Přibližovadla (se) představují: Bolek Žemlík

O mně: Bolek Žemlík

Recenze obvykle slouží k tomu, aby rozebraly a ohodnotily nějaké zboží nebo službu, a poradily lidem, jestli jsou pro ně to pravé ořechové. Autor recenze by tudíž měl mít nějakou kvalifikaci, a jeho názory v ní zveřejněné by měly být něčím podložené. Cílem tohoto článečku je tak nějak shrnout, odkud vlastně pramení fakt, že rozumovat o koloběžkách mám tu drzost zrovna já :-)

Jsem Bolek. V rodném listu Boleslav Žemlík, původně ze severu Moravy, již delší čas domestikován v Brně. Narodil jsem se v polovině roku 1991 ve vítkovické porodnici a své první roky prožil v Petřkovicích (známých kromě mě také díky Petřkovické venuši a Haně Zagorové). Koloběžkovou závislost nepřímo způsobilo přestěhování do srdce Valašska, konkrétně na Vsetín (čtete správně, nikoli „do Vsetína“). Když mi byly asi tři roky. Ne že bych to tehdy nějak tušil…

Pocházím z rodiny orientačních běžců. K tomuto sportu jsem byl veden už odmalička a sportovní duch ve mně přetrval dodnes, kdy mám za sebou desítky koloběžkových závodů. To ale lehce předbíhám, a tak radši vrátím k důležitému datu 8. 9. 2005, kdy mí rodiče, inspirovaní známými, kteří ji pořídili o něco dříve, koupili mému mladšímu bratrovi první koloběžku – modrou MIBO Courage. Brzy poté jsem vyrostl ze svého kola a dostal nové z bazaru, které se mi příliš nezamlouvalo, a tak jsem si čím dál častěji půjčoval bratrův nový stroj. Až jsem na něm jezdil prakticky jen já.

Vsetín je ideální koloběžkové město. Je prostorné a klidné a leží na cyklostezce Bečva. Ta vznikala a dospívala spolu se mnou; úsek po úseku přibývalo asfaltu a já jsem jezdil dál a dál. Ze Vsetína si můžete vybrat dva základní směry – na Janovou, Hovězí, Nový Hrozenkov, Velké Karlovice a dál na Slovensko, nebo na Valašské Meziříčí, Hranice a Přerov. Třetí směr je pro milovníky vrcholových prémií směrem na Dušnou, kolem nádrže Bystřička až do Rožnova. Směrem z Dušné jsem si to často svištěl skrčený za řídítky padesátkou a byl to parádní pocit.

V roce 2009 jsem se zúčastnil svých prvních (a na dlouhou dobu posledních) závodů Rollo ligy. Sobotní dlouhý závod měl něco přes dvacet kilometrů a nedělní časovka asi šest. Atmosféra byla skvělá, startovalo se na uzavřené cestě v centru Rožnova a s policejním vozem před čelem pelotonu. Tehdy ještě měly dvanáctipalcové koloběžky samostatnou kategorii, která už sice nebyla příliš početná, ale alespoň jsem se dočkal svého prvního medailového umístění.

O rok později jsem přesídlil na vysokou školu do Brna, a koloběžka putovala samozřejmě se mnou. V roce 2011 jsme pak s bráchou podnikli první epickou stovku (nemám přesně změřeno, plus minus) ze Vsetína do našeho rodiště, Petřkovic. Trvalo nám to sice celý den, ale tehdy jsem si uvědomil, že když člověk chce, dojede na koloběžce prakticky kamkoliv.

Další zlom přišel v březnu 2014, kdy mi v Brně dvanáctku ukradli. Už nějakou dobu jsem pokukoval po větším stroji a ono neštěstí jsem vzal jako zásah osudu – a pořídil si MIBO Express 20/20. Fyzika je mocná čarodějka, stroj s většími koly zkrátka rychleji jede, tudíž jsem si na ni tak zvykl, že ke dvanáctce se od té doby vracím jen sporadicky. Přesto na ni nedám dopustit – má své kouzlo i výhody a v mém vozovém parku bude mít navždy své místo.

Koloběžkové Brno

A pak už došlo na sérii náhod, díky které jsem skončil jakožto kmenový zaměstnanec brněnské speciálky Kolobky.cz, ze které občas na Přibližovadla půjčujeme nějaké ty koloběžky do testů. Jak se to stalo? V Brně jsem studoval estetiku a anglistiku, konkrétně překladatelství. No, a v rámci předmětu lokalizace softwaru jsme jednou dostali za úkol najít webovky, které mají špatnou nebo chybějící českou lokalizaci. Použil jsem jako příklad tehdejší Mibo.cz, a když vyučující v hodině pronesla, že můžeme zkusit autorům webů napsat, jestli by nevyužili naše služby, kontaktoval jsem Pavla Wernera. Ten souhlasil se spoluprací, a nabídl mi koloběžku za to, když mu přeložím část blogu a články o tehdejší novince MIBO Gran Turismo. Tou dobou jsem byl na zahraničním pobytu, a když jsem se vrátil, vydal jsem se do nejbližší prodejny, kde Mibo prodávali – měl jsem ji asi pět minut chůze z domu. A tak jsem se seznámil s Petrem Mejsnarem, pozdějším majitelem Kolobky.cz.

V této koloběžkové speciálce pracuji už od roku 2017 a za tu dobu jsem měl možnost otestovat desítky různých strojů všech možných značek – nemám to spočítané, ale včetně prototypů bych se odvážil tvrdit, že jich mohlo být klidně přes stovku.

Zároveň jsem se seznámil s brněnskou koloběžkovou skupinou BKG – Brněnské koloběžkové gang, se kterou jsem podnikl spousty výletů a pod jejíž vlajkou jsem se zúčastnil mnoha závodů, ať už v rámci Rollo ligy, Seriálu dlouhého koloběhu, nebo jednorázových událostí typu silničního či terénního Etapáku či přejezdu Bratislava – Vídeň.

Kruh se pak pomyslně uzavřel v loňském roce, kdy jsem se po letech vrátil i k orientačnímu běhu, a nalákal zároveň téměř deset dalších koloběžkářů. Ten ostatně mohu vřele doporučit i vám – je to geniální sport, kde je stejně klíčové zapojení svalů, jako hlavy, je finančně i časově nenáročný a podíváte se do takových koutů přírody, kam byste jinak stěží zavítali.

No, a skrze Petra Mejsnara a BKG pak vedla cesta i k Petru Lindnerovi, který mě oslovil, jestli bych se s ním nepodílel na tvorbě Přibližovadel… a zazvonil zvonec a pohádky je konec. Doufám, že vás vyprávění nějak nenudilo, ale koneckonců, je to sekce „O mně“, takže to zkrátka ani jiný obsah mít nemohlo.