Hned v jednom z úvodních dílů tohoto koloběžkového podcastu – bylo to v první části epizody s názvem Proč zrovna koloběžku – jsem tvrdil, že jakožto jednoduchý stroj, je koloběžka nenáročná na údržbu. Řekl jsem doslova:
„Pokud máte všechny komponenty dobře seřízené, pak jediné, co musíte víceméně pravidelně dělat, je dofoukávání plášťů.“
Tak o čem tedy chci mluvit v tomto dílu kolobcastu? Ne, nezměnil jsem názor – stále trvám na svém – koloběžka je nenáročná na údržbu. Ale rád bych to přece jenom trochu více rozvedl. Třeba proto, abyste věděli, na co si dát pozor, jaké díly koloběžky častěji kontrolovat.
Od mikrofonu servisního dílu koloběžkového podcastu čili kolobcastu vás jako obvykle zdraví Petr Lindner!
Kdo maže, ten stojí!, parafrázoval před nějakými pětatřiceti lety známé rčení Kdo maže ten jede, náš profesor předmětu Motorová vozidla na střední škole – a myslel si, jak je „exaktně vtipný“. Každopádně údržba z větší části zemědělských strojů – protože ona střední škola byla zemědělská, technická – se skutečně skládala převážně z mazání nejrůznějších druhů ložisek.
Když bychom to převedli na koloběžky, pak takzvanou dekalamitku neboli ruční mazací lis na vazelinu, který se připojuje k maznicím, mazničkám nebo chcete-li mazacím hlavicím s jednocestným kuličkovým ventilem, tak tento způsob mazání zde rozhodně nenajdete.
Otázka tedy zní: Je vůbec nutné něco na koloběžce mazat?
„Ložiska!“ – můžete pohotově jednoslovně odpovědět. Mno…, nějaká ložiska se zde najdou. Musí se však mazat? Pojďme si to probrat postupně.
Nejdůležitější ložiska jsou v kolech, přesněji tedy v nábojích kol. Většina moderních koloběžek využívá takzvaná průmyslová ložiska, což jsou v principu malá kuličková ložiska se standardní náplní maziva a „nějakým“ utěsněním proti vnikání prachu, nečistot a částečně i vlhkosti.
Takových ložisek je několik druhů a samozřejmě i v rámci druhu také několik kvalitativních tříd. My budeme pro účely tohoto kolobcastu předpokládat, že vaše koloběžka má v nábojích osazená kvalitní ocelová průmyslová ložiska – tedy ložiska s ocelovými kuličkami a ocelovou kuličkovou dráhou.
Existují také keramická průmyslová ložiska, nebo jejich semikeramická varianta s ocelovou kuličkovou dráhou a keramickými kuličkami. Ale obě tyto verze nyní nechme stranou, protože běžný koloběžkář se s nimi patrně běžně nesetká.
Průmyslová ložiska se sice obvykle dají namazat, ale – teď řeknu možná kacířskou myšlenku – vy to nebudete potřebovat. Respektive pokud to potřebovat budete, bude lepší tato ložiska vyměnit za nová. Ale nepředbíhejme…
Řekl jsem, že průmyslová ložiska mají nějakou náplň maziva. Ta samozřejmě není věčná, nicméně pokud nejezdíte každý den v lijáku – což nejezdíte, nebo vám to aspoň nevěřím – vydrží mazivo v ložiskách několik tisíc kilometrů. Pokud ložiska nebo zkrátka kola při otáčení nevydávají žádné nežádoucí pazvuky, pokud se kolo otáčí hladce a plynule – a navíc nemá stranovou vůli – a vlastně nemá žádnou nadměrnou vůli – není jediný důvod jakkoliv sahat do ložisek.
Ano, většina z ložisek se dá jakš-takš vyčistit a znovu namazat, nicméně nová průmyslová ložiska stojí včetně výměny řádově stokoruny a opravdu není důvod do jejich zapouzdřené konstrukce sahat. Prostě dáte nová a máte zase na dlouhou dobu klid.
Takže sečteno a podtrženo, ložiska v kolech se nijak neudržují. Pokud zlobí – tedy trpí příznaky, které jsem před chvilkou popsal, je nejlepší je vyměnit nebo nechat vyměnit za nová. Ale znovu opakuji – nemusíte mít strach, že byste to dělali často. Počítejte s několika tisíci kilometry, a možná taky se slovíčkem nikdy. U koloběžkářů, kteří jezdí kratší trasy pouze v sezóně a jen o víkendech – navrch výhradně v dobrém počasí – bych se vůbec nebál o takříkajíc nekonečnou životnost ložisek v kolech. Ještě bych měl dodat, že záleží také na velikosti kol. Menší kola mají logicky vyšší otáčky a tudíž i více namáhaná ložiska.
Ale… aby vám to dlouho vydrželo, musíte se k ložiskům také slušně chovat! Co tím myslím? Klíčovým slovem je voda. Taková wapka čili tlaková myčka je skvělá věc. Ale když se ostrým proudem wapky budete vyhýbat nábojům kol, rozhodně neuděláte chybu. Vymýt vazelinu z ložisek tlakovou vodou není zase takový problém. A nějaké to mazání ložiska fakt potřebují.
S vodou pak souvisí různé machrovinky na společných výletech. Fotka koloběžky utopené v řece sice možná vypadá dobře na Facebooku a Instagramu, voda v ložiscích – nejen – nábojů kol, už ale tak pozitivní efekt nepřináší.
Samozřejmě, pokud po cestě potkáte průtrž mračen, nebudete náboje kol hrdinně chránit vlastním tělem dokud nepřestane pršet, ale pojedete dál k nejbližšímu úkrytu. Ale pro takové občasné situace jsou ložiska konstruovaná a rozhodně je vydrží bez úhony.
K ložiskům v kolech ještě jenom krátká poznámka:
Dříve se používaly – a u laciných supermarketových koloběžek ještě používají – takzvané kónusové náboje, které jakous takous drobnou, řekněme sezónní údržbu vyžadovaly, ale vzhledem k tomu, že u kvalitní produkce je už nenajdete, nebudu se jim vůbec věnovat.
… … …
Jsou na koloběžce ještě jiná kuličková ložiska? Ano, jsou – v hlavovém složení. A světe div se, také nepotřebují de facto žádnou údržbu, a také vydrží skoro nekonečně dlouho.
Je ale důležité, aby bylo hlavové složení správně utažené. Aby se dalo řídítky otáčet volně, ale zároveň aby zde nebyla žádná vůle. To vyzkoušíte tak, že zmáčknete páčku přední brzdy a zkusíte koloběžkou zacukat dopředu a dozadu. Ostatně kdyby mělo hlavové složení vůli, poznali byste to také při brzdění přední brzdou. To drnčící přední kolo, respektive celá vidlice není nic příjemného, a jasně to indikuje nutnost servisního zásahu v oblasti hlavového složení. Toto nepodceňujte – jde lidově řečeno o hubu – a to tak, že doslova…
No a tím jsme s kuličkovými ložisky na koloběžkách skončili. Pak bychom zde našli ještě nějaká ta kluzná ložiska – například v brzdách nebo brzdových páčkách. Díky Bohu jde o víceméně samomazné bezúdržbové uložení, takže ani zde si s nějakým mazáním nemusíte dělat starosti.
Jsme-li však u brzd, pak zrovna u nich se občas malá údržbička hodí. Pokud jste poslouchali předchozí epizodu kolobcastu, pak víte, že kdo brzdí, nevyhrává. Ti, kdo vyhrávají, tedy nebrzdí a nepotřebují udržovat brzdy… Dělám si samozřejmě legraci. Ale je pravda, že kdo brzdí více a častěji, ten potřebuje taktéž častěji sahat na brzdy ve smyslu údržby.
U běžných Véček, nebo ráfkových brzd obecně, které na koloběžkách dominují, se při brzdění opotřebovávají brzdové botky a o něco méně i brzdné plochy ráfků. Tím, jak se snižuje profil brzdových botek, je třeba utahovat bowden u brzdové páčky a/nebo typicky v případě některých silničních ráfkových brzd, také u samotné čelisti. Totéž platí pro mechanické kotoučovky, ovládané bowdeny. Přitahování bowdenů je činnost, kterou zvládne každý sám, aniž by k tomu potřeboval speciální školení.
Jsou-li botky obrzděné až po indikaci, kterou obvykle představují drážky v nich, je třeba je vyměnit za nové. Podobně jsou na tom kotoučové brzdy, u kterých se vyměňují brzdové destičky. Částečně lze opotřebování brzdových destiček posoudit pohledem zepředu nebo zezadu od kotouče, pro přesnější zjištění jejich stavu a posouzení nutnosti výměny je však lepší je z brzdového třmene vytáhnout.
Jak už jsem řekl, kdo brzdí více, musí počítat s častější údržbou brzd, kdo vyhrává – a nebrzdí tedy – nesahá ani na údržbu brzd. Záleží ovšem také v jakém prostředí jezdíte. Obecně se brzdy opotřebovávají více ve špatném počasí – v takzvané slotě – v mokru, za deště i po něm, kdy vhký všudepřítomný prach vytváří brusnou pastu, která ubírá materiálu brzdových botek nebo destiček několikrát rychleji než při jízdě, respektive brzdění za sucha. Však si po jízdě v dešti sáhněte rukou na brzdnou plochu ráfku – budete mít od jemné směsi prachu, gumy z brzdových gumiček a osmirkované vrstvičky hliníku z brzdné plochy ráfků ruku černou jako uhel. A maminka či manželka vás za to černé umyvadlo po nezbytné hygieně určitě nepochválí.
… … …
Od ložisek, tedy od pohyblivých částí, jsme se plynule přesunuli k víceméně nepohyblivým částem, kterými jsou brzdy. Teď se dostáváme ke komponentám, které jsou sice pohyblivé hodně, ale samy o sobě se vůči jiným částem na koloběžce ani nehnou. Ehmm…, ne, nic jsem nepil, to je jenom pokus o sofistikovaný popis… obutí čili plášťů. No ale uznejte sami – vůči jiným částem, čímž myslím ráfky, na kterých jsou upevněné, se pláště skutečně ani nehnou, zároveň s celým kolem se však mají co otáčet… No dobře, už mlčím, pojďme do praxe.
Už jsem to také v jednom z dílů kolobcastu říkal – správně zvolené pláště a tlak v nich, je velmi důležitým – až extrémně důležitým – parametrem, který určuje valivý odpor, což je jeden z největších nepřátel koloběžkáře. V tomto dílu se nebudu zabývat volbou správného typu pláště nýbrž v duchu celého tohoto dílu – jejich údržbou.
Možná si teď říkáte – jakápak údržba? Prostě to jednou za čas dopumpuju a basta!
Jednou za čas? Co je pro vás ten čas? Den? Týden? Měsíc? Nevím jak vy, ale já – pokud jezdím každý den – kontroluju tlak v pláštích před každou druhou, maximálně před každou třetí vyjížďkou. Jestliže nemám dost času a vyjíždím třeba s týdenní pauzou, první věc, kterou dělám je, že beru do ruky pumpu s manometrem a vzápětí ji šroubuju na ventilky. Jenom pro upřesnění – toto dělám, když jezdím na silnici – tedy vždy s maximálním tlakem, který pláště umožňují. U terénní koloběžky se s tím tak nemorduju, protože zde jezdím naopak s nízkými tlaky a nějaký ten rozdíl se zde nepozná.
Ano, uznávám, kontrola tlaku v pláštích je moje malá úchylka. Nebo možná – ať to zní líp – můj malý rituál před jízdou. Nicméně měli byste vědět, a já věřím, že to jistě i víte, že pláště ztrácí svůj tlak. A čím více je máte nafoukané, tím rychleji ho ztrácí. Většina koloběžek bývá standardně vybavená dušemi s takzvaným motoventilkem, nebo chcete-li autoventilkem, který není konstruovaný pro tak vysoké tlaky, jaké se na koloběžkách běžně používají. Nějakých 2,5 barů u auta a klidně více než dvojnásobek u pláště koloběžky, to je docela velký rozdíl.
Pokud je maximální tlak ve vámi používaných pláštích vyšší než nějakých 6 barů čili přes 100 PSI, doporučuji vyměnit duše za typ s galuskovým ventilkem, který udrží mnohem vyšší tlaky – nebudete muset tak často a tolik dofoukávat. Jen si pak ale nezapomeňte pořídit také adaptér na galuskový ventilek na pumpu. S koncovkou pro autoventilek byste si s galuskovým ventilkem neporadili.
S údržbou obutí souvisí také občasná kontrola vzorku, potažmo pak kordu. Je-li plášť, který původně měl nějaký vzorek, hladký jako závodní galuska, je nejvyšší čas ho vyměnit za nový. Ona jakási minimální vrstva kaučuku nebo pryže nebo z čeho všeho vlastně výrobci ty pláště pečou, je pro jejich takříkajíc elementární funkčnost nezbytná. Nedojíždějte pláště až na vrstvu kordu! No a pokud se vám stane, že někde o něco natrhnete typicky bočnici pláště, ze které pak čouhají vlákna kordu, nebo ji nedejbože prožvejknete o ráfek jízdou na prázdném píchnutém plášti, nečekejte na nic, a i kdyby byl na běhounu vzorek jako nový, plášť vyhoďte a dejte nový. Je to pro vaši bezpečnost. Onen vyhřezlý kord vás totiž už dopředu varuje:
„Dávej si na mě bacha – jak se naštvu, tak bouchnu. A pak to bude bolet! Ne však mě, ale tebe!“
Dost výhrůžek násilím, pojďme to trochu odlehčit. Znáte ten vtip o drnčení blatníku, že jo? Fakt ho neznáte? Tak já vám ho povím:
Jede chlápek na kole – nebo pro naše účely na koloběžce, a dojíždí ženu na koloběžce, které drnčí blatník. Najede vedle ní a říká:
„Pani, drnči vám blatnik!“
Žena se k němu otočí a odpoví:
„Promiňte, neslyšela jsem vás. Co jste říkal?“
„Řikal jsem, že vám drnči blatnik!“
Žena se nechápavě podívá na chlápka a odpoví:
„Nezlobte se pane, já vás vůbec neslyším. Drnčí mně totiž blatník, víte?“
Teď smrtelně vážně: Blatníky, přesněji tedy jejich drnčení čili povolování vzpěr, to je věčný problém, se kterým se koloběžkáři potýkají a potýkat budou asi stále. Tedy pokud je na koloběžce máte…
Více či méně dlouhé a subtilní vzpěry se tedy upřímně řečeno nejenom neustále povolují, ale také často praskají. Praskání se lze zbavit snad jen jinou konstrukcí – i když po pravdě nevím jakou –, nicméně povolování šroubů, držících blatníky, se do značné míry zamezit dá.
Každý správný servisák vám řekne, že je dobré šrouby natřít Loktajtem. Vy nevíte, co je Loktajt? K tomu vám povím jednu příhodu.
Když šlo jedno z mých mladších dětí do první třídy, nějakým nedopatřením jsem se ocitl na třídních schůzkách, kde pančelka mimo jiné řekla, že děti budou psát Pilotem, tak ať jim ho koupíme. Načež jsem se přihlásil a vznesl dotaz, zdali by nebyla tak laskavá a neupřesnila typ pera, neboť onen Pilot je pouze brand, jméno japonské firmy, vyrábějící stovky druhů psacích potřeb.
Úča mě zpražila pohledem a prohlásila: „Když přijdete do papírnictví, pane Lindner, a řeknete, že chcete Pilota pro prvňáčka, dají vám přesně to pero, které myslím!“ Významným pohledem se rozhlédla po třídě, čímž dala jasně najevo, že diskuze na nevyžádané téma tímto skončila. Přítomné matky budoucích prvňáčků si mě – a samozřejmě i moje dítě – okamžitě zařadily do kategorie kverulantů, a ze mě byla persona non grata – alespoň na třídních schůzkách tedy. Což mně upřímně řečeno vůbec nevadilo, protože učitelka, která neumí skloňovat vlastní jména, pro mě není autorita :-)
Nicméně proč to vyprávím? Protože stejné je to i s Loktajtem. Když se vám budou povolovat šrouby či matky, zkrátka rozebíratelné šroubové spoje, každý mechanik vám řekne Natři to Loktajtem. Jenže Loktajt čili foneticky Loctite je firma, přesněji jedna ze značek německého výrobce Henkel, která produkuje – podobně jako japonský Pilot – stovky… nikoliv tedy psacích, nýbrž lepicích potřeb. Mimochodem Loctite má jako původně americká značka na svém kontě například vynález vteřinového lepidla.
No a Loctite vyrábí také takzvaná lepidla na zajištění šroubových spojů. Určitě jste si někdy všimli modré barvy na závitech některých šroubů. Tak to není barva, ale právě ono lepidlo. Které ovšem matici ke šroubu nepřilepí natvrdo, ale pouze víceméně zhoršuje kluzné vlastnosti šroubového spoje tak, aby se typicky při vibracích spoj samovolně nepovoloval. Takže pokud později budete potřebovat spoj rozšroubovat, nebudete mít problém.
Tato lepidla se vyrábí v několika variantách pevnosti. Pro běžné použití na koloběžkách můžu doporučit středněpevnostní lepidlo Loctite 243 – to už je konkrétní označení produktu!
Nicméně onen Loktajt je jen jedna ze značek, produkujících závitová lepidla, takže pokud budete někde v hobbymarketu a Loktajt 243 tam mít nebudou, kupte prostě stejný, respektive podobný produkt jiné značky. Zkrátka lepidlo na závity, nebo jinak řečeno zajišťovač šroubů. A přečtěte si návod k použití. Šrouby, potažmo pak závity matic je třeba odmastit a po aplikaci lepidla obvykle 24 hodin nechat v klidu vytvrdit.
Tak! Blatníky jsou utažené a hlavně závity natřené Loktajtem, takže co ještě nás čeká? Vlastně nic – tedy pokud nepočítám občasné umytí a naleštění koloběžky, jehož intenzita se snižuje s jejím stářím. Však to znáte – nový stroj se neustále oprašuje, ovšem postupně se prodlevy mezi leštěním zvětšují a zvětšují… ale to je jaksi na každém soudruhu, jaký má vztah ke svému mazlíkovi. Já osobně zrovna leštící typ nejsem, spíše naopak – ale znám koloběžkáře, kteří by nevyjeli z domu, kdyby se jejich stroj neleskl jako psí koule :-)
Co však určitě nedoporučuji dělat, je obnova laku na stupátku – ať už se bavíme o spodní nebo horní straně stupátka – protože odírají se, jak všichni víme, obě. Ne, neptejte se mě, jak jsem na tuhle blbost přišel, protože na to jsem nepřišel sám, nýbrž se mě na to ptalo několik čtenářů Přibližovadel.cz.
Opravovat lak na stupátku je samozřejmě totální nesmysl. Zespoda je to úplná blbost, protože bez škrtání není koloběžkování, a shora… je to podobné – bez výměny noh se jezdit nedá a že se tím odírá stupátko? No a co? Komu to vadí? Už jsem to jednou říkal – je to naopak jasný poznávací znak koloběžkáře, který na svém strojí jezdí. Kdo má stupátko jako nové, ten svoji koloběžku pravděpodobně pouze oprašuje a laská vilným pohledem.
Před koncem tohoto servisního dílu kolobcastu bych vám měl ještě říct, že byste měli alespoň občas kontrolovat šroubové spoje – typicky dotažení představce a řídítek v představci. Čím jsou vyšší řídítka – což je obvykle u menších koloběžek – tím představují větší páku a nutnost pevného utažení. Komu se při brzdění ještě nesklopila řídítka dopředu, ten to možná nepochopí – ale můžete mi věřit, není to nic příjemného. Nečekejte, až se spoj povolí sám od sebe – to už je pozdě. Jednoduše to řekněme po jednom až třech měsících – podle intenzity jezdění – zkuste citlivě dotáhnout.
Jestliže mají řídítka stále tendenci se povolovat nebo spíše pozvolna předklánět, důkladně odmastěte kontaktní plochy řídítek a představce a natřete je pastou proti zajíždění sedlovky, kterou koupíte v cykloprodejně. Anebo finta z praxe – použijte obyčejnou zubní pastu. Její jemné abrazivum funguje podobně jako zmíněná speciální pasta na sedlovku. A spoj vám navíc bude ještě vonět mentolem! :-) Ne, to si nedělám legraci – to je osvědčená rada– viz starší článek.
Když jsem mluvil o dotahování řídítek a představce, použil jsem slovo citlivě. Citlivě ovšem neznamená ani málo, ani moc! Ne, že na klíč nasadíte metrovou trubku, zapřete se nohou o zeď a budete šroub rvát vší silou. Takto přinejlepším strhnete hlavu, možná hlavu šroubu urvete, přinejhorším praskne tělo představce nebo toho, co utahujete.
Všimněte si, že zrovna třeba na představcích bývá natištěný nebo gravírovaný maximální utahovací moment. Ano, to je to číslo s parametrem Nm čili Newtonmetry. Zpravidla tam můžete číst hodnotu 5–8 Nm. Nemusíte si kvůli tomu kupovat drahý momentový klíč, pomocí kterého dosáhnete přesně nastavené síly utažení. Síla 5–8 Nm jednoduše představuje takové trochu silnější utažení rukou běžným inbusovým klíčem. Oním dorváním na krev skutečně nic nezískáte.
Také pokud máte koloběžku s hliníkovým rámem, není od věci sem tam překontrolovat utažení kol čili rychloupínáků. Tím, jak jsou hliníkové rámy tužší a méně pohlcují mikrovibrace za jízdy, jsou také náchylnější na povolování nejrůznějších šroubů. Kola jsou nejdůležitější, ty je – jak už jsem řekl – dobré občas překontrolovat. Nikdo vám samozřejmě nebude bránit, pokud to budete chtít dělat i u koloběžek s ocelovým rámem.
… … …
Řekl bych, že k údržbě koloběžek už nemám co dodat. Ba naopak jsem toho nakecal možná až zbytečně moc. Jinak řečeno – platí to, co jsem řekl na začátku – kromě dofoukávání plášťů, je údržba koloběžek de facto nulová. Samozřejmě, ve hře jsou ještě třeba prasklé dráty výpletu nebo jiné defekty. Ale to už není údržba, to jsou opravy, které se jednoduše můžou, ale nemusí přihodit.
A já vám je nepřeju – naopak budu rád, když vám vaše koloběžky budou sloužit bez jediné závady celé dlouhé roky. Není účelem kolem nich běhat s nářadím potažmo hadrem a jinými lešticími prostředky, účelem je na koloběžkách jezdit, protože jedině tak vám dělají tu správnou radost.
Mějte se moc pěkně, buďte zdraví, čtěte Přibližovadla.cz, poslouchejte Kolobcasty, a hlavně… koloběžkujte!
Ξ POSLEDNÍ KOMENTÁŘE Ξ