Kladivo na Přibližovadla

Městská doprava je sice na jednu stranu velmi často otravnou záležitostí, kdy si nejeden otrlý cestující říká, že dnes to už bylo naposledy (a – typicky – dodává: „od teď budu jezdit autem“), zároveň je však studnicí příběhů, které by člověk normálně nevymyslel.

Například včera odpoledne. Protože nejsem žádný vrcholový sportovec, který dá 200metrové převýšení na čtyřech kilometrech s cca sedmikilovým batohem na zádech na koloběžce jen tak levou zadní, jezdím od paty kopce nahoru trolejbusem. V Brně se to – na rozdíl třeba od Prahy – může, tak proč toho nevyužít, zvláště když je brněnská MHD de facto dražší než pražská.

Koloběžka nepřekáží tak jako kolo, takže se v pohodě vejdu vedle maminy s kočárkem. Ten ale včera měl být nositelem překvapení. Seděl v něm klučina možná dva roky starý, který kromě toho, že vydával hlasité neartikulované skřeky, třímal v ruce poctivé půlkilové kladivo. Prostě takovou tu věc, kterou dospělí zatloukají hřebíky a dětem ji normálně na hraní nedávají.

Matka ale byla naprosto v klidu. Kluk bušil jako vzteklý do ochranného rámu kočárku před sebou, já jsem jen čekal, kdy se praští do hlavy, protože se rozmachoval fakt mohutně. Podle stavu rámu bylo zřejmé, že kladivo nedrží v ruce poprvé… Pak ho napadlo praštit si do stěny trolejbusu, což kupodivu jeho matka zatrhla (otázkou je, zdali to třeba nebyla jen asertivní, dobře placená chůva?).

Když po asi deseti minutách malý demolant zjistil, že stojím vedle něj s koloběžkou, obrátil pozornost mým směrem. Vrhl jsem na něj nejzabijáčtější pohled, jaký umím, lehce jsem pozvedl mírně zaťatou ruku a kluk? Znejistěl… Naštěstí (pro něj) zjistila matka/dobře placená asertivní chůva, že by situace nemusela skončit dobře, klučinu usměrnila a já jsem zanedlouho vystoupil.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nekupujte dětem drahé hračky. Kladivo stojí pár korun a nadělá se s ním parády mnohem více. A na koloběžky si v městské dopravě dávejte větší pozor!