Čtete-li náš web pravidelně, pak víte, že na vás tu a tam vyskočí reportáž z nějakého více či méně extrémně dlouhého koloběžkového závodu. Konkrétně mám na mysli O poklad zubaté žáby nebo Kickdistance. A protože člověk je od přírody tvor zvídavý, který rád testuje své limity, budete-li pokračovat ve čtení, dozvíte se, jak probíhal podnik, který sice ve své podstatě závodem nebyl, ale jeho parametry byly v mnoha ohledech daleko extrémnější.
Od Tour de France k Vueltě
S výše zmíněnými závody má projekt Kick Spain 25 minimálně dva společné jmenovatele – prvním je účast brněnského klubu BKG a druhým osoba Tomáše Hájka. Připomeňme, že Tomáš má bohaté zkušenosti nejen jako jezdec, ale i jako organizátor koloběžkových událostí, z nichž asi nejznámější je právě Zubatá žába.
Před pár lety jej napadlo zkusit s kamarády na koloběžce zvládnout trasu jednoho ze tří nejslavnějších silničních cyklistických závodů světa – španělskou La Vueltu. Dlužno dodat, že zbylé dva nejslavnější podniky, Tour de France a Giro d’Italia, už na koloběžkách překonány byly (v letech 2013 a 2017), o čemž pojednává kniha Giro 100 na koloběžce z pera jednoho z účastníků, Honzy Vláška. O Kick France čili Tour de France na koloběžkách si můžete také přečíst několik článků zde na Přibližovadlech. Je tedy jasné, kde se Tomáš inspiroval a kde jsme načerpali mnoho informací, které se ukázaly jako klíčové a v projektu Kick Spain 25 nám velmi pomohly.
Naším cílem tedy bylo ujet na koloběžkách trasu španělského silničního závodu La Vuelta, jehož 21 etap měřilo dohromady asi 3 200 kilometrů (což samo o sobě není až taková nálož), ale s převýšením přes 50 000 metrů (z čehož jsem měl asi nejen já největší respekt). Každou etapu jsme jeli vždy den před pelotonem, ve stejném pořadí a v plné délce (a jak se nakonec ukázalo, najeli jsme o dost více než samotní cyklisté).
Úvodní tým sestával z osmi jezdců a pěti členů supportu, přičemž druhá část se postupem času rozrůstala… a ta první naštěstí neřídla :-) Jednotlivé účastníky představovat s dovolením nebudu, nicméně jejich profily si můžete prohlédnout na webu celého projektu: Kickspain2025.eu.
Z Itálie přes Francii do Španělska…
Z různých koutů Česka jsme vyrazili 20. srpna 2025, dva dny před plánovaným startem. Před hranicemi se naše karavana sjela a pokračovala dál směrem na sedlo Brenner, které jsme já i Tomáš překonali loni v rámci závodu Kickdistance. Tam jsme přespali a pokračovali dále na místo startu, do Turína. Že Turín není ve Španělsku? Správný postřeh. Podobné závody však vcelku běžně startují za hranicemi pořadatelského státu. Není se čemu divit, je přirozené, že po devadesáti ročnících už pořadatelé (ani jezdci) nechtějí absolvovat stále stejné trasy a hledají, jak závod zpestřit.
Kromě Španělska a Itálie jsme proto měli před sebou část jedné etapy ve Francii (4.) a část druhé (6.) v Andoře. Stejně tak neplatí, což jsem si po pravdě dříve myslel, že by vždy v cíli etapy ležel start etapy následující. Ani zdaleka. Etapy jsou rozeseté v různé vzdálenosti od sebe a průměrně bylo z cíle na start další etapy překonat kolem stovky kilometrů. Vše je ostatně jasné z mapy.
Když už jsme u toho, povíme si něco blíže ke struktuře celého závodu. Vuelta probíhala celkem 23 dní a sestávala z 19 dlouhých etap, dvou časovek a stejného počtu volných dnů. Volné dny i časovky celé putování dělily na určité bloky, což jsme si uvědomovali už od začátku, odpočítávali jsme, kolik dní ještě do dne volna zbývá a těšili se na odpočinek. Tohoto schématu se budu držet i v článku a celou akci si tedy rozdělíme do pěti bloků:
První blok tvořily čtyři etapy + pátá časovka. Druhý blok etapy 6–9, po kterých následoval den volna. Třetí sestával z desáté až patnácté etapy. Po druhém dni volna jsme pak odjeli etapy 16, 17 a 18 časovku. A na závěr zbývaly tři, 19–21. etapa.
Na první pětici etap jsme si, myslím, věřili všichni již od počátku. Počasí nemělo být extrémní, ani vedra, ani déšť a samotná úvodní etapa byla sice delší, ale zato prakticky absolutní placka. Ideální na to, abychom si všechno sladili, otestovali a sehráli se s podpůrným týmem. Každé ráno, většinou ještě za tmy, jsme se rozloučili se svými věcmi s výjimkou toho, co jsme si nachystali do své přepravky. Celou etapu nás pak provázelo jedno osobní auto, které kromě osmi přepravek, zásoby vody, ionťáku, nářadí a náhradních kol vezlo i dva členy supportu. Obsah bedniček se měnil podle počasí, profilu trati a míry únavy jezdců, a pro mě šlo o jeden z nejnáročnějších aspektů celé výpravy: mít vždy vše potřebné po ruce.
První etapa (188,7 km) ubíhala přirozeně a kilometry nám rychle přibývaly, zatímco jsme si naplno užívali jízdu. Společně jsme se fotili a kochali se tratí, kterou v menších městečkách lemovala pestrá výzdoba. Největší jistotou, že jedeme správně, však byly četné zákazy stání podél silnice – ty oznamovaly, že následující den bude trasa kvůli průjezdu pelotonu uzavřena.
V podobném duchu uplynula i etapa druhá (160,3 km), s tím rozdílem, že na jejím závěru nás očekávalo první větší stoupání. Kopec na konec byl ostatně společný spoustě etap a podtrhoval fakt, že ve většině případů jsme výškové metry překonávali spíše nahoru než dolů.
Třetí etapa (135 km) byla kratší, poprvé jsme lehce zmokli, ale pořád trochu kroutili hlavou nad kvalitou povrchu, po kterém jsme jeli. Procento čerstvě položeného asfaltu bylo až neuvěřitelné – Italové byli na pořádání evidentně velmi pyšní a přípravu tras vzali pěkně od podlahy.
Čtvrtá etapa (208,2 km) patřila mezi nejdelší z celého podniku, ale převýšení se blížilo hranici 2 500 metrů, což byl spíše průměr. Nejprve jsme vystoupali na hranice s Francií a pak se dlouho plácali po rovince až do cíle kousek za Grenoblem. Musím přiznat, že stokilometrová rovinka byla obzvláště po nádherných výhledech první poloviny trochu úmorná, a začalo se ukazovat, že kopce, ze kterých jsem měl původně největší strach, byly nakonec možná největší výhodou. Vše jsme ale zvládli ve zdraví a už večer ukrojili značnou porci kilometrů z nejdelšího přejezdu z cíle na start – z Francie do samotného Španělska, konkrétně města Figueres, kde jsme dalšího dne měli odjet časovku. Jezdci takovou vzdálenost mezi etapami překonávají letadlem, ale my jsme si oněch pět set kilometrů pěkně užili v naší karavaně, kterou jsme brzy překřtili na cirkus. Pětadvacetikilometrovou časovku (5. etapa) jsme s přehledem zvládli a večer se hned přesunuli na místo startu dalšího bloku.
Zacpaná Zaragoza
Šestá etapa (170,6 km) nás měla dovézt do Andorry, kde jsem nikdy nebyl – o to víc jsem se na ni těšil. Andorra je krásná, ale velmi kopcovitá – čekalo nás nastoupat asi 3 300 výškových metrů. Toho dne, 27. srpna, jsme zmokli nejvíce z celé Vuelty. Pršelo i večer, kdy jsme uléhali do postelí. Přiznám se, že v tu chvíli jsem měl možná nejhorší náladu z celého putování. S vědomím, že mám většinu věcí mokrých, do rána nemají šanci uschnout, a zítra se nám přeháňky také nevyhnou, se neusíná zrovna nejlépe. Vstali jsme však do sucha a během sedmé etapy (188,4 km) déšť jen jednou mírně zahrozil. Etapa byla znovu velmi kopcovitá a skýtala nádherné výhledy, zejména ve finiši nad malebným městečkem Benasque.
O to větší byl pak kontrast s 8. etapou (165 km), jednak kvůli malému převýšení, vyšší teplotě a hlavně závěru v Zaragoze. Zaragoza je relativně velké město (cca 700 tisíc obyvatel) a věřím, že cyklisté se na něj mohou těšit, protože bývá plné fanoušků Vuelty. V den závodu je trať samozřejmě uzavřená, což ale neplatí den před ním, kdy tudy projíždí banda koloběžkářů z Česka. A tak jsme si při několikahodinovém popojíždění a kličkování mezi semafory, okořeněném o jeden defekt, užili své. Do starých kolejí se vše vrátilo během etapy deváté (199,5 km), zakončené krásným stoupáním.
Karavana Kick Spain 25
Volné dny jsme vždy využívali k úklidu, relaxaci a servisu koloběžek. Zároveň jsme plánovali, co nás čeká dál. Co to bylo tentokrát? Středně těžká 10. etapa (175,6 km) s dalším nádherným stoupáním v závěru, houpavá jedenáctka (157,9 km) v okolí Bilbaa, kde jsme poprvé narazili na rampy, které se prakticky nedají vyjet, spíše lehčí 12. etapa (145,3 km), v níž jsme prakticky stejné metry nastoupali, jako sestoupali.
Po nich následoval náročný dvojblok – slavné, mlhavé Angliru ve třinácté (207,9 km) a nádherné sedlo Farrapona ve 14. etapě (136 km). Sérii pak završila 15. etapa (168 km) s prudkým stoupáním na počátku, otravným protivětrem prakticky po celou dobu a příjemným dojezdem do městečka s pevností na vršku, Monforte de Lemos. Tahle část byla nejdelší a nejvýživnější a nemá moc smysl se o ní dále rozepisovat, protože by vydala na samostatný článek.
Místo toho ještě nastíním, z čeho se skládala naše karavana: Jádro tvořily dva campery čili obytná auta. V jednom z nich bydlela polovina jezdců, druhý byl útočištěm supportu. Dále jsme měli přívěs tažený džípem, ve kterém spala druhá polovina jezdců. Čtvrtým vozidlem byl již zmíněný osobák supportu.
…do cíle
Po volném dni následoval dvojblok dvou středně těžkých etap. V šestnácté (168,3 km) jsme se přiblížili až k portugalským hranicím a pak vystoupali na vrchol s nádherným výhledem na moře. Sedmnáctce (143,7 km) vévodil závěr – průsmyk Morredero, kde před několika týdny řádil mohutný požár, a tak jsme stoupali krajinou skutečně až nápadně podobnou Mordoru. Den etapy osmnácté (27 km), časovky ve Valladolidu, byl znovu ve znamení odpočinku a nadšeného očekávání závěru, který se už blížil mílovými kroky.
Finální tři etapy nám vlastně nabídly jakési shrnutí všeho, co nás do té doby potkalo (kromě deště). V 19. etapě (162,2 km) jsme si užili rovinky, jízdy v protivětru, celkem šesti defektů a příjemné prohlídky města Salamanca, po které nás protáhl místní koloběžkový nadšenec Gonzalo Delgado. Dvacítka (181,3 km) byla jednou z nejtěžších etap celého podniku. Vystoupali jsme 4 000 metrů a znovu překročili délku dvou stovek kilometrů, za což se nám dostalo odměny v podobě nádherných výhledů z Bola del Mundo a také pocitu, že by se muselo stát něco opravdu velmi nemilého, abychom celou pouť nedokončili. A pak už přišel absolutní závěr, jednadvacátá rovinatá etapa (65,4 km) do cíle v Madridu, kde jsme si znovu užili trochu toho popojíždění v husté dopravě a mezi semafory.
Knižní předloha jako vyšitá
A máme to za sebou! Oslavy byly bujaré, ovšem ještě bylo třeba dopravit celý cirkus zpátky do Česka, což se neobešlo bez dalších komplikací. Všichni však nakonec zdárně dorazili do domoviny a rádi vám o celé akci popovídají mnohem víc, než se vešlo do tohoto článku.
Že jsem mnohé vynechal? To je bohužel pravda – za tři týdny se toho odehrálo tolik, že by to vydalo na celou knihu. Kdoví, třeba se jí taky někdy dočkáme…
Každopádně bych tento prostor rád ještě využil k poděkování všem, kdo se na celém projektu podíleli, jak jezdcům, tak supportu a všem, co různými způsoby přispěli a fandili. Díky moc!
Kick Spain 25 ve videu a na fotografiích
Naživo už Vueltu 25 na koloběžkách nezažijete – tuhle výsadu si už navždy ponechají účastníci Kick Spain 25. Ale jaké to bylo, vám mohou – kromě tohoto Bolkova povídání – zprostředkovat také videa na YT kanálu Pavla Wernera. Malá ochutnávka i zde.
Spoustu fotografií, videí a zpráv z průběhu akce pak najdete na facebookové stránce Kick Spain 25. Kochejte se…
Jeden komentář
Upřímně gratuluji všem zúčastněným. Je to fantastický výkon, fakt všechny palce nahoru. Mě ta vzdálenost trvala od 1.1. do dneška, s výškovým profilem oproti Vueltě placatým. Ale tím spíš klukům vyjadřuji úctu, že to dali
Ondřej.