Kickdistance 2024: Z Milána do Mnichova za dva dny

Nejdelší silniční koloběžkový závod na světě

Už vícekrát jsem se snažil vymyslet nějakou paralelu k výpravě, kterou jsme se sedmi dalšími parťáky z BKG, tedy Brněnského kolobkového gangu, podnikli v polovině letošního června, ale nic mě nenapadá. Tři závodníci a pět členů podpůrného týmu se vydalo na velice speciální dovolenou, kde je kromě nějakého toho objevování, gastrozážitků a prohlubování přátelství čekalo hlavně vyčerpání, nevyspání, stres a promoknutí na kost. Tak se pohodlně usaďte a přečtěte si pár odstavců o nejdelším koloběžkovém závodě na světě jménem – Kickdistance.

Závod Kickdistance, jehož hlavním pořadatelem je rakouský koloběžkář Guido Pfeifferman, je dost výjimečná záležitost. Trasa závodu vždy spojuje určitá významná evropská města a do jisté míry kopíruje závody na kolech, které se jezdily už před sto lety. Jedním rozměrem tedy je i snaha zjistit, jestli jsou koloběžkáři v dnešní době schopní se vyrovnat nebo snad i překonat tehdejší mistry silniční cyklistiky, kteří se proháněli na samozřejmě daleko méně frekventovaných, ale zato jistě ne tak kvalitních silnicích. Dřívější ročníky vedly z Trondheimu do Osla a z Vídně do Berlína, a tentokrát se dostala na řadu právě trasa z Milána do Mnichova, dlouhá bezmála 600 kilometrů.

Pro lepší představu uvedu ještě pár konkrétních pravidel závodu. Čas se počítá nonstop, takže je na každém závodníku, jestli se rozhodne jet bez přestávky, nebo s přespáním. Trasa letos nebyla přesně vytyčená, každý však musel projet konkrétními italskými, rakouskými a německými městy. Závodník rovněž rozhoduje o tom, zda pojede s podpůrným týmem, nebo na vlastní pěst, a jestli sám, nebo ve skupině. Všichni účastníci pak dostanou GPS tracker, díky kterému mohou jejich polohu sledovat soupeři (aby věděli jak moc musí makat) podpůrný tým (aby věděl, kde a hlavně kdy na své svěřence čekat), pořadatel (aby je mohl v případě nehody posbírat) a široká veřejnost (aby mohla zuřivě fandit).

BKG na startu

Protože jsme banda sice soutěživá, ale zároveň se silným týmovým duchem, rozhodli jsme se závod absolvovat týmově. Naše sestava čítala celkem osm lidí, z nichž tři byli závodníci a pět členů supportu čili podpory. Původně o účasti přemýšlelo více kamarádů, jelikož přece jen jde o časově náročnou akci, všem to nevyšlo. K dispozici jsme měli celkem čtyři koloběžky a dvě auta. Z toho je patrné, že jsme celou akci pojali velice zodpovědně. Většina z týmu měla se supportem i závoděním na dlouhé trasy zkušenosti – zejména z tradičního Přejezdu republiky, pořádaného Pavlem Štorkem a jeho týmem v rámci Seriálu dlouhého koloběhu. Tuto asi 350 km dlouhou trať bylo pro úspěšnou kvalifikaci potřeba zdolat pod 26 hodin – jako kvalifikace pro Kickdistance tedy super. V podpůrném týmu se však objevili i úplní nováčci, které je třeba pochválit, protože vše s přehledem zvládli, respektive zvládly :-)

V rámci přípravy jsme se zúčastnili několika dalších náročnějších závodů, například silničního etapáku O poklad zubaté žáby (o kterém jsme povídali v Kolobcastu) a terénního Etapáku, a samostatně si zajeli několik dvoustovek a jednu třístovku. Absolvovali jsme několik organizačních schůzek, vybrali a rezervovali ubytování, nahráli trasy do Garminů, nakoupili vodu, kolu, navařili polévky, nasušili maso, sbalili spoustu věcí, nachystali koloběžky a pak ještě naposledy vyrazili do práce, protože volna není nikdy nazbyt.

Připraveným štěstí přeje

Harmonogram byl následující: ve čtvrtek 13. června se přesunout do Milána, což je zhruba tisíc kilometrů, a ubytovat se. V pátek se trochu porozhlédnout po městě a zúčastnit se předzávodní schůzky, kde jsme si potřásli rukou s pořadatelem a dostali GPS trackery. Odstartovalo se v sobotu ráno, tedy 15. května. My jsme si z 600 kilometrů udělali dvě třístovky, takže na noc ze soboty na neděli jsme měli předem vyhlédnuto ubytování v Bolzanu. V neděli strávit celý den na koloběžkách a v pondělí ráno příjezd do Mnichova. Naším hlavním cílem bylo stihnout limit 50 hodin, což by znamenalo dojet v devět ráno. Pak přesun do kempu, lehce se vyspat, popojet na vyhlášení vítězů a pak hurá 600 kilometrů auty z Mnichova do Brna.

No… a jak jsme si to naplánovali, tak to taky celé proběhlo. Ve čtvrtek večer/v noci jsme úspěšně dorazili na ubytování a během pátečního volného dne nevynechali místní pizzu, těstoviny, víno ani zmrzlinu. Část dokonce zvládla i návštěvu v muzeu značky Alfa Romeo, která, ač patřím mezi neřidiče motorových vozidel, mě opravdu nadchla. Když budete poblíž, rozhodně se zajděte podívat. Večer jsme pak provedli poslední přípravy, nachystali auta a po pár doušcích až sklenicích prosecca šli spát…

Startovat se mělo v sedm, takže někdy před půl jsme vyrazili z ubytování – tři závodníci na kolobkách a support, který běžel na metro, protože v Miláně se do centra města, odkud se startovalo, jen tak ledajakým autem nesmí. Na start se postavilo celkem sedm závodníků. Ano, čtete dobře. Závod je sice nejdelší, ale rozhodně ne nejpočetnější. Někoho asi odradí délka, někoho časová a finanční náročnost, pár lidí celkem na poslední chvíli vypadlo ze zdravotních důvodů… tak či onak je to trošku škoda, protože podle mě je to ten typ závodu, kde rozhodně platí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. No, třeba snad i tímto článkem nakopneme další případné adepty :-)

Den první

Start byl svižný a bohužel na minutu přesný, což nepotěšilo náš podpůrný tým, který se z hlubin metra vynořil zrovna ve chvíli, kdy jsme vyrazili, takže jsme si jen tak z relativní dálky zamávali. A pak už jsme si to fičeli Itálií a až na první sraz se supportem, který ho lehce nestíhal (ale ničemu to extra nevadilo), vše šlapalo jako na drátkách. A to až neuvěřitelně a prakticky až do konce závodu. Ale nepředbíhejme.

Prvních 150 kilometrů jsme se plahočili Itálií od jednoho kruhového objezdu k dalšímu, přičemž na všech jsme jeli rovně, rovně a zase rovně. Většinou kolem cesty vedla i cyklostezka, ale skákala zprava doleva a zase zpátky, někdy jsme na ni sotva najeli a hned zase skončila, takže některé úseky jsme rovnou stříhali po cestě. Na cyklostezce se navíc občas pletli cyklisti a hlavně byla plná zpomalovacích bran. Naštěstí kvalita povrchu byla obstojná. Bylo teplo, ale ne vedro, až do večera nespadla ani kapka, ale absolutní rovina byla opravdu vyčerpávající. Z Česka jsme zvyklí na delších závodech střídat sklony nahoru a dolů, přičemž rovin je opravdové minimum. Tady to byl úplný opak.

Asi na šedesátém kilometru nás potkal první (a poslední) defekt. Naštěstí to bylo těsně po setkání se supportem, takže jsme rychle dostali nové kolo a valili dál. Projeli jsme přes města Lodi, Crema, Brescia, pak se objevil konečně aspoň menší kopeček a vynořili se u Lago di Garda, kde jsme se pokochali krásnými výhledy, a aspoň část našeho podpůrného týmu vyzkoušela i teplotu zdejších vod. Jezero jsme následně objeli a pokračovali na sever na Rovereto. Zde jsme se konečně odpoutali od hlavních cest a vpluli mezi vinice. Musím říct, že s klesající teplotou a blížící se tmou to byla opravdu nádhera.

Poslední třetina etapy přes Trento do Bolzana byla specifická hlavně dvěma skutečnostmi. Tou první byl několikahodinový déšť, kvůli kterému jsme dokonale promokli a přestože před samotným cílem naší třistakilometrové etapy ustal, přijížděli jsme na ubytování mokří a zmrzlí. Druhou bylo pak rozšíření našich řad o čtvrtého jezdce – využili jsme toho, že support měl pět členů a měli jsme jednu celou náhradní koloběžku navíc. Osedlal si ji Vašek (koneckonců byla jeho), a pomohl nám po morální i orientační stránce v tom nejhorším dešti. Můžu upřímně říct, že ačkoliv jsem se celý den cítil relativně dobře, posledních pár kilometrů jsem jen tak vlál vzadu a měl jsem všeho opravdu plné brýle (které byly navíc úplně mokré, takže jsem toho přes ně moc neviděl).

Do cíle první poloviny jsme dorazili o půl třetí v noci. Podpůrný tým už nás čekal a věci jsme měli přichystány u postelí. Během dne jsme si hlídali, aby nám celková průměrná rychlost i s přestávkami a vším nespadla pod 15 km/h, což se nám i přes déšť podařilo, takže jsme uléhali docela spokojení. Nějaký čas zabralo koupání (jedna sprcha), sušení (hlavně bot) a lehké slavení, takže poslední podpůrnou zprávu kolegovi závodníkovi Tomáši Hájkovi (ano, je to ten, který pořádá Zubatou žábu; za mě jednoznačně živoucí legenda koloběhu), jsem posílal ve 4.44 h v noci, těsně před usnutím.

Den druhý (a poslední)

Odjezd do druhé „etapy“ byl naplánovaný na desátou hodinu ranní, jelikož šlo zároveň i o čas check-outu z ubytování. Nakonec jsme vyrazili asi o patnáct minut později, což ničemu nevadilo, a vydali se na asi devadesátikilometrové stoupání do sedla Brenner, kudy jsme měli překonat Alpy. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, ale ukázalo se, že minimálně prvních šedesát kilometrů jsou stále jen vlnky nebo mírné stoupání, kdy se nám pořád dařilo udržovat vytyčenou průměrku. Slunce stoupalo vzhůru a nakonec se přece jen zvedla i silnice, nicméně proti tréninku z českých závodů dlouhého koloběhu je nějaký Brenner opravdu jen menší kopeček :-) V sedle jsme zvládli selfíčko, dostali jsme zmrzlinu, přioblékli se na sjezd a fičeli dolů do Innsbrucku. Tedy, to jsme si jenom mysleli, protože karta se obrátila – nebyl to úplně sjezd – za každou vlnkou se vynořila další, takže cesta v této fázi nám trvala oproti předpokladům poněkud déle. No, a pak už před námi ležely další rovinky, tentokrát zhruba do půlnoci rakouské, a pak už zase německé, převážně po cyklostezkách a menšími městy. Znovu se k nám na noc přidal Vašek, abychom se sami nenudili :-)

Sprška nás tentokrát stihla jen kraťoučká a slabá, takže jsme bez větších problémů překonali noc a začali pomýšlet na to, že bychom celou záležitost mohli stihnout ne pod padesát, ale symbolických 48 hodin. Jeli jsme a jeli, až se postupně rozednilo, vytlačili jsme si poslední větší kopeček a pak už se vydali na závěrečných pár kilometrů převážně z kopce samotným Mnichovem. Konečně začal závod s časem, protože do 48 hodin nám zbývaly minuty. Frčeli jsme si to od semaforu k semaforu, celí nadšení a šťastní, že už to budeme mít brzo za sebou. Stihli jsme to o dvě minutky, což velmi potěšilo nás, méně už náš support, který zase dorazil o chlup později a nestihl nás přivítat. No, metro ve velkém městě, kde je člověk poprvé, je peklo. Mrzí nás to kvůli nim, ale rozhodně jim nic nezazlíváme, protože vždy, když to bylo po cestě potřeba, tak tam byli včas, a to bylo důležité.

Ze sedmi statečných startujících dorazilo do cíle celkem pět závodníků, a to v tomto pořadí:

1. David Pašek – čas 41:58:20 h
2. BKG tým – čas 47:58:01 h
3. Tomáš Hájek – čas 49:48:20 h

Pak už jen nějaké to focení, přesun na koloběžkách do pár kilometrů vzdáleného kempu. Tehdy došlo na druhý defekt. Sice už po závodě, ale taky nás moc nepotěšil a trochu zdržel. V kempu pár hodin spánku a pak přes půl města na vyhlášení výsledků, zasloužený oběd a pak už cesta domů…

Bez strojů to nej(e)de

Protože jsme na webu, zaměřeném na koloběžky, jistě není na škodu zmínit, na jakých strojích jsme celou trasu absolvovali, i když bystřejší je možná už dokázali identifikovat z fotografií. Tak tedy, moje maličkost měla čtenářům Přibližovadel již dobře známé kotoučové MIBO, které Petr nedávno recenzoval.

Děvčata pak shodně sedlají Kickbike RaceMax 28, které jsme jim ovšem od rámu postavili u nás v Kolobky.cz. Tomuto modelu říkáme VIPer a specifikaci si můžete najít u nás na e-shopu. Tedy žádné karbonové superstroje, ale běžné železo a hliník obyčejných smrtelníků (s výjimkou karbonových vidlic, ale ty už jsou dnes i v rekreačním koloběhu standardem).

Jak je navíc patrné z cílové fotografie, Barča si velice rychle oblíbila i vnitřní rohy West Biking (viz test Přibližovadel). Kromě jediného výše zmíněného defektu jsme se na naše koloběžky mohli po celou cestu stoprocentně spolehnout, což nám ostatně bylo jasné předem, jelikož všichni tři už na nich máme nalítány tisíce kilometrů.

Více v Nivnici. A pak z Bordeaux do Paříže

Takže tak… Určitě jsem spoustu věcí zapomněl, a něco jsem vynechal i záměrně :-) Koho zajímají detaily a chtěl by se i třeba doptat účastníků téhle povedené taškařice, nechť se zúčastní srazu koloběžkářů v Nivnici, který BKG pořádá poslední víkend v září. Tam bude menší přednáška a beseda. Je to zároveň i závod Seriálu dlouhého koloběhu, nicméně program bude bohatější, tak doražte klidně všichni.

A na závěr ještě taková malá osobní poznámka, a sice poděkování a hluboká poklona jak Marky s Barčou, tak celému podpůrnému týmu. A to samozřejmě stejnoměrně. Vždycky budou více vidět závodníci, kteří se usmívají na oficiálních fotkách a jejichž jména plní výsledkové listiny. Jenže dělat support rozhodně není žádný med. Že se vezou v autě? To ano, jenže musí vždy včas dojet na konkrétní místo, nachystat vše potřebné. Místa srazů byly vybírány „zhruba po dvaceti kilometrech“ – vhodný plácek, přístřešek nebo posezení, dost prostoru, přesně na trase, abychom je neminuli. Do toho prší, v noci je kosa. A nebo naše výmysly – meloun, zmrzlina, výhled na Lago di Garda. Za celou dobu spí jen o něco déle než závodníci. A musí být v pozoru, kdyby se něco pokazilo – pád, defekt, krize. Vašek nám navíc přes 250 kilometrů (!) dělal support z koloběžky, a na úplně poslední zastávku nám vezl občerstvení v brašně. No, a Marky s Barčou jsou ty nejlepší parťačky, se kterými bych klidně jel i desetinásobek :-) Takže díky moc!

No a co příští rok? Chystá se Kickdistance z Bordeaux do Paříže, a už začínáme plánovat další, tentokrát ještě delší parádní výlet.