Jmenuji se Petr Lindner a od roku 2011 vytvářím koloběžkový web Přibližovadla.cz. Pokud jste ho ještě nenavštívili, budu rád, když to uděláte, a jestliže Přibližovadla znáte, povězte o nich prosím také svým kamarádům. Díky moc za každé sdílení!
Od zmíněného roku 2011 jsem na Přibližovadlech vydal několik stovek článků. Ale teprve před nedávnem jsem si uvědomil, že jsem svým čtenářům nikdy pořádně nesdělil, jak jsem se vlastně ke koloběžkám dostal. Jak vznikla moje vášeň pro jízdu na dvou kolech spojených stupátkem, a jak došlo k tomu, že jsem o koloběžkách začal psát články, dělat recenze těchto úžasných strojů a tak dále a tak dále. Popravdě – něco málo jsem o tom napsal při osmém výročí Přibližovadel. Nevadí. Tak si to aspoň trochu připomeneme.
Jsem kluk z Hané. Strávil jsem tam více než půlku svého života, což na mě nutně muselo zanechat nějaké stopy. A jedna z nich vede právě ke koloběžkám. Přesněji řečeno k jednostopým přibližovadlům, poháněným lidskou silou.
Všechno to začalo kolem. Jízdním kolem. Právě díky svému rovinatému charakteru je Haná pro jezdění na kole ideálním místem. Kolo zde vždycky bylo velmi oblíbeným dopravním prostředkem. Zkrátka přibližovadlem, na kterém se jezdilo všude, za každého počasí v každé denní i roční době, bez ohledu na pohlaví, věk nebo náboženské vyznání. Prostě každý a furt jezdil na kole.
Já jsem samozřejmě nebyl výjimkou. Na kolo jsem poprvé sedl v předškolním věku a slezl z něj po nějakých třiceti letech. I když… ona to vlastně není úplná pravda. Po sametové revoluci přišly první pokusy o – v uvozovkách – podnikání, takže jsem přesedl z kola do auta. Autem ovšem v tomto případě myslím tchánovu stodvacítku Škodovku.
Život tedy plynul dál bez kola, abych pár let po miléniu přesídlil z Hané o něco jižněji, do Brna. Odkud k vám také právě nyní hovořím. Do Brna jsem nešel za děvčaty, jak zpívá Ivan Mládek ve svém známém songu, nýbrž za prací. Za převážně sedavou prací, koukáním do počítače a psaním textů. Než jsem se nadál, měl jsem na krku čtyřicítku a moje tělo mně čím dál víc říkalo: Měl by ses začít taky trochu hýbat chlape! Ve zdravém těle zdravý duch!
Tak jsem si koupil inlajny. Už si moc nepamatuju, jak dlouho to trvalo, ale řekněme, že to byla krátká bezvýznamná epizoda mého sportovního vyžití. Ne, že by mě to nebavilo, ale brzy jsem zjistil, že inlajny jednoduše nejsou ta správná přibližovadla pro mě. Však to znáte: musíte mít víceméně hladký povrch, na polních cestách se na nich jezdí fakt blbě, nemluvím o tom, že do kopce to nejede a z kopce je to o hubu. A mě nebavilo chodit jezdit někam, kde to jde. Chtěl jsem jezdit všude. Tak, jak jsem byl zvyklý z kola, z Hané.
Vážně si nevzpomínám, jak mě napadlo pořídit si koloběžku, ale napadlo mě to. Asi týden jsem sjížděl weby nejrůznějších výrobců a prodejců koloběžek, měl jsem z toho pěkně těžkou hlavu. V té době jsem totiž o koloběžkách v podstatě vůbec nic nevěděl. Tím chci říct, že na koloběžce jsem nikdy před tím nejezdil. Ani jako malý kluk.
Nevadí. Nakonec jsem vybral. Moje estetické já sice docela dlouho odrazoval poněkud obskurní design webu zlínského výrobce koloběžek K-bike, ale nakonec jsem podlehl a pořídil si krásný nový stroj – K-bike K6. V černé barvě samozřejmě, protože stejně jako Henry Ford v počátcích výroby svých automobilů, také u Kábajku můžete mít jakoukoliv barvu koloběžky, pokud je to ovšem černá.
Mimochodem, den, kdy mi pošťák přivezl krabici s mojí první koloběžkou, si pamatuju naprosto přesně. Není to ale proto, že bych snad měl tak dobrou paměť, s ní je to spíš naopak. Kábajk K6 mně ale přišel den po narození mého nejmladšího potomka, a narozeniny svých dětí si – tedy s menší pomocí kalendáře v telefonu – ještě jakš-takš pamatuju. Takže první jízda na Ká šestce pochopitelně vedla do porodnice.
Stalo se to na konci května roku 2008. Bylo mi 42 let a měl jsem svoji první koloběžku. Jupí!
První kilometry, nebo spíše desítky, možná i nějaká ta stovka kilometrů na první koloběžce byly… abych řekl pravdu, trochu krušné. Velmi brzy jsem totiž zjistil, že koloběžka, přestože na první pohled vypadá jako takříkajíc přímá příbuzná bicyklu, s ním ve skutečnosti zase tolik společného nemá. Nemyslím tím samozřejmě způsob jízdy, kdy na kole se obvykle sedí a šlape do pedálů, kdežto na koloběžce stojíte a střídavě se odrážíte levou a pravou nohou. Jak bych to jenom řekl? Zkrátka mně to nejelo. Měl jsem pocit, že to jede strašně pomalu a ještě u toho vypustím duši. Nemyslím duši v kolech, ale svoji duši. Začal jsem cítit svaly, o kterých jsem před tím neměl ani potuchy – bodejť taky, když jsem roky před tím – pominu-li zmíněné krátké inlajnové intermezzo – jenom seděl u počítače.
Naštěstí tento stav netrval dlouho. Na koloběžku jsem si velmi rychle zvykl, a zjistil jsem, že je to tak vlastně správně. Koloběžka taková jednoduše je. Průměrná cestovní rychlost na ní je menší než na kole, a námaha, kterou musíte vynaložit, je naopak větší než na bicyklu. Pokud chcete jezdit na koloběžce, musíte s tím počítat. Nesmíte to považovat za zápor, ale za vlastnost. Protože další aspekty jízdy na koloběžce vám přinesou už jenom samé příjemné bonusy. Ale o tom až někdy jindy. Teď bych rád pokračoval ve svém koloběžkovém příběhu.
Počáteční rozčarování z jízdy na koloběžce se rychle vytratilo a nahradilo ho… nadšení. Jezdil jsem kdykoliv to šlo, jezdil jsem všude, jezdil jsem i v terénu, pro který můj stroj nebyl popravdě úplně ideální. Což se mně mimochodem jednoho krásného dne poněkud vymstilo, ale jak se říká, kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti. Teď trochu korektněji – kdo jezdí v terénu na koloběžce s malými dvanáctipalcovými koly, musí počítat s tím, že je-li díra na cestě větší než samotné kolo, následuje let plavmo přes řídítka. Noste helmu! I když si myslíte, že vám se nikdy nic nestane!
Mimochodem, kdybyste chtěli vidět, jak jsem po svém letu přes řídítka vypadal, podívejte se na Přibližovadla.cz do absolutně nejčtenějšího článku s názvem Než koupíte první stroj a podtitulem Mýty a fámy o koloběžkách a koloběhání. Článek najdete snadno, odkaz na něj je ve slideru na úvodní straně Přibližovadel.cz.
Už jsem naznačil, že se živím psaním. Nepovažuji se sice za klasického novináře, označil bych se jako odborný publicista. Mým dlouholetým tématem jsou foťáky a všechno kolem fotografování. Jestli vás to zajímá, mrkněte na web Nikonblog.cz.
No a jakožto pisálek, trpící neodolatelným nutkáním svěřit celému světu svoje názory, jsem samozřejmě dostal nápad začít psát i o koloběžkách. Od nápadu k realizaci nebylo daleko, protože v té době jsme měli rodinný blog Lindnerovi.cz. Ten už sice pěkných pár let neexistuje, nicméně v té době show mohla začít. Nebudu vás obtěžovat detaily, každopádně vyvíjelo se to asi tak, že velmi brzy byly na rodinném blogu jen a pouze články o koloběžkách. Já jsem postupně rozšířil svůj vozový park o další dva modely Kábajků, o všem jsem pochopitelně napsal spoustu článků, nafotil hromady fotek, prostě jsem byl chycený jako ryba na háčku.
Zhruba po roce jsem požádal největšího českého výrobce koloběžek, firmu Kostka – kolobka, o zapůjčení prvních koloběžek do nezávislého testu. Podařilo se, a pak už to jelo jedna koloběžka za druhou! Tedy, ne, že bych to sekal jako Baťa cvičky. Testování koloběžek nějaký čas trvá. Nedělám recenze od stolu – na koloběžkách jezdím, hodně se mazlím s fotkama, píšu dlouhatánské texty.
Nevím už přesně, kolik recenzí vzniklo ještě na adrese Lindnerovi.cz, každopádně zhruba po třech letech jsem se rozhodl svoji koloběžkovou publicistiku osamostatnit – čili věnovat jí specializovaný web. Přesně 21. srpna 2011, na výročí okupace naší republiky sovětskými vojsky, jsem veřejně spustil Přibližovadla.cz. Spojitost s tímto neslavným datem je ovšem čistě náhodná.
Přibližovadla vznikla jako koloběžkový web, a tím je dodnes. Ale slíbil jsem vsuvku o bicyklech. Vlastně ještě na rodinném blogu jsem se kromě koloběžek pustil i do recenzí kol. Nedivte se – Hanák, půlka života na kole…, zkrátka zlákalo mě to. Aby to ale bylo stylové, pustil jsem se do testů skládacích kol, která mají obvykle menší kola než běžné bicykly, takže jsou koloběžkám bližší. Byť tedy dnes už ani toto srovnání neplatí. Mezi koloběžkáři jsou totiž oblíbenější modely s velkými koly. Ale to už je jiný příběh. Každopádně po pár letech jsem kola zase opustil. Ptáte-li se proč, odpověď je prostá. Kola mě jednoduše nebaví. Koloběžky jsou něco jiného, je to srdcovka.
Když jsem mluvil o přesahu rodinného webu do Přibližovadel, pak musím uvést ještě jednu informaci: Všechno, co jsem vydal na zaniklém webu Lindnerovi.cz, jsem posléze „přepublikoval“ na Přibližovadla.cz. Nepřijdete tak ani o moje nejstarší články. Historie se musí uchovávat :-)
A ještě jedna malá odbočka. Nějakou chvíli jsem se trochu věnoval věnoval také jednokolkám. Ano, myslím to přibližovadlo, na kterém jezdí večerníček. Proč? Ve svých 47 letech mě nenapadlo nic jiného, než se na tomto stroji naučit jezdit. No a dál už to asi nemusím rozvádět – psaní o jednokolkách bylo u člověka s diagnózou grafoman jen přirozeným vyústěním.
Jednokolka je ale poměrně náročná – jenom na udržení rovnováhy vydáte půlku energie. Trochu přeháním, i když daleko od pravdy nejsem. Zároveň nejsem ani žádná bačkora, nicméně jednokolky jsem nakonec raději přenechal mladším. Protože koloběžka je v ohledu věku mnohem milosrdnější – na té můžete jezdit – s trochou nadsázky – dokud vidíte na cestu, udržíte řídítka a stojíte na vlastních nohách.
Přibližovadla.cz se tedy dlouhým obloukem vrátila ke svému původnímu zaměření. I když ho vlastně nikdy neopustila, jen sem tam doplňovala více či méně dlouhými odbočkami do jiných než koloběžkových sfér. Zůstáváme tak pořád u koloběžek a všeho, co s koloběžkováním souvisí.
Mějte se moc pěkně, a koloběžkujte!
Ξ POSLEDNÍ KOMENTÁŘE Ξ