Trojanka – kultovní garážovka. A jak je to s tou tuhostí koloběžek…

Na Přibližovadlech jsme už psali o různých koloběžkách. Většina z nich pochází ze sériové produkce, „řeč“ ale byla také o více či méně uživatelsky upravených modelech. Psali jsme i o strojích pocházejících z individuální konstrukce, ale doposud jsme se nedotkli nejúspěšnější české závodní koloběžky – „Trojanky“. Je čas to napravit!

Prolog

Po dlouhé době váhání, ale na základě mnohých přání, jsem se rozhodl napsat tento článek. Dost možná by povolanou osobou k takovému počinu měl být někdo jiný a navíc to, co zde uvádím, se nemusí vždy potkat s plnou pravdou, neboť nemám veškeré informace přímo od pramene. Tím naznačuji a zároveň předpokládám či doufám, že ti, kteří ony informace mají, mne opraví, upřesní a zároveň se neurazí. Pokud tento článek vyzní jako reklama na PSP Klub koloběhu Plzeň, tak je to jen dobře – je to totiž jejich know-how.

Pro začátek ještě pár odkazů: O historii těchto koloběžek (včetně fotogalerie) se můžete dočíst na webových stránkách klubu PSP – zde a tady – kde vznikly a jedině přes něj je lze získat, tedy krom občasného, spíše výjimečného bazarového prodeje. Stavitelem tedy byl Pepík Trojan. Byl proto, protože už není, koloběžky už nestaví. To ovšem neznamená, že se už „Trojanky“ nestaví, vyrábí je jeho pokračovatel.

Mistrovská koloběžka

Trojanka je jednou z nejúspěšnějších závodních koloběžek na světě. Tituly a umístění na MS, ME, v EuroCupu i Rollo lize hovoří za vše. Ostatní koloběžky vyráběné u nás jsou proti ní jen plácnutí do vody. Ale nejen u nás. Z hlediska dosažených titulů se jí v současné době může ve světě rovnat asi nejlepší a nejkrásnější, nejdražší a nejméně dostupná koloběžka – karbonové „PéGéčko“ Pieta Groenevelda a poté duralový Kickbike Race Max Hannu Vierikka. Trojanka je ale ve srovnání s nimi konstrukčně, materiálově a tím i cenově úplnou lácí. Karbon je materiál nejen drahý, ale i velmi náchylný na poškození a tím pro běžné, celoroční ježdění českého plebejce nikterak vhodný. Dural tak náchylný na poškození není, a když se opancéřuje v nejvíce exponovaných místech, tak ho považuji za materiál vhodný na stavbu koloběžek. Nicméně když dojde k prasknutí, tak nepraská na rozdíl od oceli postupně, ale v jednom okamžiku. Takže ocel rozhodně není nijak špatná volba a navíc nevychází váhově zas až tak špatně.

Tolik pro začátek, nyní už pojďme k představení skutečné Závodní koloběžky s velkým Z. To, že půjde o závodní koloběžku, jí bylo dáno do vínku už na počátku konstrukce. S tímto záměrem byla nepochybně stvořena. Tím je samozřejmě hůře použitelná jako univerzál, ale ani to samozřejmě vyloučeno není. Důkazem budiž třeba koloběžka p. Srba:

Přestavba probíhá obdobným způsobem, jako u Kickbike Race Max, pouze obráceně. U něj se totiž z univerzálu dělá speciál, tady opačně ze speciálu univerzál. Cesta je ale shodná – výměna silniční přední vidlice za trekovou, či bajkovou, obutí typu „balon“, či přímo BMX nebo MTB. Do zadní vidle by se širší pláště měly bez problémů vejít, byť možná ne v každém případě. Proč? Protože snad neexistují dvě shodné Trojanky. Stavba každé jednotlivé koloběžky podléhá individuálním požadavkům budoucího majitele a ten ji pak pravděpodobně často předává dalším členům klubu, nebo rozšiřuje počet Trojanek ve famílii a sám si nechá postavit další. Mimo jiné to má další prozaický důvod. Nic nevydrží tuhé věčně a neustálým cyklickým namáháním povolí vše a rám se tzv. „vytahá“. Kdo trochu vážněji závodil na kole, tak ví, o čem mluvím: jedna sezóna rovná se jeden rám. Tedy u toho, kdo na to má, nebo komu ho pořídí sponzoři. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice. Jak daleko a dlouho v případě koloběhu, to se uvidí.

Mimochodem: Na silniční verzi Trojanky těžko namontujete běžný blatník, protože tam pro něj prostě pod hlavní rámovou trubkou není místo. Na následující fotografii kromě jiného vidíte i klasickou CrMo silniční vidlici.

Tato „úsporná konstrukce“ přední části stroje má několik důvodů. Zvýšení tuhosti stavby a mnohem lepší aerodynamika, kdy hlavní rámová trubka je v zákrytu za předním kolem. Hlavní rámová trubka je masívní a tuhá a tuhá je ostatně celá koloběžka. I tomuto požadavku byla konstrukce samozřejmě podřízena.

Na hlavní rámovou trubku navazuje stupátko. Je z důvodu tuhosti co možná nejkratší, ale zároveň tak dlouhé, aby se na něj s malou rezervou vešla stojná noha jezdce. Trubky stupátka jsou poté ohnuté nahoru a zploštělé (při výrobě možná obráceně, ale to pro uživatele není vůbec důležité) na výšku, což ještě více podtrhuje tuhost ve svislé rovině. Prostě se to nehoupe! Daní za tuto tuhost ve svislé rovině je ovšem její zmenšení při bočním namáhání, které však nejde ani postřehnout. Jinak řečeno, nikdy se pode mnou v zatáčce Trojanka nerozvlnila a to už byla stará nějaký ten pátek. Hovořím o té, na které jsem strávil loňskou zimu. U dalších předpokládám to samé. Na krátkou projížďku jsem jich vyzkoušel opravdu hodně, snad veškeré řekněme „typové řady“, ale pro krátkou ujetou vzdálenost si to netroufám tvrdit skálopevně.

Kdo brzdí, nevyhrává…

Většina Trojanek nemá zadní brzdu a konstrukce ani s jejím použitím nepočítá. Závodníci ji nevozí z několika důvodů. Zadní brzda jednak velmi rychle přivádí zadní kolo do smyku, protože její brzdný výkon není v mnoha situacích jak přenést na povrch, po kterém se jede – zadní kolo není při brzdění dostatečně zatížené.

Některé Trojanky ale používají návarky na V-brzdy a tak trošku si fandím, že zkrácené verze V-brzd začal Pepíček Trojan používat na můj popud. Nesháněl ovšem zkrácená sériově vyráběná véčka, protože to dalo do nedávna pěknou fušku, ale jako šikula dokázal určité vhodné modely brzd běžné délky zkrátit sám.

Vrátíme-li se ještě k tuhosti stroje, pak ta není dána jen samotným rámem, ale i přední vidlicí. Pro tu je potřeba vytvořit optimální podmínky – víceméně její pružnost požadovanou pro jízdní kola tak trochu omezit. To se dá jedině zmenšením jejího sklonu vůči vodorovné rovině (tedy aby k této rovině byla co možná nejkolmější). Omezení je samozřejmě v takzvané „stopě předního kola“, která se u závodních kol i koloběžek dělá 4–5 cm (optimum bych viděl k té 5cm hranici).

Poznámka: U turistických koloběžek se stopa zvětšuje na 5–7 cm (i více) pro lepší vodivost, stabilitu. Ale my zde mluvíme o 100% závodní mašině, takže požadujeme především obratnost a točivost, tudíž krátkou stopu.

U Trojanek se při stavbě pravděpodobně vychází z toho, jakou vidlici si zákazník dodal. Je třeba brát v úvahu jak silný je krk vidlice, což je určující pro odpovídající hlavové složení a tím i vnitřní průměr hlavové trubky koloběžky, a jaké má vidlice předsazení – jinými slovy ohnutí, rank, offset, či vyložení, které ovlivňuje stopu kola. Navíc znovu zdůrazňuji individualitu každé stavby Trojanky. Názorně to ukazuje následující společná fotografie různých koloběžek, kde si různé úhly hlavové trubky včetně délky staveb různých koloběžek můžete sami porovnat. U Trojanky v popředí pravděpodobně není použitá vidlice původní, pro kterou byl rám konstruován. To ale prosím berte jako pouhou spekulaci z mojí strany.

Strmější úhel hlavové trubky (a posazení předního kola blíž k hlavní rámové trubce) přináší mimo jiné tyto další výhody:
1. Výrazně zlepšuje aerodynamiku koloběžky
2. Umožňuje větší zatížení předního, zpravidla většího kola a tím celkově menší valivý odpor koloběžky
3. Způsobí mírné zvětšení prostoru pro jezdce zvětšením vodorovné vzdálenosti dorazu paty od středu hlavové trubky v místě horního ložiska hlavového složení

Vidlice podruhé

Ještě poznámka k přední vidlici. Ta může – a nejen může, ale aktivně to i dělá, protože je to její vlastností – celkovou tuhost koloběžky, o které se stále bavíme, silně ovlivnit nejen výše zmíněným úhlem a svým vyložením, ale i konstrukcí. Zde lze s úspěchem využít například časovkářských (triatlonových) aerodynamických vidlic s plochými rameny (některé mají i integrované brzdy, viz můj článek o závodních koloběžkách z MS v německém Sankt Wendelu 2012).

Kromě tuhosti získáte použitím takovéto vidlice navíc lepší aerodynamiku. Vždyť vidlice je po předním kole a hlavové trubce rámu z aerodynamického hlediska druhá na řadě. Zlepšení odporu vzduchu není samoúčelné. Takový cyklista si může kdykoli přišlápnout a zhoršenému obtékání vzduchu pomůže. Ale koloběžkář? Ten nezná nic horšího než naštvané setrvávání v aerodynamické poloze – co jiného vám v rychlostech nad možnostmi odrazu (cca 35 km/h) zbývá, že?

Na fotografii koloběžky „Máry“ Kadlece vidíte zesílené spojení hlavové trubky a hlavní rámové trubky typické pro hliníkové rámy, doposud však neobvyklé pro Trojanky. Mimochodem, je to poslední model, který už pochází z dílny nového stavitele klubu PSP. Pozná se i dle kruhového otvoru, jehož hlavní devizou je možnost přesného upnutí do stolice, potlačení kroucení a tím dodržení rovinnosti při sváření. I řešení výztuh v oblasti napojení hlavní rámové trubky na stupátko je už nově řešeno nezploštělými konci tenkých trubiček oproti dříve běžnému „zplacatění“ jejích konců před přivařením. Kvůli vidlici je použito i semi-integrované hlavové složení, jako to má například Kickbike.

Pokud by se zůstalo u klasické stavby pouze s 1″ krkem vidlice, jemu odpovídajícímu průměru hlavového složení a tím i zmenšenému průměru samotné hlavové trubky, tak by se dosáhlo další snížení celkové hmotnosti – ovšem při ztrátě tuhosti. Ta ale na koloběžce v těchto partiích není, na rozdíl od jízdního kola, potřeba.

Je to ale daň za to, že koloběh má prozatím velmi málo vlastních speciálních dílů a využívá dostupné komponenty z jízdních kol. Doufejme, že tomu bude do budoucna jinak, změní se vyložení vidlic, tvar jejich ramen a třeba se zmenší i jejich šířka tak, aby i vpředu bylo možno použít úzké 65mm náboje, které se snad brzy stanou pro koloběžky standardem. Zatím jím nejsou ani vzadu a to by, hlavně u 20palcových a menších kol, už dávno být měly. Mimochodem ty úzké náboje z hlediska dostupnosti (tedy spíše nedostupnosti) zatím na Trojankách nehledejte.

Když kratší je lepší

Pro tuhost koloběžky je také velmi důležitý celkový rozvor stroje – čím je rozvor kol kratší, tím tužší je celá její konstrukce. U Trojanky je to u mnohých jezdců dotaženo až do takového extrému, kdy pata stojné nohy je až za kolmicí spuštěnou z čela zadního kola k zemi. Je to vidět na koloběžkách všech tří nejlepších jezdců PSP, kdy Marek Kadlec ani nepoužívá doraz pro patu!

Jak propastný je zde rozdíl oproti Kickbiku, kde je za dorazem paty ke kolmici spuštěné z čela zadního kola díra obřích rozměrů. Viz například společná fotografie koloběžek výše.

Nyní pojďme ke stupátku. U Trojanky je navrženo v přesně opačném sklonu, než ho má většina koloběžek – pod různým úhlem stoupá vzhůru směrem k patě stojné nohy. U takovéto konstrukce je zřejmé, že jaksi automaticky předkloní jezdce a posune těžiště celku jezdce a stroje směrem k přednímu kolu, které se tak více zatíží. Působí to obdobně, ale v důsledku mnohem více, jako strmější úhel hlavové trubky – viz výše.

Pro uživatele jen malý praktický postřeh. Na takovém, pod patou se zvedajícím stupátku Trojanky, jsem najel cca 1 000 km, abych poté po přechodu na Kickbike na něm nebyl schopen souvisle ujet dvacet kilometrů… Nicméně asi po dvou týdnech jsem se „přeučil“ – zvyknout se dá na všechno.

Ne všechna stupátka Trojanek – opět v rámci individuálnosti v přístupu ke stavbě každého kusu – jsou „z kopce“, některá jsou i vodorovná. Na obrázku níže je možná jedna z prvních staveb rámu z dílny nového stavitele koloběžek pro PSP ještě bez otvoru v hlavní rámové trubce. Všimněte si minimalizované hlavové trubky rámu pro „trpaslíky“. Ta nakonec nevyhovovala a tak se k dosažení optimální výškové polohy řidítek pro konkrétního jezdce využilo delšího nezkráceného krku vidlice s několika distančními podložkami. Možná byla původně zamýšlena řidítka jiná. Místo distančních podložek bylo možné situaci vyřešit i hmotnostně lehčím řešením, použitím představce s vyšším sklonem. Mimochodem: Raději víc podložek než vysokou hlavovou trubku používá například i Marek Kadlec a jiní špičkoví jezdci.

O patkách a košících…

Jemné doladění úhlu stoupání a tím zároveň i světlé výšky koloběžky a třeba také nastavení 100% zákrytu předního a zadního kola – odstranění „štaflí“ – lze u některých Trojanek provést i pomocí stavitelných patek. Tyto patky se sice povětšinou seřídí jen jednou, protože po doladění optimální výšky stupátka a bočního náklonu zadního kola (dá se takto dorovnat drobná nepřesnost vzniklá při výrobě) se už s nastavením pravděpodobně nehýbá. Já jsem nastavením u závodního kola hýbal jen pro časovku, či kritérium, ale tam se „štelovalo“ nejen nahoru, ale zároveň i vpřed či vzad.

Seřiditelné patky jsou převzaty z dřívějších staveb jízdních kol a tady si opět fandím, že jsou Pepíkem a jeho následovníky používány na můj popud – viz moje „koloběžková disertačka“. Různé druhy patek, i dvojité, samozřejmě existují též a v několika provedeních. Na obrázcích níže můžete zároveň vidět i zesílení ohybu zadní stavby – napojení stupátka a zadní vidlice – jako další prvek některých Trojanek.

Jednotliví jezdci mají své vlastní finesy, jak ušetřit čas při závodu a Trojanku tak ještě vylepšit – například připevňování košíku na láhev s pitím, přímo na představec, včetně jeho navrtávání a šroubování košíku přímo do něj. Mimochodem, ty provázky na následujícím snímku slouží k „sichrování“ vložené láhve s pitím v košíku, aby v průběhu závodu nevypadla.

Královna a její kopie

Lze se jen domnívat, zda a jak brzy se stavitelé vrátí k tomu, co už dříve zavrhli – k používání 28palcového zadního kola. Momentálně na tak velkých kolech jezdí snad všichni Holanďané, a jaké mají výsledky!

Pro úplnost ještě uvádím také fotografii Trojanky s 26″ předním kolem (nahoře už jedna fotografie byla, ta šedá koloběžka se sedátkem), nádhernou CrMo vidlicí, stavěnou včetně předsazení přímo pro tuto koloběžku, zkracovanou zadní V-brzdou a nádherně vzhůru zahnutým napojením trubek stupátka a hlavní rámové trubky. To je skvost!

Bylo by z mé strany neobjektivní neuvést – navíc na tuto skutečnost upozorňují i sami členové klubu PSP Plzeň na svém webu – že existuje i plagiát Trojanky. Co jiného více podtrhuje skvělou myšlenku této rámové stavby než právě to, že se stala vzorem stavby někomu jinému? Nicméně jak sami Plzeňáci říkají, plzeňská koloběžka je jen jedna…

Kopie Trojanky se vyráběla a občas, možná jen jednou za rok, se znovu vyrábí ve firmě Tauro (obchodní oddělení Kamil Hégr, e-mail: hegr@tauro.cz). Letos by měla produkce najet už v březnu.

Plagiát má název Ketam, což je anagram plagiátora (Michal Matek). Podstatné je ale to, že pořízení Ketamu je snad cesta, jak se dostat ke špičkovému závodnímu náčiní. Možná není daleko i doba, kdy třeba sami členové klubu PSP Plzeň se svým novým výrobcem začnou uvažovat o malosériové výrobě a naplní tak tužby případných zájemců o tuto koloběžku. Jakákoli sériovost, i malá, však s sebou nese ztrátu pokud ne všech, tak určitě některých atributů individuální stavby. Rám na míru je prostě rám na míru…