Dilema: 20 versus 28 palců zadního kola závodní koloběžky

Těm, kteří sledují koloběžkářské závody, nemohlo uniknout, že se v poslední době začíná rozmáhat jakýsi trend kol o průměru 2 × 28 palců. Ano, obě kola stejně velká – už i 20 palců je málo… Byl jsem požádán o zhodnocení této ošemetné záležitosti, a přestože nemám téměř žádnou osobní zkušenost, pokusím se o to.

Móda nebo nutnost?

Nejprve bych chtěl uvést, že na rozdíl od změny mezi 18″ a 20″, kde považuji situaci za naprosto jednoznačnou ve prospěch dvacetipalcového rozměru z důvodu mnohem větší variability výběru plášťů a téměř nezměněným rozměrům – a tím i jízdním vlastnostem koloběžky jako celku – tak v případě dilematu 20″ vs 28″ si jednoznačnou odpověď netroufám dát. Proč?

Protože bych musel znát budoucí vývoj v mnoha směrech, a to především:
1. na jakých tratích se budou závody do budoucna jezdit
2. jak se budou vyvíjet jednotlivé disciplíny
3. systém hodnocení dlouhodobých (ročních) soutěží
4. jaká nařízení, normy a doporučení národních, evropských a světových organizací zaštiťujících koloběžkový sport vyjdou v platnost

Jaké jsou zásadní rozdíly mezi těmito dvěma koloběžkami? Snažte se to odhalit sami. Výsledek zjistíte na konci článku

Nyní to bez ladu a skladu postupně shrnu. Už v současnosti se dle agentury JPP jezdí „dlouhé“ distance (cca 40km maraton odpovídající např. běhu, i když zde bych v případě koloběžek viděl tu vzdálenost zhruba dvojnásobnou) převážně na rovinatých profilech tratí. Tedy hlavně za našimi hranicemi. Navíc v rámci dlouhodobých soutěží je možno několik výsledků škrtat, a tak není nutné zúčastnit se všech závodů. To je chvályhodné z důvodu nemoci či značných vzdáleností. Pokud je to ale možno „vykaučovat“ tak, že se tím vyhnu jediným dvěma kopcovitým profilům tratí v sezóně a nasbírám body jen na ostatních plackách, je to v pořádku?

Každopádně v tomto případě je to zcela jednoznačně ve prospěch vysokých kol. Pokud naopak bude trať na uzounkých cestách v parcích s prudkými změnami směru i o více jak 90°, s krátkými rovinkami a jen mírně zvlněná, tak zde je situace zase ve prospěch kol nízkých. Tedy v mužské kategorii a nijak radikálně své závěry prosazovat nebudu a ani nemůžu, protože nadále tvrdím (ne sám), že záleží na tom, kdo stojí na tom stupátku.

Z hlediska disciplín (současných, co bude dál?) je při pohledu do výsledkových listin mužských kategorií vidět, že na 400 m sprint na atletické dráze je výhodnější menší kolo a tady si troufám tvrdit, že nejen zadní. Pokud se pořadatelem takticky zvolí jízda kolem „kruháče“, kde s vysokou pravděpodobností bude z důvodu více zakřivené trajektorie dráhy, náklonu stroje a rozdílných adhezních vlastností různých průměrů kol docházet k ustřelování těch menších průměrů, pak už to není tak jednoznačné.

Z hlediska technických listů, nařízení apod. je situace naprosto nepředvídatelná a jde ve významné míře o lobbing výrobců, prodejců apod. Z prostředí mně vcelku dobře známého, tedy cyklistiky, je příkladů bezpočet. Víceméně je neustále upravována pozice jezdce cestou stanovování rozměrů kol a jejich doplňků (např. hrazdy a nástavce na časovky) tak, aby vliv novinek byl omezován. (Bez těch úprav by jistě došlo k tomu, že by se v současné době závodilo v rychlostních disciplínách už pouze na lehokolech.) V koloběhu tato omezení a regule prozatím nejsou, ale už se vynořují hlasy, že ty dvojnásobné osmadvacítky už vlastně ani nejsou koloběžky…

Trocha matematiky

Z pohledu dostupnosti, servisovatelnosti a šíře nabídky jednoznačně vede rozměr 28 palců. Ráfky, dráty, náboje a obutí plně odpovídají předním kolům jízdních kol. Z hlediska jakési „nervozity“ při projíždění zatáček je taky klidnější pocit na větších průměrech – jízda je jako po kolejích.

Větší průměr kola má také menší valivý odpor – zase výhoda pro 28″ kola. Tady bych odkázal na str. 6 své „disertačky“ , kterou si lze stáhnout z tohoto odkazu. Sice dojde v čitateli vzorce k nárůstu hodnoty – d – z důvodu použití užších plášťů, ale nijak závratně, kdežto podíl – R – vyplývající z poloměru kola naroste zhruba o jednu třetinu. Navíc větší průměr kola se lépe vypořádá s nerovnostmi vozovky.

A ještě ke všemu zde přistupuje z důvodu stavebních rozměrů „velké“ koloběžky (myšleno 28/28″) i jiný – lepší – poměr rozložení hmotnosti mezi přední a zadní kolo v průběhu různých postojů (průběhu pohybových fází od nášlapu k dokončení odrazu) na kolobce u té velké varianty, a tím k menšímu valivému odporu sestavy. Místo působení těžiště se nemění, ale o cca 30 % je výhodnější rozložení hmotnosti jezdce mezi přední a zadní kolo a odhaduji to na 65 % zátěže na zadek a 35 % na předek, jako u závodního silničního kola (60/40 %). S malým zadním kolem bych ten poměr viděl tak na 70–75 % na zadní a 25–30 % na přední kolo.

Nevím, jestli jsem tímto odhalil Groeneveldovu v praxi ověřenou teorii a „objevil Ameriku“, ale slovy otce sester Reijneových a též nadšeného koloběžkáře, který se koloběhu, trénování sebe a ostatních věnuje už přes 21 let: „Ne, že bych na tý velký koloběžce byl na maximech nějak výrazně rychlejší, ale jede se na ní tak nějak lehčejc!“ A výsledky Holanďanů ve srovnání se zbytkem světa to potvrzují. Dále tkví úspěch ve sníženém postoji a stylu jízdy „holandským“ způsobem. O tom ale snad někdy příště.

Z hlediska hybnosti (tady je naopak přednost velkých setrvačných hmot) vede opět jednoznačně vysoké kolo. Z hlediska nárůstu rozměrů, tím zmenšené obratnosti a ztíženým možnostem přepravy (u závodního stroje nepodstatné) je naopak výhodnější menší rozměr.

Menším jezdcům (jako já, cha) vysoké zadní kolo svléká kalhoty! Stačí se víc snížit a prodloužit odraz. Musel bych jet na ultradlouhém PGčku „Růženky“, aby k tomu nedocházelo. (Růženkou je myšlena špičková holandská závodnice Rosanne Reijne a PGčko je její karbonový speciál – pozn. redakce.) Kromě toho, že to PGčko je nejlehčí velká koloběžka na světě, tak je i nejdelší, respektive nabízí stavebně největší prostor pro jezdce (viz obrázek níže). Tedy vodorovnou vzdálenost dvou kolmic spuštěných k vodorovné podložce z místa dorazu paty stojné nohy nebo jinak řečeno nejbližšího bodu na vrcholu pláště zadního kola směrem k přednímu náboji kola a z místa středu hlavové trubky v místě horního ložiska hlavového složení. Doladit se pak dá už jen délkou a sklonem představce.

Nedá mi to, abych tu nevyzdvihnul toho, jehož tvůrčí invence je v těchto strojích promítnuta. Držitel současného rekordu Piet Groeneveld, který na koloběžce za 24 hodin ujel bez 100 metrů celých 546 km! Na snímku on a jeho stroj. Mimochodem Piet je ročník 1964, jako například také koloběžkový mág Hannu Vierikko…

Univerzál nebo speciál?

Vrátíme-li se k našemu původnímu dilematu, pak hmotnostně, a to hlavně z hlediska setrvačných hmot, je skóre silně ve prospěch menších průměrů. Tady je předností silná ochota zrychlovat, známá například u skládacích kol. No a právě proto, že mezi odrazy dochází vždy ke zpomalování a při nich ke zrychlování (malé, ale neustálé potřeby zrychlování umocněné většími rozdíly ve stoupáních), tak pro univerzální závodní a nejrychlejší sportovní ježdění se mi jeví jako nejvhodnější rozměr 28″ (26″) předek a 20″ zadní kolo.

Smysl 28″ zadního kola vidím na rovinách. Pokud bude nadále tlak nejen z hlediska geografických podmínek (Holandsko, Finsko aj. – roviny) na pořádání rovinatých závodů, kde se dá ohromovat dosahováním vysokých jízdních průměrů, tak to u 28″ zadních kol může i na dlouho skončit.

No a zde je ten nahoře slibovaný výsledek hádanky. Koloběžka na obrázku vlevo má dolů zalomená řídítka – umožňuje „low pozici“ (nižší úchop), tím větší sklon trupu (jeho vodorovnější položení), a s tím spojenou lepší aerodynamiku. Takto to jezdí sestry Reijneovy. Stavebně se jedná o jedny z prvních PGček, které měly nejprve „malé“ 18″ či 20″ kolo a suprovými karbonovými nástavci na zadní vidlici se z nich staly „lodě“ s oběma 28palcovými koly. Níže je detail zadní stavby této koloběžky, kde je to patrné.

Je to tedy nejlépe zvládnutý univerzál, který jsem zatím viděl, a jenž umožňuje volbu velikosti zadního kola pouhým odmontováním těch nástavců a nasazením původního „malého“ kola. Přesto je zarážející, že nikdo, kdo tuto koloběžku jezdí, se ani na okamžik k němu nevrátil – a to ani ve sprintu, ani na velmi kopcovité a i jinak členité trati loňské EC v Liberci-Vesci, která by jinak svými parametry k použití malého zadního kola vybízela. Tohle je pro mne ten rozhodující moment. Kdykoli bez problémů mohou zvolit návrat, ale nikdo z nich to zatím neudělal!

Obrázek vpravo je koloběžkou pro vyšší postavu vítěze letošního Evropského poháru Martijna Tiemense. Obdobnou koloběžku má i MS v kriteriu v letošním roce Wenda Zuiddam – obrázek níže, která ovšem používá také „low pozici“. Rozdíl je v zadní stavbě, kdy tato koloběžka je stavebně určena pouze pro 28palcové kolo.

Když to sám zhodnotím, tak jsem vlastně nikomu neporadil, že? Tak to ale někdy chodí…
Mimochodem, u nás na 2 × 28″ kolech doposud nikdo nejezdí. Uvidíme tedy příští závodní sezónu.