Když jsem před týdnem publikoval článek o stavbě koloběžky Pavla Janouškovce, napsal jsem, že mám v zásobě dva příběhy neobvyklých strojů. Na řadu tedy přichází druhé story. Držte si čepice, bude to pekelná jízda, protože zatímco minulá koloběžka byla sice originál, ale tak nějak „normální“, tohle je fakt supertuning.
Plzeňského koloběžkáře Dana Krišku jste už na Přibližovadlech – i s jeho strojem – mohli zahlédnout. Pro ty, kteří nás nečtou tak poctivě, malá nápověda: Tuto dvojici spatříte ve fotogalerii reportáže z posledních závodů Rollo ligy v Plzni. Osobně Dana neznám (pominu-li podání ruky v Plzni), nicméně zcela jistě to bude tak trochu zvláštní člověk – ostatně prozradí vám toho o sobě něco málo sám. Kromě fotografií svého stroje mi totiž poslal i detailně popsaný tuning. Připravte se na to, že tento článek bude dlouhý. Uvařte si kafíčko a čtěte vyprávění autora asi nejšílenější koloběžky, kterou jsem kdy viděl…
Dan Kriška píše:
Když jsem se před dvěma lety přestěhoval do Plzně, netušil jsem, že mě tam dožene moje dětství. Byl hezký letní den, vykračoval jsem si po jedné z plzeňských ulic a najednou se proti mně zpoza rohu vyhrnulo několik lidí na velkých koloběžkách. Minuli mě a já se za nimi nevěřícně ohlédnul. Posledních pár let jsem žil v představě, že kolobky byly v kurzu před X lety a dnes jsou passé. V názoru, že tenhle dopravní prostředek je stále živý, mě utvrdily v následujících dvou týdnech desítky lidí křižujících Plzeň na červených koloběžkách s logem pro mě dosud neznámé firmy Kostka. Postupně mě tahle setkání nahlodala tak moc, že jsem začal přemýšlet o výhodách, které by mi vlastnění koloběžky přineslo. Pokud to není nezbytně nutné, nejezdím hromadnou dopravou, jenže jako pěší ztrácím spoustu času přesunem z místa na místo a právě v tom jsem viděl zásadní přínos. Navíc je kolobka mnohem skladnější než kolo, a to se v malém bytě také hodí. Po několikadenním rozmýšlení jsem se rozhodl vrátit se zpátky do bezstarostných mladických let, kdy se stačilo odrazit a celé město vám leželo u nohou.
Rat Rod style přichází!
Na internetu jsem našel prodejnu Václava Juna (to jsem ještě nevěděl, že mám tu čest s králem dálkových přejezdů přes naši vlast) a domluvil se s ním na koupi Kostky Hill Cross. Chvíli jsem si musel znovu zvykat na řízení a přehazování nohou – přece jenom jsem deset let nejezdil. Ale i tak byl poznat technologický rozdíl oproti dřívějším strojům.
Zhruba po týdnu pohodového a bezproblémového ježdění jsem si začal pohrávat s myšlenkou na nějakou úpravu. Vadilo mi, že po Plzni jezdí spousta kolobrnd a všechny jsou vlastně „téměř“ stejné. Pocítil jsem potřebu se opět odlišovat od davu na první pohled. Proč opět? Protože jestli potkáte v Plzni nebo na závodech mladíka, co nosí místo kraťasů kilt nebo v zimě místo bundy australský kabát, tak jsem to s téměř stoprocentní jistotou já.
Rozhodl jsem se tedy svojí Hillku vizuálně „překopat“, protože člověk si první všimne vzhledu a až potom technických udělátek, která pro mě, jakožto běžného uživatele, nejsou tak důležitá, a také jsem na nich nic neměnil. Styl, který se výrazně odlišuje od ostatních, jsem nemusel hledat dlouho. Volba padla na můj oblíbený, i když některými velmi zatracovaný, Rat Rod style. Je to vlastně úplný opak amerických Hot Rod aut, která se chlubí spoustou naleštěného chromu a krásným lakem, kdežto Rat Rod káry mají místo všech těch hezkých věcí jen rez a lak prodřený na plech. A přesně takového „vrakovištního“ efektu jsem chtěl dosáhnout na mém přibližovadle.
Nové součástky – blatníky, rohy, světla, houkačku a SPZ – jsem vybíral tak, aby co nejvíce odpovídaly vybranému stylu, aby alespoň trochu odkazovaly na americké veterány a hlavně byly funkční. Například přední světlo požadovaného tvaru jsem sehnal až po dvou týdnech v obchodě pro historická kola. Zároveň jsem hledal zručného airbrushera, který by mi znovu nastříkal rám s řídítky a vidlicí. Volba nakonec padla na Josefa Hegenbarta a společnost V8 Design, který se svého úkolu zhostil bravurně (musela to být výzva) a vystihl to, co jsem chtěl. Hlavní díly jsem nechal nastříkat ve třech základních barvách, abych imitoval to, že je kolobrnda složená ze součástek více vysloužilých koloběžek.
Jak vyrobit rez
Mezitím co se stroj lakoval, jsem řešil problém, čím znázornit rez na drobnějších dílech, u kterých by byl airbrush příliš drahý. Naštěstí se mi náhodou podařilo natrefit na barvy používané při práci s Fimo hmotou. Barva funguje tak, že nanesete základní nátěr, ten se nechá zavadnout, pak se přestříká patinou, která barvu vyžere a povrch zrezne bez poškození materiálu. Z počátku mi trvalo, než jsem přišel na to, jak tlustou vrstvu ,,základovky“ nanést, ale když jsem vše vychytal, začalo to vypadat k světu. Nevýhoda je, že se barva dost odírá, takže jsem vše musel přelakovat několika vrstvami transparentního laku, a navíc při práci hodně zapáchá. Tato úprava se týkala rohů, stojánku, předního a zadního světla, blatníků, houkačky, brzdových páček a čelistí, držáku houkačky a objímek gripů. Bez rzi jsem nechal všechny části, které jsou potřeba pro správnou a bezpečnou funkci koloběžky.
Typický americký Rat Rod má disky kol krásně červené nebo černé – takže došlo na stříkání ráfků. U mě zvítězila červená pro svůj kontrast s jinak tmavším zbytkem. Vymaskoval jsem tedy brzdnou plochu ráfků, osy kol a pustil se do práce. Barvu tvoří jedna vrstva základovky na kov, dvě vrstvy RAL 3020 a dvě vrstvy lesklého laku. Na kolech mě mrzí jen to, že se mi nepodařilo sehnat běloboké pneumatiky.
Problémy nastaly u blatníků. Přední byl v pohodě, ale se zadním jsem si pěkně naběhl. Plánoval jsem na něj totiž přidělat zadní světlo a SPZ. Jenže blatník končí zhruba v půlce kola a tahle pozice není pro osvětlení příliš vhodná. Proto přišla na řadu improvizace. Koupil jsem ještě jeden blatník a ten jsem pomocí hliníkových plíšků a nýtů se zápustnou hlavou spojil s prvním blatníkem. Vzniklou spáru jsem vytmelil. Poté jsem hladký povrch obou blatníků zdrsnil smirkem, nastříkal jednu vrstvu základu a stříknul je chromovým sprejem. Popravdě, žádný sprej nemůže napodobit vzhled chromu. Všechny udělají povrch jen stříbrně lesklý. Ale právě takového efektu zašlého plechu jsem chtěl docílit, a proto volba padla na tyhle pseudochromové spreje. Ani blatníkům se samozřejmě nevyhnula rez. Protože po zaschnutí barvy vypadaly blatníky moc křiklavě a místy až nereálně, srazil jsem jejich výrazné barvy lehkým poprášením černou barvou. Vše jsem zafixoval jako vždy dvěma vrstvami transparentního laku.
Poté jsem upravil měkčení gripů. Stačilo je jen omotat a pro jistotu i obšít dostatečně ,,špinavým“ pruhem látky. Špínu zařídila batika. Na obšití balonku houkačky jsem místo látky použil imitaci kůže ze starých kozaček mojí přítelkyně.
Výfuky musí bejt!
Dalším problémem bylo zadní světlo – nepodařilo se mi sehnat stejně pěkný oldschool model jako u předního. Navíc u koloběžkového rámu je trochu problém s uchycením. Proto jsem zakoupil světlo pro instalaci na blatník. Bohužel nevypadalo zrovna tak, jak jsem chtěl. Pojal jsem ho tedy jako polotovar a upravil jeho vzhled k obrazu svému pomocí barev a několika dodělávek. Přidal jsem stříbrné rámování, rez a místo odrazky nápis EAT MY RUST. Původně jsem chtěl odrazku zachovat, ale po fatální chybě, kdy jsem zapomněl zamaskovat průhledné plochy a nastříkal je lesklým lakem, už to nemělo smysl. Lak způsobil, že všechno dostalo mléčný nádech a ztratilo průhlednost. Průhled pro světlo se mi podařilo jakžtakž zachránit pomocí smirku, ale u odrazky byla snaha marná. I přesto, že se mi to nelíbí, jsem se rozhodl kryt ponechat a vyměnit ho někdy v budoucnu, až se mi dostatečně zhnusí.
Jako poslední výraznější úpravu jsem se rozhodl spáchat to, co je na Rat Rodech velmi výrazným prvkem – výfuky. Ano, zní to jako naprostá blbost, že? Taky jsem si to říkal. Jenže když si vezmete, že de facto všechny díly, které jsem na kolobrndu dal, jsou normálně k dostání (až na ten zadní blatník), chybí tomuhle projektu něco opravdu originálního. A výfuky jsou pro dodání jedinečnosti jako stvořené. Navíc je to dostatečně šílená věc na to, aby k mojí kolobce „ideologicky“ pasovala.
Ale kam je umístit? Rat Rody mají motor vepředu, tudíž instalace k zadnímu kolu nepřicházela v úvahu. Po několikahodinovém dumání a kreslení jsem vhodné místo našel. Vzhledem k tomu, že v devadesáti procentech budu jezdit s batohem na zádech, jsem usoudil, že držák na bidon je zbytečný. Mohl jsem tedy k mému záměru využít závity v krku. Pro ztvárnění výfukových svodů jsem koupil tři již naohýbané leštěné hliníkové trubky o průměru 38 mm (tříválec k pohonu mojí kolobky bohatě postačí, i když jsem uvažoval až o čtyřválci), které se používají na výrobu sání motorů aut. Myšlenka toho všeho byla jednoduchá: Navařit svody na hliníkovou základnu, tu šrouby přidělat k rámu místo držáku lahve tak, aby výfuky byly vpravo, protože nalevo je stojánek.
Jako první mě čekala příprava pozice pro celý ten ansámbl. Bylo třeba zakrátit druhou stranu stojánku, která by výfukům překážela, půlhodinka s pilkou na železo to vyřešila. Jako problém se od začátku jevil ten pro Kostku typický kapkovitý profil rámu. Naštěstí se hliník dobře opracovává, takže jsem u tvarování nenechal ruce. Základnu jsem ohnul a vyklepal z hliníkového plechu tloušťky 1,5 mm. Vyvrtal jsem montážní otvory a zkusmo nasadil na krk stroje. Po lehkém dopasování jsem byl spokojen. Nařezat trubky bylo docela peklo, protože jsem měl vždy jen jeden pokus. Při výrobě jsem postupoval od nejnižšího kolene výš a průběžně nechával trubky přivařovat. Nakonec jsem ořezal základnu tak, aby kopírovala tvar trubek, nastříkal začouzení a neotřelý díl byl hotov.
Nezbývalo než sestavit vše dohromady. Jediný zádrhel byl u zadního blatníku, protože jeho prodloužením už nestačily svojí délkou upevňovací dráty. Neměl jsem jak a z čeho delší dráty ohnout, proto jsem vymyslel poněkud humpolácké řešení. Z plechu jsem vystřihl dva pásky, vyvrtal díry, sešrouboval je s blatníkem a bylo po problému. Jako tečku za tímhle projektem jsem na zadní blatník přinýtoval zmenšenou verzi SPZky amerického státu Utah, našrouboval čepičky s Železnými kříži a bylo hotovo.
Zpočátku jsem měl docela strach, abych si neokopal pravou nohu o výfuky. Kupodivu se tak neděje, i když jsem vše měřil pouze od oka. Ani předpokládané zvýšení hmotnosti není znát tak moc, jak jsem se obával.
Po několika zkušebních jízdách jsem musel odstranit jeden nedostatek. Totiž tím, že jsem zadní blatník téměř zdvojnásobil, vzrostla i jeho hmotnost a uchycení na jeden šroub a čtyři dráty začalo být nedostatečné. Blatník měl tendenci se při jízdě po nerovnostech kácet na stranu a hrozilo prodření pláště. Přidal jsem tedy ještě jeden pár drátů, a tak závadu odstranil.
Zároveň jsem se rozhodl, že při jízdě po nezpevněných cestách nemají velké blatníky za hezkého počasí smysl. Přední blatník jsem proto nahradil krosovým blatníkem od BBB a zadní demontoval úplně. Stejně tak na závodech nepotřebujete velké blatníky, světla a houkačku, a proto tyto věci budu před závody sundávat. Vzniknou tak dvě verze: Plně osazená do města a špatného počasí, a potom očesaná na závody.
Cesta proti proudu
Někdo možná bude tvrdit, že jsem pokazil pěknou koloběžku, že jsem stvořil hnusnou orezlou hromadu šrotu, která neumí nic jiného než odpudit. Je pravda, že jsem se vydal poněkud obrácenou cestou. Na rozdíl od obvyklého tuningu, spočívajícího ve snižování hmotnosti, jsem na kolobrndu ,,naházel“ spoustu věcí, které její hmotnost zvýšily a být by tam nemusely. Ale doménou mého stroje není nejvyšší rychlost a závody. Je to styl.
I přesto, že se určitě najdou odpůrci mojí práce, jsem si ten měsíc kutění dosyta užil. Neříkám, že jsem spokojený se vším, a že je tohle konečná podoba koloběžky (pár věcí určitě ještě přibude): Pokažený kryt zadního světla, absence bílých kol a zbastlený systém uchycení zadního blatníku. Snad se někdy dokopu k tomu tyhle vady odstranit, ale i tak se mi podařilo splnit touhle vizuální úpravou všechny svoje požadavky, které jsem od toho očekával. Totiž mít originální koloběžku, kterou nikdo jiný nemá a asi ani mít nebude, užívat si pocit z jízdy na tomhle peklostroji a vlastnit skladný kvalitní dopravní prostředek pro vyjížďky, cesty do práce a občas na závody typu Bez pedálů.
Dokoupené díly:
Plastový blatník 20″ přední: 382 Kč
Plastový blatník 16″ zadní (2×): 764 Kč
Blatník BBB BFD-03 Mudcatcher: 140 Kč
Rohy Zoom Al 3D: 210 Kč
Přední světlo 3× LED chrom: 155 Kč
Držák předního světla LH: 42 Kč
Zadní světlo LED Klasik: 100 Kč
Houkačka chrom malá: 75 Kč
Americká SPZ Utah: 99 Kč
Čepičky na ventilky Iron Cross black: 100 Kč
Hliníková trubka 45°, průměr 38 mm (3×): 1 350 Kč
Metalická barva Christi Friesen Iron: 150 Kč
Patina Christi Friesen Rust (3×): 400 Kč
Barva ve spreji RAL 3020: 150 Kč
Základová barva na kov ve spreji: 130 Kč
Krycí lesklý lak ve spreji (2×): 260 Kč
Chromová barva ve spreji: 180 Kč
Barva ve spreji RAL 9005: 130 Kč
Airbrush V8 Design: 5 800 Kč
7 komentáře
Mnohokrát děkuji za zveřejnění článku. S názorem, že je to asi nejšílenější kolobka plně souhlasím. Nic podobného nejspíš už nevznikne, protože já druhou takovou koloběžku stavět nebudu a toho že by mě někdo chtěl napodobit se nebojím. Nás podivínů je dnes celkem málo, ale jsem rád, že k nim patřím.
Airbrush je zajímavej nápad, taky mě napadla, ale co tam dat za obrázek? I ta cena je dost velká.
Z hlediska funkčního je velmi správná poznámka tvůrce: „Jenže blatník končí zhruba v půlce kola (z textu výše jasně vyplývá, že zadního) a tahle pozice není pro osvětlení příliš vhodná“. Toto vidím jako univerzálně využitelnou myšlenku.
Ohledně rezu stačí nahradit nerez materiály obyč. šrouby a na vhodných místech porušit povrchovou antikorozivní úpravu ostatních neušlechtilých dílů (případně sundat barvu úplně, jak to vozí někteří Káčkaři) a příroda se postará o vzhled sama. Stačí jezdit (hodně) za jakéhokoli počasí, či urychlit skladováním koloběžky v nevhodném prostředí. No a pro origo retro díly i s povrchovou úpravou zajít do sběrných surovin, či kovošrotu.
To Fido:nad postupem, který jste zmínil, jsem také přemýšlel, ale nenapadl mě způsob jak potom reznutí zastavit v určitém bodu a zakonzervovat ho tak, aby se mi kolobka po čase nerozpadla. Na vrakáči bych při troše štěstí našel třeba blatníky, ale například světla asi těžko, protože by byly s vysokou pravděpodobností na dynamo a jeho odpor za jízdy je dost znát. Proto jsem zvolil koupi nových dílů a imitoval na nich rez. To, že je rez jen namalovaná mi zaručí mnohem delší životnost kolobky než kdyby byla zrezlá doopravdy.
Nóó, těm Káčkařům, co nehověj laku, či barvě na rámu zatím nic neprasklo. Pokud praskne, tak se to vyhodí a pojede od znovu. No a starý světlo na dvě žárovky (dálkový + potkávačky) ze starýho kola by opravdu neměl bejt přes zimu zas ňákej problém a místo na baterky místo dynama by se v těch jinak naprosto zbytečnejch rourách asi krapet našlo né? No a z ušetřenejch 6-ti tisíc za imitaci „stáří“ bych zaplatil minimálně jednu celou závodní sezonu.
Dobrý.Jen tak mě napadlo, že by se za ty prachy dala postavit koloběžka, která by dobře jela.
Tak to je masakr! :D
Jó, Dane super práce a že jí muselo bejt :D
Dobrej nápad s inspirací v Rat rodu. Pustit se do takový designový přestavby, která navíc není levná, chce odvahu! K těm plášťům, škoda že nemáš 20×20, myslím že v sortimentu pro BMX by se dal takovej plášť sehnat. Tak aspoň na přední? Nevím ale jestli to bude pasovat na tenhle ráfek. Má s tím někdo zkušenost? Jinak takový plášť jsem zahlédl myslím v Plzni v Sedláčkovce: http://www.industryshop.cz/flybikes/plast-flybikes-ruben-campillera-blackwhite-215-2/