Když jsem v dospělém věku začínal opět koloběžkovat, na nějakou ochranu jsem nemyslel. Ale jen chvíli – do doby, než jsem na redakční chodbě potkal Petra Lindnera po jeho sjezdu kohoutovickou oborou. I když hrůzu reálného Petrova vzhledu žádná fotografie předat nemůže…
Mé první kroky poté vedly do nejbližšího cykloobchodu, což vyústilo nákupem cyklistické helmy. Když nedlouho poté Petr vydal „bezpečnostní článek“ Bez ochrany nejedu!, ukolébán pocitem bezpečnosti jsem jej přešel s úsměvem. Vždyť já přece s ochranou jezdím, tak co se mi může stát…
Na koloběžce jsem poté za několik let najezdil nějakou tu tisícovkou kilometrů. Lehce jsem se prodíral krkolomnými terény i rychlými sjezdy na hranici technických možností mého stroje s koly 20/12“. Nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohlo ještě něco většího stát – měl jsem přilbu a myslel jsem, že to stačí.
A tak šlo vše až do letošního léta. Vyjeli jsme s rodinou a několika přáteli po dlouhé době na dovolenou. Přes celou republiku jsme dorazili k Máchovu jezeru a vyjížďky na kolech do okolí měly být jedním z hlavních odpočinkových aktivit. Přijeli jsme na místo do Sloupu v Čechách v neděli, celé pondělí poté propršelo a v úterý, při krásné šmolkově modré obloze jsme vyrazili na vyjížďku. Součástí naší cykloskupiny byly i děti ve věku od pěti do osmi let, což z velké části určovalo rychlost celého našeho pelotonu (a vězte, že rychlost je na celém příběhu velmi zajímavá). Vyjeli jsme krásnou lesní trasou po pěkné asfaltové silnici.
Neujeli jsme ale ani čtyři kilometry a nastala situace, na kterou do konce života nezapomenu a vinou které budu již pravidelně předpovídat změnu počasí lépe, než televizní rosničky. Přišel mírný sjezd – přesně takový, který láká k přesunu jezdce do konfigurace odborně zvané „sjezdový postoj s přeloženýma nohama“. Přeleženo do češtiny: jednoduše jsem zalehnul mezi řídítka. Tím se stala věc, která o všem rozhodla: těžiště celé jízdní soupravy se dostalo někde do úrovně předního náboje mé dvacítky z dílny pana Kostky.
O čem že rozhodla? Znáte to, když jedete lesem: osvícené úseky cesty střídají místa se stínem. Na čele pelotonu naše děti, já zalehlý mezi řídítky s rukama na rozích, za nimi sjíždíme nádherným úsekem. Když v tom syn jedoucí přede mnou se lekl zastíněného úseku a prudce zabrzdil. To, co se pak událo, jsem si přehrával až zpětně, protože se to událo neuvěřitelně rychle. Když jsem totiž viděl, jak prudce zpomaluje, přehmátl jsem na brzdy a levá ruka byla rychlejší. Vzala za brzdu jako první, čímž se přední kolo okamžitě zastavilo a vzhledem k umístění těžiště okamžitě zadní kolo opsalo ve vzduchu ladný oblouk a celý metrák mé živé váhy vrhlo před sebe (jak mi poté popisovaly osoby jedoucí za mnou). Shodou nešťastných událostí navíc pravá ruka právě přehmatávala z rohů na řídítko, tudíž se nikde nedržela a tak nebylo čím pád korigovat, i kdyby na to byl čas.
Výsledek? Prasklou helmu nepočítám (a jen jí vděčím za to, že tu ještě jsem), nitrokloubní zlomenina lokte pravé ruky však již za trochu toho bilancování stojí. Tím, jak se pravá ruka ničeho nedržela, došlo k jejímu ohnutí pod tělo a celou svou vahou jsem dopadl na asfalt na dva body: hlavu a loket. Na hlavě ochrana byla, na lokti bohužel nikoli. A výsledek? Pětihodinová operace, při které museli chirurgové odříznout a vyjmout i část pažní kosti (aby se ke kloubu dostali), hromada titanu, šroubů a drátů, které vše drží pohromadě. Poškozený nerv Paresa nervus ulnaris, vinou čeho téměř nemám cit v malíčku a hraně dlaně. Nyní, tři měsíce po úrazu, je hybnost lokte i přes intenzivní rehabilitaci přibližně na padesáti procentech původní a není prý vůbec jisté, zda se plně obnoví.
Až po propuštění z nemocnice jsem měl čas stáhnout z palubní GPS záznam celého výletu a podívat se, v jaké rychlost se vše událo. Věděl jsem, že jsme vzhledem k dětem nejeli nijak závratně rychle, ale skutečnost překvapila i mě – v době pádu jsem jel rychlostí 14,1 km/h. Ano, když dobíháme tramvaj, pak běžíme rychleji. Je spousta běžných činností, které děláme rychleji. Když sjíždíme na koloběžce z kopce, sjíždíme několikanásobně rychleji. Ale i malá rychlost stačí k tomu, abychom si nepěkně ublížili.
A přitom stačilo jediné – jezdit s ochranou. Ne jen s přilbou, ale mít i chrániče alespoň na loktech, když už ne i na kolenou. Stejné chrániče, bez kterých nestoupne žádný zodpovědný inlinista na své brusle. Na bruslích, na kterých se většinu času pohybuje člověk pomaleji, než na kolobrndě, jsou chrániče něčím normálním. Na koloběžce nikoli a je to možná škoda – nic z výše popisovaných následků by se s chrániči loktů za několik stokorun nestalo. A to navíc jako pisálek jsem nebyl ani moc pracovně omezen (dokud jsem byl v ortéze, články jsem diktoval). Kdybych však byl například tesařem, nejméně půlroční pracovní neschopnost by mě neminula.
A proto pokud jste zodpovědní a bez přilby na koloběžku nestoupnete, přemýšlejte také o pořízení chráničů. Ochrany totiž není nikdy dost…
15 komentáře
A vy někdo na kolo chrániče loktů používáte? Já je snad na kole snad ani nikdy neviděla.
Mno, já jsem do toho Vláďovi nechtěl kecat, ale osobně jsem chrániče loktů použil jen na lehokole (důkaz najdete na tomto webu) a když už se dostanu na inlajny, tak tam je to automatické. Na druhou stranu, pokud bych jel fakt drsnej downhill na čemkoliv, určitě bych vypadal jako novodobý rytíř ve zbroji včetně páteřáku a podobně. Každopádně helma je základ, bez něhož se prostě nejezdí…
Začínám přemýšlet o tom, že tu fotku si stáhnu, vytisknu a přilepím doprostřed na řídítka… Uvidím ji vždycky, když zalehnu mezi řídítka…
uf, držím palce s rekonvalescencí, na kolobce se musí holt opatrně; minimálně při sjezdu mít ruce na brzdách a ne na rozích :) PS s těmi chrániči to nemyslíš vážně
Asi bych měl radši držet hubu, poněvadž mě vlastní blbost stála zlomeninu čtyř obratlů a dopad jsem přesně dle hesla „tak dlouho se chodí…“ (tedy cca po 30-ti letech závodění na kole!
Ale něco jinýho je, když se vyřídíte v situaci, která se skoro nedá předpokládat, nebo když nemáte ruce na brzdách za malým dítětem, nebo stařečkem, či bábou s nůší. Tady si o to přímo koledujete! Že pak něco vodejde je na snadě a všechno se obrnit nedá, nebo se v tom nedá hejbat, zde jasnej souhlas s Petrem. Navíc Marfyho zákony by jistě zafungovaly i tady a vodešlo by zrovna to, co by bylo nejmíň, či vůbec chráněno.
Bohužel (bohudík?) je to vždy o předvídavosti a hlavně o štěstí!
No a to pozitivní na tom je, že je dobře, když si to člověk zaviní sám, alespoň nemá na koho valit vinu a na koho nadávat. Neb, nejhorší je srážka s blbcem!
Příspěvky zaměřené na bezpečnost vítám. Neznám nikoho, kdo by se jako začínající koloběžkář nepotloukl (nejsem vyjímka a vnuk už taky přišel o zub).
Místo keců o tom, že koloběžka je z kopce rychlejší než kolo, bych zdůrazňoval pro začátečníky „pokoru“ a schopnost předvídat terén.
Přilba je must. (brnění snad jen při downhillech)
Letos v únoru jedu lesem trochu s kopce, tak asi patnáctkou, najednou jsem se zasek na malé hromádce sněhu, a poprvé v životě letěl přes řídítka na zem. Vůbec nic se mi nestalo, byla to velká klika. Takže se zase držím při sjezdu(jakémkoliv) uctivě více vzadu s rukama nataženýma. Přiznám se, že jezdím celou tu dobu (15 let) bez přilby, jenom v rukavicích. Jinak přeji brzké uzdravení. Zdraví Vl. Ptaszek.
No, to byl teda smolný pád. Já dávám na bezpečnost velký pozor, obzvlášť při jízdě ve skupině. Taky jsem už pochopil, že jsou situace, kdy ruce na rohy prostě nedávám a držím velký odstup od ostatních jezdců. Třeba při divokém sjezdu jakým jsou Vršatské bradlá (http://www.kolobezkyprerov.estranky.cz/clanky/vylety-a-sjezdy/). Každopádně bez přilby a rukavic nikdy nevyjíždím. Ovšem ty chrániče bych opravdu neřešil. In-line bruslení je asi tak 10x nebezpečnější než jízda na kolobce. Bruslaři přes léto hojně plní chirurgická oddělení, chrániče nechrániče. Na bruslích po žádných brzdách nešáhnete, jen se vymáznete… :o) Dobrý a bezpečný odraz všem! PR
Přeji ti, Vláďo, aby ti kosti srostly co možná nejlépe.
V začátcích mě taky jeden pád neminul. Neuměl jsem tehdy seskakovat z obrubníků a tak jsem ryl obličejem v asfaltu. Naštěstí z toho byly jen stehy ve rtech. Od té doby nikdy z kopce nezalehávám na řidítka. Našel jsem podobně aerodynamickou polohu, při které nemám těžiště tak vepředu a při brždění dokáž těžiště rychle posunou ještě víc dozadu. Jen ten vystrčený zadek asi nevypadá tak efektně.
Jinak helmu nosím pouze při jízdě po silnici a v terénu, ve městě by mi akorát překážela.
Vláďo, přeji brzké a hlavně stoprocentní uzdravení!
Asi mi budete oporovat, ale myslím, že v kontextu s tvým příběhem jsou běžná kola přece jen bezpečnější a daná situace by – nebýt pana Kostky – možná dopadla zcela jinak…
Na stranu druhou chápu vaši vášeň pro kolobrndy a je mi jasné, že vás taková věc neodradí :)
Jirko, nekaž nám tady morálku! ;) Kolobky jsou prostě pro tvrdý chlapy… ;)
No, já nevím, pane Kuruci, na kole jsem přestal jezdit právě kvůli pádům (před 15 lety), protože mně už fakt bolely (ty pády), padal jsem hlavně v zimě. Koloběžka je mnohem bezpečnější, protože má nízko těžiště. Je to ale jen moje osobní zkušenost…Na kolobkách mám najeto přes 12000 km bez zranění, zatím jsem měl kliku (i když, ve vteřině může být všechno jinak…).
Jo hovadin jsem v životě udělal již mnoho a předpokládám, že se to už nijak drasticky nezlepší. Ovšem spoléhat na to, že v kritické situaci stihnu přehmátnout z rohů na brzdové páčky je (slušně řečeno) poněkud nerozumné. Svoji kolobku prakticky jinak než za rohy nedržím a tak jsem se zamýšlel i nad brzděním. Používám „jednoprstovou metodu – z každého rohu dosáhnu na brzdovou páčku jedním prstem a zatím mi intenzita takového brzdění stačila. Na letošním Bike Brno přišla změna. Vyzkoušel jsem tam několik koloběžek a na jedné z nich bylo něco, co musím mít. Nejmenovaný valašský výrobce koloběžek nabízí jako příslušenství nástavce na brzdové páčky – láska na první pohled a také řešení problému přehmatávání.
Jinak já osobně bez přilby nejedu ani za roh k poštovní schránce.
Příjemné poježdění na jakýchkoli bezmotorových přibližovadlech všem přeje Petr.
Tou jednoprstovou metodou jsem také brzdil, ale ty nástavce brzdových pák (zn.Darwin) jsou opravdu super, poslali mi je z Miba poštou. Mám je na obou brndách, a už bych bez nich nebyl.
Zdravím, to bych o kolech netvrdila, že jsou bezpečnější. Podařil se mi při prvním nášlapu při rozjezdu (na asfaltu) takový let přes řídítka, při kterém jsem praštila pravou rukou o zem a hlava přistála těsně nad loktem Výsledkem byla otevřená tříštivá zlomenina s žilním krvácením, podobnou jizvu mám taky a titan asi už na doživotí do konce života. Ve špitále si mysleli, že mě sešrotovalo auto. Na brndu jsem přešla právě proto, že teď to na kole prostě nejde, ruka nedovolí. A navíc, když už padám z brndy, tak z menší výšky. ;)
Vláďo, přeji co nejlepší zhojení a pak hodně bezpečných km na tom okolečkovaném prkýnku. Trhni si! :-)