Na jednokolce kolem ČR – rozhovor s Tomášem Horákem

Prolog

Hluboce se klaním a omlouvám těm čtenářům, kteří na tenhle rozhovor už dva měsíce čekají – vážně jsem se celou tu dobu nenudil, ale prostě byly důležitější věci na práci. Člověk bohužel občas není úplným pánem svého času… Nicméně rozhovor je tady! Tomáš je děsně ukecanej, a kdybychom zde měli publikovat všechno, co o sobě a cestě kolem ČR prozradil, nepřečtete to ani do Vánoc. Takže následuje „jen“ ta nejčtivější část. Uvařte si kafe, i tak je to dlouhé – Tomáš byl na cestě 34 dní a ujel 2 151 km…

Rozhovor s Tomášem Horákem

Tomáši, ty sis koupil de facto obyčejnou devětadvacítku od firmy Qu-Ax a hned jsi věděl, že na ní objedeš Česko podél hranic.

Ano, je to obyčejný sériový Qu-Ax Cross s ocelovým rámem, který už se dneska nevyrábí. Ten s těmi samolepkami plamenů. Ty tam ještě mám, ani se neodlepily. Před cestou jsem řešil dilema, jestli ocelový nebo hliníkový rám, nakonec zvítězilo „železo“, protože to v případě prasknutí svaří každý „vesnický kovář“.

Čtenář neví, kolik taková jednokolka stojí.

Mně se podařilo ji sehnat za 4 500 Kč, chvíli na to vylítla cena na 5 500 Kč a o něco později ještě na 6 500 Kč v základu. Ale jinak investice – když nepočítám brzdu, kterou jsem dostal (od Přibližovadel.cz – pozn. redakce :-)) – se vyšplhaly přes 10 tisíc korun.

Čili to nebyla úplná sériovka…

Je tam speciální sedlovka Kris Holm s nastavitelným úhlem, mám jiné sedlo, ale to není tak drahá položka. Co bylo hodně drahé, tak kliky Kris Holm Moment s možností uchycení pedálů ve dvou různých délkách. Nejdřív jsem koupil kliky 125/150 mm, ale asi tři týdny před odjezdem mi došlo, že jsou příliš krátké, takže jsem koupil ještě jedny 137/165 mm. A na těch jsem to jel. 137 mm na rovince – je to živé, kontrola nad strojem perfektní a 165 mm do kopce nebo v horším terénu.

A dál? Měls to víc ověšené.

Potom přišel Kris Holm T-bar – „řídítka“ – to taky byla pěkná pálka, a ještě se to muselo upravit. Problém byl, že nemám sedlo Kris Holm a T-bar na jiná sedla nepasuje. Jenže já jsem sedlo Kris Holm nechtěl – špatně se mi na něm sedělo. Takže jsem si T-bar samodomo upravil, aby šel na sedlo Qu-Ax namontovat. Není to sice úplně ideální, ale drží to a vydrželo to celou cestu.

Měl jsi ale na jednokolce taky ještě spacák, brašnu a jiné.

Na sedlovce jsem měl namontovaný klasický představec z kola. Na něm podomácku udělanou trubku o průměru řídítek, na té trubce přidělaný nosič na řídítkovou brašnu na kolo. Spacák byl pod sedlem, a pod spacákem ten představec, který ho zespodu držel. Na tom brašna. Na zádech 35litrový batoh. Helma, chrániče Kris Holm, cyklistické rukavice…

Kolikrát ses vysekal?

Že bych vysloveně spadl „na hubu“, to ani jednou. Ale párkrát jsem spadl na nohy, ale ani jednou, že bych se vyválel. Kdyby se mi stalo v půlce, že si zadřu kameny do kolen, tak by to byl konec.

Takže chrániče jsi ocenil?

Byl to dobrý pocit, ale nemyslím, že dobrá ochrana. Když jsem jednokolku tlačil do kopce, tak jsem neměl odřenou nohu od pedálu. Ale kdybych spadl na nějaký kámen, tak nevím. Ty Kris Holmy nejsou nic moc, takové papírové. Byl to spíš psychologický efekt. Jezdil jsem opatrně, snažil jsem se nepadat. Když jsem viděl, že něco s tou zátěží neprojedu, raději jsem slezl a šel pěšky. Ten naložený stroj se chová úplně jinak než bez báglů.

Jak se chová?

Zaprvé se na něj strašně špatně leze. Člověk se musí hodně odrazit, aby tu bagáž vytáhl nahoru. Čekal jsem, že se bude převažovat, ale to je v pohodě. Je třeba si zvyknout, že zrychlení, ale i zpomalení je těžkopádné. No a zatáčky… Když to člověk rozjede, má naložená jednokolka tendenci ho do zatáčky setrvačností přetočit. Takže nejdřív to nejde, a pak to zase jde moc. Samozřejmě je to problém i v terénu – když máš přejet díru nebo hrb, větší hmotnost se pozná.

Kdo sledoval tvůj blog, ví, že jsi měl nějaký problém s pláštěm…

Měl jsem víc technických problémů. První byl povolený výplet. To sice nebyl problém, kvůli kterému bych nemohl jet, ale když máš z jednokolky flašinet, protože povolené dráty cinkají, je to frustrující. Naštěstí jsem sehnal centrklíč, který jsem s sebou neměl, a výplet dotáhl. Druhý problém byl horší, i když pořád to nebylo tak vážné, že bych nemohl jet. Začalo mi křupat v klikách – buďto tam ztvrdla vazelína nebo se do spoje dostaly nějaké nečistoty. Každým kilometrem se to ale stávalo intenzivnější a v jistém stavu už to bylo tak nepříjemné, že jsem cítil vibrace v noze. Věděl jsem, kde je problém, ale neměl jsem nářadí. Nevzal jsem s sebou ani osmičku inbus. Strašně jsem šetřil na váze.

Jaké jsi tedy s sebou vlastně měl nářadí?

Vezl jsem stranový klíč 10 a 15 mm – na přehazování pedálů a pokud bych píchl a potřeboval sundat kolo z rámu. Pětku inbus na sedlo, čtyřku inbus na rohy na T-baru, kdyby by se mi povolily. Pak jsem měl ve výbavě lepení, náhradní duši, pumpičku.

Jenže někde od Rumburka se problém s klikami stupňoval, u Děčína už jsem byl zoufalý. Takže jsem si na benzince koupil silikonový olej, a začal jsem ho tam pumpovat – čekal jsem, že se to uklidní. Skutečně to večer přestalo, jenže druhý den, když jsem projížděl Litvínovem, zjistil jsem, že se povolil jeden zajišťovací šroub klik. A já jsem neměl osmičku inbus. Naštěstí jsem našel servis, kde mi kliky utáhli, a na olej jsem už raději nesáhl. Další den jsem se domluvil s kamarádem z Prahy, ať mi doveze 8mm inbus, stahovák na kliky, vazelínu a lepidlo na šroubové spoje.

Pořád jsme ale nedošli k tomu plášti…

Ano, to byl průs… – utržená patka pláště. Urvala se v tu „nejlepší“ chvíli, kdy jsem byl totálně naštvaný, protože mi třetí den v kuse pršelo. Byl jsem v koncích. To bylo v Českém lese pod Chebem, na Domažlicku. Plášť byl Kenda Karma s kevlarovou patkou. Žádný šmejd – lehký, dvojnásobně husté pletení, než bývá obvyklé. Kámen úrazu byl v tom, že měl ztenčené boky – úplně papírové.

Takže po pěti kilometrech tlačení jednokolky v dešti jsem se doplazil do penzionu, ubytoval se, najedl a šel spát. Druhý den mi paní majitelka sehnala odvoz do Kdyně, tam jsem koupil plášť (rovnou dva), dal to do pořádku, naobědval se a pokračoval v cestě. Ten den byl naprosto úžasný – přestalo pršet, vylezlo sluníčko a jel jsem po perfektní „skoro hřebenovce“ do Železné Rudy. To jsem si opravdu užíval!

Na téměř typické fotografii z tohoto „výletu“ máš na batohu připevněnou skládací žlutou karimatku. A já můžu prozradit, žes na ní spal za těch 34 dní jen dvakrát.

Spal jsem na ní první den, pak asi pátý den v Beskydech, protože jsem nenašel ubytování, pak v Krušných horách, a ještě v Novohradských horách. Takže ne dvakrát, ale čtyřikrát jsem spal venku.

Stan jsi s sebou netáhl…

Měl jsem pláštěnku, ze které se dal udělat přístřešek. Ten jsem použil jednou v Beskydech, když pršelo, ale musím říct, že kdybych tam tu plachtu neměl, tak bych do rána nebyl. Pláštěnku jsem pak ještě využil v Českém lese a v Krušných horách. Byla to rozumná zátěž – tři čtvrtě kila, které za to stálo.

Tobě pršelo docela dost, ne?

Nejdřív poprchalo, pak hodně pršelo v Krušných horách. Nechal jsem doma baterky do blikačky, do konce cesty jsem si nekoupil nové, vždycky jsem zapomněl. Pak jsem jel z Pece pod Sněžkou asi 50 km v dešti. Měl jsem pončo, ale neuměl jsem v tom jezdit – doma jsem to podcenil, nezkoušel jsem to. Takže jsem jel bez něj, byl jsem promočený. Přijel jsem do penzionu, omluvil jsem se, že vypadám tak, jak vypadám. Ubytovali mě :-)

Kolik jsi měl oblečení? Dvoje?

Dvoje kalhoty, tričko na ježdění z Merino vlny, to jsem měl jedno jediné. Za celý více než měsíc jsem ho pral jen třikrát. Musím říct, že jsem byl z toho Merina velmi mile překvapený. Nevěřil jsem, že to bude fungovat. Pak jsem měl dvě „promo“ trička – když jsem šel večer do hospody na jídlo. Republiku, vzadu básničku, sponzory. Pak jedno na spaní s orlem. Obyčejné bavlněné. Cyklotrenky, Merino spodky, jedny jediné na volný čas, ty se nepraly ani jednou☺ A ještě obyčejnou cyklovětrovku a fleecovou mikinu. Troje ponožky…

Jídlo a pití?

Jídlo jsem s sebou moc nevezl. Nějaké železné zásoby jsem měl, ale jídlo je těžké. Piju ale hodně, takže jsem měl vždy tři litry vody, v camelu 2,5 litru a půl litru na rámu v bidonu – tam jsem měl namíchané chia-semínka. To je šalvěj hispánská, jídlo běžců. Má hodně vitamínů a minerálů, je to přírodní ionťák. Vezl jsem 20 dkg semínek.

Z tvých zápisků z cesty bylo naprosto jasné, že kde se objevíš, tam vzbuzuješ pozdvižení. Říká se, že alkohol je sociální lubrikant, já ale začínám mít pocit, že jednokolka je sociálním lubrikantem ještě silnějším.

To je pravda. Poznal jsem skrz jednokolku během cesty velmi mnoho lidí. Nebylo to ale pokaždé tak, že by mě znali dopředu. Ano, někde se psalo na blogu, že jedu, a někde mě poznali. Ale také jsem například přijel do Jeseníků – to bylo když mě zlobil ten výplet. Sháněl jsem centrklíč, potkám bandu místních volejbalistů, jezdí na kolech, na motorkách – aktivní kluci. Zrovna se chystali na volejbal, začali nosit piva… Nakonec jsem svolil, že se tam ubytuju a večer půjdeme na hokej do hospody. Přišli jsme, fandili, prohráli jsme (s Kanadou). A takhle to chodilo všude. Cesta byla jedna taková velká pivní exkurze.

Tys jel celou cestu bez podpory. Jaké to je ujet 2 151 kilometrů úplně sám?

Hlavně to bylo 34 dnů… Ale sám jsem skoro nebyl. Během cesty jsem jel za rodinou do Havířova, za rodinou do Rumburku, do Fratiškových Lázní za kamarádem, cestou se přidal doprovod. Možná jen v Novohradských horách jsem byl chvíli sám – tam vůbec nikdo nebyl, ani vesnice. Jinak jsem pořád potkával lidi. Jet sám mi ale problém nedělá, vždycky jsem tak jezdil. Mám jednu výhodu, umím vypnout hlavu. Někdo je sám a přemýšlí o smyslu života a podobných hovadinách. Já vypnu hlavu, soustředím se na krajinu, užívám si cestu. Baví mě jet. Netěším se, až budu doma.

Takže pro tebe cesta je cíl?

Přesně tak.

To je hrozné klišé… :-)

Mě ale skutečně baví jezdit krajinou. Říkám si, co asi tak bude, až projedu támhlety kopce, co vidím na horizontu, co bude asi dál. Českou republiku hrozně málo znám, nejsem zcestovalý. Třeba Šumava byla krásná!

Měl jsi někdy chuť to vzdát, sednout na vlak a jet domů?

Úplně vzdát to ne, ale v tom Českém lese na Domažlicku jsem byl fakt naštvaný, nebavilo mě to tam. Krajina byla pěkná. Na počasí si nikdy moc nestěžuju, je mi jedno jestli mrzne nebo prší. Tam ale bylo tři dny hnusně, do toho volala televize, volali z domu… Měl jsem pláštěnku přes batoh, tak jsem musel sundat batoh, dát mezi nohy, aby mi na to nepršelo, sundat z batohu pláštěnku, najít telefon, zvednout, zavolat zpátky, protože jsem to nestihl. Sbalil jsem to, ujel jsem kilometr, a zavolal někdo další.

Jsi teď v podstatě slavný mladý muž, máš zápis v české knize rekordů. Pociťuješ zadostiučinění? Pýchu?

U nás ve vesnici mi říkají Rekordmane – a musím říct, že přivítání po dojezdu mě fakt dojalo. Myslím, že jsem určitě nezpychl ani nic takového. Ano, mám certifikát a děkuju obci Křídlůvky, že mi zasponzorovala těch pět tisíc za poplatek pro agenturu Dobrý den. Život jde ale dál. Jsem rád, že jsem to zvládl a pomalu plánuju další cestu. O tom ale až někdy příště.

Díky za rozhovor, Tome!

Dovětek

Tomáš Horák je skutečně skromný mladý muž. I když se svými dvěma metry tělesné výšky – dnes už na ještě větší 36palcové jednokolce (viz náš článek) – působí na cestách jako maják, na nic si nehraje ani po svém úctyhodném výkonu. Po rozhovoru neodmítl skromné přenocování v mojí hamace, kterou mám nataženou v panelákové kuchyni našeho dvoupokojového bytu, abychom ho ráno našli ve spacáku na zemi.
„Se to se mnou jaksi divně houpalo…“, prohlásil s úsměvem, aby se vydatně nasnídal a vyrazil na 90km cestu z Brna do Křídlůvek. Takže opravuji číslo z rozhovoru: Na cestě kolem ČR – a následné sebepropagaci po ní – nespal Tomáš Horák na zemi čtyřikrát, ale pětkrát…

Vše ostatní, co jste se z tohoto rozhovoru nedozvěděli, zjistíte na Tomášově blogu

Video ze slavnostního přivítání našeho cestovatele v rodných Křídlůvkách (a mnoho dalšího)

Galerie snímků z cesty kolem ČR na jednokolce

Foto Tomáš Horák, okolní čumilové nebo samospoušť

[Ukázat prezentaci]