Koloběžkový soutěžní cestopis – Na koloběžce k Jadranu

Jsou tomu už téměř tři týdny, kdy jsme vyhlásili vítěze naší letošní kolobko-cestovatelské soutěže. Je tedy na čase publikovat další cestopis, který se umístil na 2–3. místě, a jeho autor Martin Hospodka tak získal poukaz na 20% slevu při nákupu v e-shopu partnera soutěže – GR Hammock. Martin dupal k moři…

Martin Hospodka – Na koloběžce k Jadranu

Když k moři, tak k Jadranu, když k Jadranu, tak na koloběžce. Jak jinak, že ano? Start 22. 6. 2015 v Břeclavi, cíl ve slovinském Koperu. V kapse zpáteční jízdenka na vlak z Gratzu 3. 7. v 15.03 hodin. Pro tenhle šílený podnik jsem žádného podobného blázna nepřesvědčil, takže vyrážím sám.

Cesta vlakem do Břeclavi byla trošku adrenalin – před Brnem výluka a do dalšího vlaku naskakuji již po hvizdu výpravčího. Ale vše se v dobré obrátilo a v poledne vjíždím na území Slovenska. Nekonečná rovina cyklostezky podél řeky Moravy, šotolina a pálící sluníčko si velmi brzy vybírají daň v podobě dehydratace. První krize hned první den, to nezačíná dobře… Pomůže ale stín a Radler, a večer už spokojeně spím v penzionu ve Stupavě. Ráno v dešti absolvuji přejezd mostu Chucka Norrise ( Most slobody) do Rakouska. Na místních cyklostezkách je živo i v tomto nevlídném počasí. Jsem „poctěn“ prvním – ale zároveň posledním – defektem. Za městem Neusidl am See se vrací tričková teplota a stan stavím v kempu v Podersdorfu již v letní pohodě. Vedlejší stan patří slovinským motorkářům – když jim řeknu kam jedu, nevěří mi.

Nekonečné roviny

Ráno nazouvám sandály, abych je až do konce cesty za jinou obuv nevyměnil. Cestou kolem Neziderského jezera přejíždím hranici do Maďarska. Ani nevím jak, najednou jsou kolem nápisy v tuze divném jazyce. 300 forintů v kapse je tak na tři koblihy, další maďarské „hufnágly“ už ale neměním – stačí platební karta nebo eura. Jedu směrem na Fertod a názvy dalších měst mně splývají v jedno nesrozumitelné jméno. Navigace probíhá asi takto: Na kraji města zajedu do stínu na benzinovou pumpu, na tabletu si najdu v mapě cestu městem a vyrazím. Na druhé nebo třetí křižovatce již obvykle nevím, jak se jmenuje město kam chci jet, takže se procedura s tabletem opakuje…

Nákup potravin v maďarském vesnickém obchodě je zážitek sám o sobě – karty neberou a já nemám forinty. Prodavačka nicméně eurem nepohrdne, raději však nepočítám, v jakém to bylo kurzu. Večer v kempu v Bukfurdo jsem atrakcí pro německy mluvící důchodce, jdu se tedy raději zahřát do termálních bazénů.

Další den nekonečné roviny silnic se sporadickým výskytem zatáček. Na to mám jediný recept. Sledovat bílou čáru na krajnici, poctivě si počítat odrazy, a po každém desátém vyměnit nohu. Moc nekoukat před sebe ani za sebe – pak i dlouhé nudné úseky docela utíkají. Ve vesničce Ják se zastavuji v infocentru u nádherně zrenovovaného románského kostela, nabírám vodu a chladím se pod pumpou. Opět jsem centrem pozornosti, tentokrát spousty puberťáků na školním výletě. Předstírám, že mi ta ledová voda vůbec, ale vůbec nevadí. Projíždím Kormend a večer u Zalalova objevuji malý kemp. Recepční mluví… jak jinak, pouze maďarsky.

Se zbytky sil…

Ráno vjíždím do Slovinska. Dneska mi to jede, v okolí je pořád na co koukat, domorodci vlídní. Zastavuji na oběd a zjišťuji, že když si objednám pivo pouze slovem „pivo“, dostanu lahvovou třetinku. Tak pro příště: „veliko točeno“. Začínají se objevovat stále delší úseky cyklostezek, které většinou kopírují silnice. Přes města a vesnice pak vedou již standardně. Zastávka v termálech v Banovci. Původně jsem myslel, že zůstanu v místním kempu, ale den ještě zdaleka nekončí, síly ještě trošku mám. Vyrážím dál.

Zmrzlina na náměstí v Ljutomeru příjemně osvěží, ovšem dál už to taková idylka není. Houpáky nahoru a dolů dost vysilují a stínu je poskrovnu. Ve městě Ormož mi síly pomalu dochází, ale říkám si, že do 22 km vzdáleného kempu v Ptuji to přece dám. Ukáže se to však jako nejhorší úsek, jaký jsem kdy na koloběžce asi jel. Naprostá rovina bez jediného stínu, silnice se silným pátečním provozem, na teploměru přes 30 stupňů ve stínu, v nohách 100 kilometrů. Se zastávkami na pumpách mi cesta trvá asi dvě hodiny, takže druhá velká krize je na světě. Z tohoto úseku nemám jedinou fotku – nějak už nebyla síla vytáhnout foťák. Do kempu v Terme Ptuj dojíždím s úplně posledními zbytky fyzických i morálních sil.

Ráno pokračování po místních vedlejších silnicích, opět nahoru a dolů, výjimkou nejsou ani 14% stoupání. Ve městě Šentjur mě náhlý déšť ubytuje v peřinkách místního hotelu. Koloběžka zůstává v recepci. Trochu podezřívám zaměstnance hotelu, že si ji na chodbách vyzkoušeli, ale to už jsem dávno tvrdě spal.

Narozeniny ve Slovinsku

Je neděle, mám narozeniny. Pokračuji přes Celje nádherným údolím řeky Savinja k soutoku se Savou a pak proti jejímu proudu. Cestou vychutnávám krajinu a nezbytný narozeninový oběd, večer stavím stan v kempu na severním okraji Lublaně. Ranní výjezd začíná opět za slunečného počasí, snídani si dávám kousek za branou kempu v jedné z mnoha malých pekáren, které jsou ve Slovinsku v každé vesničce, natožpak v hlavním městě. Otevírací doba skoro pořád, výběr pochutin velký a ceny mírné. Následuje průjezd městem do historického centra, které mě po prohlídce úplně uchvacuje. Usazen v jedné z mnoha kaváren s nádherným výhledem, dávám si kávičku s vinným střikem a vůbec se mi odtud nechce.

Kolem poledne nicméně vyrážím dál po cyklostezce D1, míjím odbočku na původně vyhlédnutý kemp a nechávám volbu dnešního noclehu na náhodě. V obci Postojna mě zaujme Bar Brne, kde je i ubytování. Cyklisté a motorkáři vítáni, majitel je však stejně vstřícný i k osamělému koloběžkáři. Brzká ranní prohlídka Postojnske jamy a odpoledne to přichází… konečně moře! Sice ještě daleko, ale teď už je cesta jen z kopce. Pocity mám nepopsatelné, srovnatelné snad jen s tím, když jsem moře před léty viděl poprvé. Teď jsem se k němu ale dostal vlastní silou na svojí koloběžce! Ještě několik kilometrů a jsem na okraji Koperu. Ten těsně míjím, k přespání volím kemp Adria na břehu moře v obci Ankaran. Smočím unavené nohy v Jadranu, postavím stan, vykoupu se ve slané vodě, a závěr dne trávím na terase restaurace při dobré večeři. Zapadající slunce rozehrává na hladině divadlo s padesáti odstíny modré…

Přes Brno už ne, ale k moři možná…

Po vyspání mířím na nádraží poptat se po vlaku, který jede do vnitrozemí a neodmítá koloběžkáře. Je ráno po deváté, jediný vhodný vlak ale jede až večer kolem 20 hodiny – přestože už u nástupiště stojí připraven. Takže mám celý den na poznávání celého, 42 km dlouhého slovinského pobřeží. Absolvuji Piran, Izolu a večer odjezd. Okolo 23 hodiny vystupuji v Lublani a přemýšlím nad noclehem. Nakonec projíždím celé město a okolo půlnoci stavím stan v již známém kempu.

2. července, předposlední den putování. Po probuzení následuje cesta na lublanské nádraží a přesun vlakem do slovinských Alp k jezeru Bled. Nádherná příroda! Nad jezerem se zvedají vrcholky hor, voda je křišťálově čistá. Poslední den je ve znamení přesunů vlakem. Bled, Villach, Graz, Brno, Havlíčkův Brod. Nutno podotknout, že jsem se víc bál na brněnském nádraží večer, nežli na lublanském téměř o půlnoci…

To bylo ve zkratce moje koloběžkování k moři. Nádherných 855 km, zážitků mnohem víc, fotek také spousta. A jestli bych si cestu zopakoval znovu ? Po návratu byla odpověď jasná – už nikdy! Ale teď, s odstupem času… Kdo ví? :-)

Fotogalerie Na koloběžce k Jadranu

[Ukázat prezentaci]