek, umožňující správné držení těla. Aby koloběžka působila jako rehabilitační, regenerační, potažmo pak plnohodnotné sportovní náčiní. Pojďme se na tento „tuning“ podívat podrobněji.
Prolog
Štěpána znám jako výborného muzikanta, který svého času bydlel kousek ode mě v zahradní kolonii v pravé mongolské jurtě, poněkud netradičně vybavené zvukovou aparaturou a několika hudebními nástroji. A jezdil na krásném oranžovém Friendu, vlastně Kamarádovi. Než mu ho nějaký nenechavec ukradl…
Za celé ty roky jsem si vůbec nevšiml, že by měl nějakou tělesnou „disfunkci“. Kdyby mi to sám neřekl, bral bych ho dál jako úplně normálního brněnskyho borca. Tedy beru ho tak dál, i když teď už je z něj brandyské borec. Ale to všechno vám už napíše on sám :-)
Štěpán Axman: Koloběžím, tedy jsem (vyrovnaný)
Na koloběžce znovu jezdím po první mládežnické fázi posledních zhruba 8 let (nyní jsem čerstvý čtyřicátník). Díky koloběžce Olpran (u kamaráda v garáži objevené, asi 12/12″) se ve mně znovu zažehla touha po tomto typu přibližování. Následoval K-bike K7, Friend alias Kamarád v dřevěno-kožené specifikaci (viz foto výše) a jako předposlední byl Mibo Mastr skládací, bílý :-) A teprve až u Mástru jsem začal řešit, respektive kompenzovat jistou nepravidelnost v délce mých končetin.
Mám totiž levou ruku o 7 cm kratší, konkrétně v pažní kosti. Došlo k tomu v důsledku takřka smrtelného zánětu okostice, v kojeneckém věku tří měsíců, kdy mě operace na poslední chvíli udržela zde na naší krásné planetě. V důsledku zmíněné nemoci a obecně této situaci mi bohužel nezbylo pro levou ruku a pravou nohu dosti růstové výživy – ve věku kolem 15 let se ukázalo, že mám pravou nohu kratší té levé o tuším 6 cm. To se vyřešilo tehdy poměrně revolučním (rok 1997) zasvorkováním „růstových štěrbin“ na zdravé noze (nalézajících se v koleni), aby ji ta pomalejší mohla dohnat než přestanu růst. To se podařilo, byť jsem na to konto dorostl „pouhých“ 181cm výšky, místo možných cca 186 cm :-)
Nicméně vzhledem k tomu, že v případě horní poloviny těla tento zákrok jednak nedával smysl a ani zdaleka tolik neohrožoval můj pohybový a kyčelní systém – se tedy s rukou nedělalo nic… a zůstala tak jedna kratší. Vizuálně to není nijak dramatické, ostatně zatím si toho nikdo sám od sebe nevšiml. Leč s přibývajícím věkem (navíc stráveným povětšinou v náročnějších manuálních zaměstnáních) mi to začalo působit potíže s páteří. Dlouhodobé neustále vytočení celého trupu doleva – kdykoliv jsem používal obě ruce –, si začalo vybírat svou daň.
Částečně se to vyřešilo přechodem do méně fyzicky náročného způsobu obživy, leč i tak bylo třeba většího množství fyzioterapeutických náprav mého obratlového systému. A jelikož každý moudrý člověk ví, jak je koloběžka báječná regenerativní pomocnice (a dnes i mé hlavní sportovní vyžití), došlo k nápadu na kompenzaci řídítek. Abych mohl mít ramena srovnaná, a aby se páteř při každé jízdě více nekřivila, bylo třeba prodloužit levé řídítko o zmíněných 7 cm blíže k rameni. Radil jsem se s panem Bartůňkem z koloběžkového Kickpointu v Brandýse nad Labem, a odkázali mě do místního cykloservisu, neboť by potřebné navaření trubky stejně řešili s nimi. Podařilo se, a tak jsem mohl následující sezonu jezdit na kompenzovaných řídítkách.
Někam se mi zatoulaly všechny fotky mého Miba Mastr vcelku, zde tedy již fotografie pouze samotných řídítek. Vyřešené to bylo rozříznutím, nastavením, zavařením a přestříkáním:
Po mnoha testovacích kilometrech jsem byl ze zdravotního hlediska velmi pochválen – správné držení těla při koloběžné námaze mi pomáhalo zpevnit a podpořit opravené postavení obratlů. Další rok došlo takřka k nevyhnutelnému neb jsem se rozhodl přejít na koloběžku s většími koly. Jeden z důvodů bylo přestěhování z brněnských kopců do polabské roviny.
Volba padla nakonec na Kickbike Sport Max, i díky možnosti testování více strojů v Kickpointu. Pan Bartůněk přijal výzvu úpravy řídítek a osobně navrhl potřebný nástavec. Po testovací fázi prototypu v podobně varianty vytisknuté na 3D tiskárně nechal vyrobit i finální verzi z hliníku, aby se následně ještě v lakovně hodila do fešácké černi. Celý, odborně se tomu tuším říká hliníkový bazmek, je pro jistotu výrazně naddimenzovaný (hmotnost 400 g), z důvodu nerovnoměrné zátěže.
S výsledkem jsem nadmíru spokojený, byť samozřejmě teprve čas ukáže trvanlivost, ale v zásadě se na tom snad nemá co pokazit. Chtěl bych tímto panu Bartůňkovi velmi poděkovat za jeho vklad a nelze nezmínit, že veškeré úpravy a vynalézání provedl pouze při velmi mírném zvýšení ceny samotné koloběžky, čehož si velmi vážím. Obecně mi vyšel Kickpoint naprosto vstříc, neboť jak si pozornější z vás jistě na fotkách všimnou, tak rám je označen jako Race Max a osazení je přitom Sport Maxové… Chtěl jsem totiž stříbrnou barvu a zároveň jsem neměl zájem o navárek pro stojánek. To se vyřešilo prohozením rámu za Race Max, děkuji za to velice :-)
A samotný Kickbike Sport Max? Pro mě to bylo, jako bych měl tu koloběžku dělanou přímo na míru, přičemž ten pocit z ní byl už před úpravou řídítek. Je to skvělý stroj a doplnil jsem ho jen menší brašnou na rám a pak zadní dvojkapsou od paní Nistlerové, ideální na přioblečení a drobnosti.
Koloběžím, tedy jsem (vyrovnaný)
Štěpán
Na koloběžku s muzikou
V úvodu jsem napsal, že Štěpána znám jako výborného muzikanta, tak se s jeho tvorbou pojďme seznámit. Vše, co jste chtěli vědět, najdete na jeho webu.
