Já vím, že se tady neustále odkazuju na svůj neslavně slavný downhill kohoutovickou oborou, kvůli kterému jsem musel nedobrovolně navštívit chirurgické oddělení nemocnice U svaté Anny v Brně, ale jak jsem již jednou uvedl, koloběžka není pro žádné srágory… Následky pádu však lze maximálně minimalizovat. Jak?
Ano přátelé, nic nového pod sluncem, řeč bude o helmě, alias přilbě, čili blembáku, což je označení, které jsme před několika desítkami let používali na vojně. Já vím, dnešní mladá generace už ani neví, o co jde, a ani já na to nejsem pyšný, či spíš se není čím chlubit, takže obraťme list.
I když na následující fotce, pořízené letos v létě na poctivý černobílý film, poctivým mechanickým foťákem (mým-podotýkám), kolegou Tomášem Slavíčkem, mám helmu ležérně zavěšenou na batohu v „pohotovostní poloze“, de facto bez ní nevyjíždím ani hloupý kilometr do krámu za nákupy.
 |
| Foto: Tomáš Slavíček |
Pominu-li to, že mně helma při mém brždění ksichtem v zemi možná zachránila nechci říkat rovnou život, ale dost možná před těžkým zraněním, jsem na ni tak trochu zvyklý z inlajnů. Byť mají o šest kol(eček) víc než kolobka a já jsem se s bruslema na nohou málem narodil, bez helmy (a chráničů všeho druhu) bych na ně nestoupl. Proč bych tedy na kolobce měl jezdit bez ochrany? Protože z kopce jede dvakrát tak rychleji? To není dobrá logika.
Takže jezdím stabilně v helmě, a jestli se to někomu nelíbí, ať mi políbí <autocenzurováno>. A mimochodem, mám k tomu ještě jeden důvod: Dávám tak příklad své malé dcerce, které se s mojí ženou snažíme vštěpit názor, že nejen na kole, ale i na kolobce správní frajeři jezdí v helmě. Takže i Anička na své „bílé“ jezdí v helmě. Byť jí občas úplně dobře nesedí na hlavě…</autocenzurováno>
 |
| Přiznám se, že si „bílou“ občas půjčuju. Na ní si ale helmu neberu – to už mi připadá trochu ujeté |
