Skládací K-bike K5? Proč ne…

Prolog Petra Lindnera

Toulavého koloběžkáře Josefa Kvitu, přezdívaného Pepe, znám už nějaký ten rok ze závodů Rollo ligy, na kterých byl se svou bílozelenou Ká pětkou i přes nikterak velkou postavu nepřehlédnutelný. Však on se svými úspěchy v článku níže pochlubí sám. Přiznám se ale, že hezkých pár závodů jsem si vůbec nevšiml – vlastně dokud mě na to neupozornil Petr Varuša –, že Pepeho K5 je originální nejen svým lakem, ale také skládacím provedením… Až po dlouhé době jsem si na to zase vzpomněl a požádal jsem tohoto ostravského koloběžce, zdali by pro Přibližovadla nesepsal příběh svojí koloběžky. Zde je, čtěte.

Pepe Kvita o svojí skládací K5

Před lety jsem o prázdninách jezdil na Aljašku, v roce 2010 to bylo podruhé. S kamarádem Bundašem jsme si jednou řekli, že by bylo fajn, kdybychom si ostrov Prince of Wales, na kterém jsme přebývali, mohli projet na koloběžce. Už si přesně nepamatuji, kdy vznikl nápad udělat z K-biku K5 skládací koloběžku, ale muselo to být právě někdy po návratu z Aljašky. Takže v říjnu roku 2010 jsem psal do Zlína Petru Vavrušovi, výrobci K-biků, jestli by mi neprodal nenalakovaný a jen částečně svařený rám. Odepsal mi sice, že takovou objednávku už dlouho nedostal, ale díky tomu, že bylo po sezóně, mi během tří dnů vyhověl.

Když jsme se poté jednoho dne s Bundašem a jeho otcem sešli v jejich výborně vybavené dílně, byl můj první návrh skládacího mechanismu vyhodnocen jako příliš komplikovaný a jednoznačně zamítnut. Nicméně jsme se dohodli na jednodušším provedení. Obdélníkový jekl krku koloběžky jsme přeřezali cca 10 cm nad napojením na stupátko. Pak jsme vyrobili ze dvou svařených čtvercových jeklů obdélníkový pin, který přesně zapadá do profilu krku. Pin jsme navařili do horní části krku a vyřezali v něm závit pro jisticí šroub. V protější části obdélníkového jeklu pak už jen stačilo vyvrtat otvor pro tento šroub. Po doladění přesného zasouvání mi nezbylo už nic jiného než zajít za sousedem, který mně svařil krk s podlážkou koloběžky. A byla na světě první verze skládacího K-biku K5…

Poté, co jsme vyzkoušeli funkčnost skládacího mechanismu jak při rozborce a sborce, tak i za jízdy, šla K5 do laku. Vybral jsem svoji oblíbenou kombinaci zelené s bílými doplňky. Světlejší část rámu není nepovedená – zkoušel jsem aplikovat fosforovou barvu na bílý základ. Experiment se zdařil, ještě teď rám po nasvícení ve tmě pěkně zeleně září.

Na Aljašku se skládačkou

Jakmile bylo vše odzkoušeno a „vychytáno“, kamarád Bundaš si vyrobil bratříčka skládací K5. Koupil celou koloběžku, uřízl rám a vytvořil skládací mechanismus. Mohlo by se zdát, že tím příběh skládací K5 končí, ovšem není tomu tak, právě tady to teprve začíná být zajímavé.

Skládací mechanismus byl navržen primárně pro přepravu letadlem. Pro nás to byla další plánovaná cesta na Aljašku, na které jsme byli dva měsíce. Na fotce z Havaje (o tom bude řeč dále) je vidět, jak vypadá téměř na prvočinitele rozložená koloběžka. V tomto stavu ji pak stačí naskládat do krosny. Díky tomu, že je na K5 všechno malé, to není žádný problém. Snad jen to pak nosit na zádech… když krosna s ostatními věcmi váží kolem 25 kg a samotná K5 má hmotnost kolem 7 kg.

V létě 2011 jsme se tedy chystali na Aljašku – tentokrát už s našimi speciálními Ká pětkami. Bohužel většinu prvního měsíce propršelo, takže jsme je nemohli pořádně projet. Druhý měsíc se sice počasí umoudřilo, jenže to jsme byli pro změnu zavření v rybárně, kde jsme pracovali. Nicméně nakonec i zde jsme s koloběžkami něco zažili. Na výletě do sousedního městečka nás, sotva jsme minuli ceduli našeho města, zastavil místní šerif. Poté co si nás prohlédl z auta, se nám s úsměvem omluvil, že si myslel, že jsme nějaké děti, které se toulají za městem. Pár fotek z Aljašky najdete zde.

Po nějakém čase stráveném na Aljašce jsme se s kamarády rozmýšleli, kam se vydáme za zaslouženým odpočinkem. Vyhrála Havaj. Během deseti dní relaxu jsme tam prošmejdili skoro všechno, a dokonce zbyl čas na to, abychom složili naše stroje a projeli se. Na koloběžky je tu ideální terén, přestože tam tento druh strojů nikdo neznal. Snímky z Havaje si můžete prohlédnout zde.

BO KOLOBKA!!! v plenkách

Následující rok 2012 byl pro mě velice výjimečný. Moje skládací K5 byla u toho, když se mi poprvé podařilo dát dohromady koloběžkáře z Ostravy a okolí – dnes už známou bandu BO KOLOBKA!!!

První velkou akcí roku 2013 byl výroční sraz skupiny BO KOLOBKA!!!. Takhle to vypadalo v předvečer setkání – celý jeden náš studentský pokoj zaplnily koloběžky K-bike. Dvě moje K5 a jedna K7, další dvě K7 od bratrů z Kluku u Poděbrad. Moje skládací K5, na které jsem jezdil na univerzitu, visela jako obvykle za topení.

K5 v Rollo lize

Konečně jsem se také odhodlal vyrazit na svůj první závod Rollo ligy – bylo to v Moravské Třebové. S bandou BO KOLOBKA!!!, která přijela fandit, jsme si před samotným závodem ještě vyjeli k nedaleké rozhledně, abych se poté ihned postavil na start kritéria na 26 km. A co se nestalo? Vyhrál jsem v kategorii koloběžek do 12 palců, která byla zastoupena velice známými jmény, a hlavně tvůrci legendárních K-biků – na fotografii Petr Vavruša po mé levici, na druhé straně bedny Jirka Ešner.

Mým dalším závodem bylo legendární Tour de Šumava. Hrozně příjemné prostředí, super lidi, nezapomenutelná atmosféra… V sobotu jsem byl v dlouhém závodu na 27 km mezi malými kolobkami první, celkově jsem vybojoval 14. místo. Také v nedělní časovce jsem byl mezi 12palcovými stroji nejrychlejší, celkově pak šestnáctý.

Po absolvování dvou etap Kick France 2013 jsem stihl před odletem do Kanady ještě jeden závod Rollo ligy v Lipníku nad Bečvou. První den se jela dlouhá trasa na 40,2 km, ve třídě do dvanácti palců jsem opět skončil první, celkově na 14. místě. Další den se konaly tzv. Slavkovské radary, což je brutální časovka, kdy se jede skoro celá trať do kopce – a ne zrovna malého (viz reportáž na tomto webu). Já ale doma v kopcích jezdím a hodně mě to baví, takže i v tomto závodu jsem znovu v kategorii malých koloběžek vyhrál a celkově jsem dosáhl 6. nejlepšího času, což byl zatím můj nejlepší výsledek na K-biku K5.

Poslední výlet s BO KOLOBKOU!!! před mým odletem do Kanady představoval výjezd na Lysou horu za východem slunce. Z domova jsem na své K5 vyrazil po deváté večer, před rozedněním jsme byli na vrcholku (1 256 m n. m.). Celkově jsme ujeli kolem 130 km, což je můj rekord na malé koloběžce. Nastoupali jsme přes 2 000 m a jelikož jsme nazpět jeli podobnou trasou, také převýšení směrem dolů činilo 2 000 m. Na cestě jsme i s čekáním na východ slunce strávili kolem třinácti hodin.

K5 letí do Kanady

V září 2013 nastal čas odletět na rok do Kanady. Znovu se mi vyplatil skládací mechanismus mé K5, i když jsem o svůj stroj během letu málem přišel. Po přistání ve Vancouveru mi totiž bylo oznámeno, že se krosna ze všemi věcmi – i koloběžkou – někde ztratila… naštěstí se našla a po dvou týdnech mi ji přivezli až do Edmontonu.

Přiblížit se svým snům…

To je tedy moje osudová skládací Ká pětka… Najezdil jsem na ní tisíce kilometrů, nasbíral obrovskou hromadu zážitků, seznámil jsem se s mnoha zajímavými lidmi. Je to koloběžka, která mě posunula malými krůčky vpřed v mém životě a posouvá mě stále. Takže pozor na K-biky K5 – tohle nejsou dětské koloběžky, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale jednoduše geniální stroje. Třeba pro přibližování se ke svým snům…

Fotogalerie

[Ukázat prezentaci]