Kostka Racer – geneze závoďáku okem Honzy „Fida“ Horáka

Prolog Petra Lindnera

Nejsem zas takový pamětník (respektive paměť mi poněkud vynechává), abych dokázal přesně říci, od kterého roku se datuje historie kostkovic závoďáku. Jisté však je, že model Kostka 28″ Laser star Racer jsem testoval – a také vlastnil – hned po jeho podzimní premiéře na brněnském veletrhu Sport Life 2010. Viz tato recenze. Jak se dozvíte v následujícím textu Honzy Horáka, ještě před ním byly vyprodukovány minimálně dva typy, takže zrod prvního Racera může sahat někam do roku 2008, možná 2007 či do doby ještě dřívější. Proč to zmiňuji? Níže se totiž dozvíte o velice zajímavé genezi této koloběžky. Zjistíte, co všechno se za těch pět až osm let změnilo, jak se vyvíjel rám, geometrie nebo technologie výroby. Uvařte si kafe, je to dlouhé, ale moc prima čtení. Čímž Honzovi děkuji za výborný článek!

Hovoří Fido…

Současného Racera (PRO) nejlépe vystihuje rozměrový náčrtek, který je u každého modelu koloběžky k dispozici na firemním webu. V něm najdete pro jezdce nejpodstatnější údaje. V tomto článku se zaměřuji víceméně na změny v oblasti délky stupátka, hlavní rámové trubky a nejdůležitějšího parametru, jímž je stavební rozměr rámu – na obrázku je označen červenou dvojšipkou. Detailnější rozpitvání pojmu „prostor pro jezdce“ najdete v 1. čísle koloběžkového Magáče 2015 na webu Českého svazu koloběhu, což je víceméně krátký návod, jak postavit koloběžku o vhodné geometrii, a to nikoli jen pro závodní účely, či jak zhodnotit jakýkoliv sériový stroj před jeho koupí. Čili taková zákaznická (nejen) kuchařka do kapsy.

Na počátku byla Trojanka?

Tohle si spousta „závoďáků“ myslí… Ani já nemohu s určitostí tvrdit, jak to vlastně celé začalo. Petr Pešta podle svých vlastních slov kdysi zapůjčil klubovou koloběžku PSP KK Plzeň – Trojanku – Marku Kostkovi. Od Marka Kostky vím, že důvod k zapůjčení stroje byl tento: kluci v Plzni měli problém se sháněním a ohýbáním trubek, proto jim u Kostků pomáhali a vyrobili pro ně požadované díly na svaření rámové stavby. Tyto informace jsem sice získal od samotných aktérů, sám jsem však „transakce“ účasten nebyl, takže jejich správnost nemohu posuzovat Třeba se k nim samotní aktéři vyjádří v diskusi, budou-li chtít.

Kostkovic v té době už koloběžky vyráběli, proto by bylo logické, že se na ně Plzeňáci se svým požadavkem obrátili. Ovšem samozřejmě to mohlo být i obráceně. Nejsem žádný koloběžkový pamětník a osobně jsem byl přítomen až samotného testování již hotového prvního modelu Racera.

Už na této první Kostce Racer jsou ale ve srovnání s originálem čili Trojankou patrné jisté odlišnosti. Jiná je výztuha spoje hlavové a hlavní rámové trubky s vypalovaným znakem koloběžky coby poznávacím znamením Kostek. Odlišné jsou taktéž laserem pálené vzpěry (s nápisem Kostka) mezi hlavní rámovou trubkou a trubkami stupátka, součástí je také zadní V-brzda nezbytná pro sériovou produkci – koloběžka bez zadní brzdy je totiž oficiálně neprodejná, neboť nesplňuje zákonem danou normu. Dalším rozdílem je zadní patka vylisovaná přímo z trubek zadní vidlice. Je to sice bezpečné, ale víceméně nefunkční řešení uchycení zadního kola. Zadní osa náboje je takto často namáhána na ohyb, stejně tak rychloupínák s táhlem.

Stupátko včetně dorazu pro patu je vytvořeno z profilovaného hliníkového plechu. Vzhledem k tomu, že je stavba odzadu zkrácena, byl výše zmíněný plech „samodomo“ přiohnut směrem dozadu tak, aby se prodloužil prostor pro jezdce. Rám je v porovnání se současnými modely velmi těžký (váží o více než 1,5 kg víc), ale zato nesmírně tuhý. V podstatě je to nejtužší koloběžka, s jakou jsem kdy najel více než 100 km. Tuhost byla tak velká, že se ve sjezdech všechny vibrace ze zadního kola přenášely do rámu – rám se ve vyšších rychlostech rozkmitával a docházelo k ustřelování zadního kola v zatáčkách. Na hrubozrnném asfaltu zároveň koloběžka silně drnčela, což ztěžovalo držení řídítek.

Stupátko à la Kostka

Dalším inovativním krokem byla konstrukce pro Kostku typického stupátka. Hliníkový plech mezi trubkami kruhového průřezu, z nichž je vytvořen nosný rám stupátka, byl nahrazen plochým obdélníkovým profilem – jäklem. Zároveň se poprvé objevilo protiskluzové ztracené nýtování a ze slabších ocelových trubek byla vytvořena opěra pro patu. Zadní véčková brzda byla (stejně jako přední) nahrazena brzdou silniční.

Z obrázku by mělo být na první pohled zřejmé, že právě poslední jmenovaná změna vedla ke zkrácení prostoru pro jezdce, protože nezbytný prostor zabrala shora montovaná silniční brzda. Na krátké stupátko šlo stěží vměstnat delší chodidlo a při přeskocích začaly vadit přední šikmé vzpěry. Naopak za výborný upgrade lze označit vsazení zadních patek dovnitř trubek zadní vidlice, čímž se dosáhlo zapuštění rychloupínáků, a významně se tak zmenšilo nebezpečí „ukopnutí“ kotníku. Toto povedené konstrukční řešení zadních patek ostatně používá Kostka dodnes.

Stupátko z jediné trubky

Řadu předchozích chyb už nenajdete u modelu z roku 2011. Byly odstraněny přední vzpěry a prodloužilo se stupátko. Bohužel špatným směrem – málo dozadu, více dopředu. Čelo stupátka se tak přiblížilo ose předního kola a stupátko se jakoby zavléklo hned za něj. Účel tohoto konstrukčního kroku byl jasný: posunout těžiště jezdce blíže k přednímu kolu, které má z hlediska většího průměru menší valivý odpor, byť je tímto konstrukčním krokem více zatíženo. Zároveň byl dozadu posunut doraz paty, čímž se výrazně zvětšil prostor pro chodidlo a přeskoky už nebyly problémem. Jenže! Na tomto stroji bylo takřka nemožné zalehnout na řídítka a zároveň schovat kolena za hlavní rámovou trubku…

Co se týče geometrie řízení, byla více položena hlavová trubka, což prodloužilo stopu kola (tzv. chopper-stavba) – koloběžka perfektně držela přímý směr, ale zároveň ztratila něco ze své ochoty zatáčet. Díky celkově krátké stavbě však zůstala stále dostatečně obratnou. Zároveň byla odlehčena rámová stavba, což v kombinaci s dlouhým stupátkem a tvarem hlavní rámové trubky vedlo k negativnímu jevu – ke zmenšení tuhosti.

Přesto to byl (a stále je) velmi zdařilý fitness stroj bez velkých závodních ambicí čili koloběžka vhodná k provozování pohodových kochacích jízd po zpevněném terénu, klidně ve stylu à la paní radová. A navíc si otevřeně přiznejme: Kdo z nezávodních jezdců zvedá koleno nášvihové nohy nad řídítka a při sjezdech předpisově zaléhává? Komu skutečně vadí mírné pružení, které naopak významně žehlí přejížděné nerovnosti?

Počátek návratu k závodním koloběžkám

Výše popsané modely kostkovic Racera měly spoustu kladných, ale bohužel i záporných vlastností. Jak se koloběžky vyvíjely, i já jsem se jezděním na různých strojích postupně dopracovával k poznání toho, co je více a co méně důležité, z čeho se dá slevit a na čem je naopak nutné tvrdošíjně lpět. Ve firmě Kostka-kolobka jsem získal partnera pro realizaci nápadů, jež sice většinou vymysleli jiní konstruktéři, ovšem které jsem se já pokoušel poskládat do funkčního celku. Bohužel jsem byl často omezen využitím již hotových dílů a neochotou výrobce překročit svůj vlastní stín. Každá firma má svoji „ideologii“ a bohužel, nebo spíš vcelku logicky, ji nechce měnit. Ale v případě skutečného závodního modelu by mělo jít vše kromě funkčnosti stranou. Jako kombinace výše uvedeného tedy vznikla koloběžka, kterou vidíte na následující fotografii.

Stupátko je bohužel moc dlouhé (vpředu), a tím pádem, i přes kompletní výztuhy na jeho spodní straně, příliš pružné. Rám se houpe nejen nahoru a dolů, ale „plave“ i do stran. Stupátko je zbytečně vysoko, zadní vidlice je kvůli opětovnému použití zadní brzdy s montáží shora zbytečně dlouhá. Rám je neskutečně těžký…

Takže v tomto případě se onen vlastní stín konstruktérům od Kostky zatím překročit nepodařilo. U velkého zadního kola byl použit sériový závodní 65mm náboj, což zde ale není nutné. Navíc zrovna tento typ náboje od Remerxu se jednoduše nepovedl a bylo s ním v sezóně problémů více než dost – praskající, špatně konstrukčně vyřešená osa, lepená ložiska a nekvalitní montáž (většinou málo podložek pod ložiskem).

Jedním z největších paradoxů ale je, že jsem právě na tomto stroji dosáhl svého prvního titulu Mistra ČR v maratonu a také svého vůbec nejlepšího výsledku na koloběžce – 3. místo taktéž v maratonu na EC v nizozemském Kampenu.

Současný vrchol – „nekompromisní“ závodní stroj

No, a pak se v roce 2014 před Mistrovstvím světa v koloběhu v Plzni zrodilo toto… Na Facebooku jsem svou favoritku uvedl slovy:

„Jsem malá (26/20″), ale krásná, ověšená několika šperky a přívěsky. Nízká (konce řídítek 75 cm nad zemí), ale stejně dlouhá jako ostatní mé skutečné závodní kolegyně (prostor pro jezdce 68 cm, rozvor 110,5 cm, celková délka 165 cm). Ačkoliv mladá, tak už nosím ortézy na exponovaných místech, a tím jsem na svůj věk docela ztuhlá. Hrbím se nízko u země (vpředu 3 cm, pod patou 3,5 cm), takže si na mě bez problémů vyskočí kdejaký starý dědek, co už těžko zvedá nohy (výška nášlapu vpředu 5,8 cm a vzadu 6,3 cm). Nohu v ploutvích na mne nepoložíte (délka rovné části stupátka 32,5 cm). Trošičku jsem zeštíhlela (šířka stupátka vpředu 9,2 cm a vzadu 9,8 cm), něco málo potrénovala, a tak i bez diety vážím 6,285 kg, a to tak, jak mne vidíte připravenou na závod. Sice nemám na MS takové ambice jako mé stejnojmenné kolegyně, ale toho nadcházejícího třídenního srocení se už nemůžu dočkat. Držte nám palce!“

K tomu není potřeba skoro nic dodávat, tudíž jen na okraj: Tuhost odpovídá Kickbiku RaceMax, a to není jen z mojí hlavy – na této koloběžce se svezla velká část jezdců Rollo ligy, včetně naší špičky, kteří si kromě tuhosti pochvalovali neskutečný prostor pro jezdce umocněný použitými řídítky a také nízkou váhu rámu. Geometrie je podřízena zvolené stopě předního kola a sériové časovkářské vidlici, což spolu s dostatečným prostorem pro jezdce (podobným jako u Kickbiku RaceMax nebo Trojanek) zaručuje skvělé jízdní vlastnosti. Podobnosti se vzory jsou pochopitelné: bylo by nesmyslné nezohlednit to, co je léty prověřené a stoprocentně funkční. Jen byly navíc při výrobě koloběžky využity technologické postupy, kterými ne každý výrobce disponuje, jako je profilování a laserové řezání trubek spolu s jejich ohýbáním za studena nebo většina svárů pomocí automatů, které udržují stálou kvalitu.

Pro Kostku typické je provedení stupátka – zde v prodloužené verzi a v jiném tvaru zadního ukončení (inspirace z nizozemské karbonové koloběžky PG). Mírně zdvižené trubky v přední části stupátka sice lehce snižují tuhost rámu, na druhou stranu ale představují malé bezvýznamné plus při překonávání nenadálé překážky – rovný „nos“ či lehce zkosený nos hlavní rámové trubky se při silničním používání také nemá za cokoli zaseknout, snad jen za koleje.

Krásná, velmi tuhá hlavní rámová „trubka“, pro Kostku typického kapkovitého průřezu, není nepodobná nejpevnějšímu stavebnímu prvku – klenbě. Skvělé je vyztužení spoje hlavní rámové trubky a stupátka. Jde o řešení velmi funkční, protože plní přesně vymezenou funkci výztuhy bez zbytečného navýšení hmotnosti. Výborné zúžení zadní stavby díky 65mm zadnímu náboji a standardizace se značkou Kickbike, ještě více snižuje nebezpečí okopávání kotníků. U Kostky je zadní stavba dokonce ještě užší, než u „Fiňáka“.

Navíc se na této koloběžce nově objevuje sériově vyráběná 20″ galuska s ráfkem nestandardního rozměru; tento komplet je však bez problémů zaměnitelný s plášťovým kolem bez nutnosti jakéhokoli přenastavování zadní brzdy. Toho jsem chtěl dosáhnout už s kluky z e-kolobezka.cz, ale ta byla pro výrobce galusek slabým partnerem (odběratelem). Tak to chodí…

Firma Kostka-kolobka kompletní 20″ galusková kola s 65mm nábojem běžně nabízí na svém e-shopu, stejně tak náhradní galusky, které jsou mimochodem na nejvyšší v současnosti dosažitelné kvalitativní úrovni (velmi vysoké TPI, max. huštění až 15 bar, běhounová směs nejvyšší řady pro co nejnižší valivý odpor, ochrana proti defektům s kevlarem atd.). A přitom jsou TUFO galusky bezdušové, což je další přínos pro snížení vnitřního tření, a tím i minimalizování valivého odporu. Stejný cíl byl sledován záměrně vyšší šířkou, která odpovídá 28mm Duranu od Schwalbe, o čemž jsem se už podrobně rozepisoval ve své koloběžkové disertačce.

Bohužel jsme opět u kompromisů, které jsou v tomto případě zhmotněny v nežádoucím nárůstu hmotnosti stroje. Vždy platí okřídlené „něco za něco“ – co ušetřím díky nižšímu valivému odporu na rovině, to promrhám při jízdě do kopce, kde si prostě musím víc máknout. Ale to můžu ovlivnit. Co už ale neovlivním, je rychlost při sjezdu, při němž je co nejnižší valivý odpor prostě jednou z nejdůležitějších veličin. Ve sjezdu v zalehnutí nečinně čekáte, jestli to pojede, či nikoli, svou rychlost jednoduše neovlivníte. Zapotíte se, teprve až budete dohánět případnou ztrátu, kterou jste nekvalitním obutím a špatnými ložisky získali.

Od prototypu k sériové výrobě

Z výše popsaného prototypu pak byla odvozena sériová Kostka Racer 3 a její vyšší verze Racer PRO 3. Koloběžka se vyrábí v několika variantách, které se od sebe liší provedením stupátka.

Já jsem na svém stroji nechtěl žádnou brzdu, což u prototypu možné je, ale u sériové výroby, jak jsem již uvedl, nikoli. Proto vznikly dvě verze – jedna se silniční brzdou montovanou shora a druhá s brzdou připevněnou zespod. Navíc existují modely s nýtovaným stupátkem nebo třeba i s protiskluzovými nerezovými prvky.

A do třetice všeho dobrého. K dispozici je také zúžená „závodní“ varianta stupátka, které je prosto všech protiskluzových prvků. V tomto provedení stupátko jezdce nijak neomezuje při přeskakování nebo přesouvání noh na stupátku, a nedochází tedy ke ztrátě energie. Při použití správných závodních bot není toto stupátko kluzké ani za mokra. Za klouzání může nevhodná obuv, nikoliv stupátko.

Tuto variantu jednoznačně doporučuji. Hladké stupátko bez nýtů, zúžené a přivařené z boku k hlavní rámové trubce představuje v reálu vyšší pevnost ve srovnání se standardně vyráběným stupátkem z jediné vpředu ohnuté trubky. Navíc se dá bez problémů odmontovat zadní brzda a klidně i doraz paty, čím získáte ještě větší prostor k bezproblémovému zaléhávání ve sjezdech. Je potřeba pouze kontrolovat patu zadní nohy, aby nedřela o plášť, či v případě závodních Kostek o galusku zadního kola.

Stupátko u sériových modelů je trošku delší než u prototypu. To proto, aby se na něj vměstnala i ploutev Vojty Hrůzy, který na sériových modelech závodí. Na fotografii níže vidíte jeho Racer 28/28″ s karbonovými koly.

Sériová výroba zkrátka vyžaduje mnohem více kompromisů, které většinou negativně ovlivňují výsledek. Přesto je na první pohled vidět návrat k původní geometrii, kdy však – při využití možností, kterými Kostka-kolobka v současnosti disponuje – došlo k výraznému nárůstu tuhosti bez zvýšení hmotnosti. Pro většinu jezdců (až na zmíněného 100kg Vojtu) je tuhost optimální, bez negativních dopadů v podobě přehnané ochoty k vysokofrekvenčnímu smyku čili odskakování zadního kola do boku při rychlejším průjezdu zatáčkou. Vyrobit 4,5kg tuhý rám není problém (viz např. Mibo nebo Morxes), ale zkuste se hmotností přiblížit hliníku a přitom zachovat jeho tuhost. To je pane konstruktérský oříšek! A o to tu běží. Mimo jiné 1,5 kg odpovídá rozdílu hmotnosti KickBike Race max 28/20″ a Groeneweldova PéGéčka 28/28″.
Kopcovité tratě se zařazují stále častěji nejen v Rollo lize, ale i v rámci EuroCupu – a do krpálů je potřeba co nejlehčí stroj.

Závodění jako potvrzení správně vytyčené cesty?

Zůstaňme ještě u závodění. Na konci loňské sezóny začal vznikat první český tovární koloběžkový tým Kostka. Jednoduše se našel mládežnický tým, jehož hlavní sportovní náplní je běh na lyžích a který koloběžky používá jako velmi vhodnou letní tréninkovou alternativu. A že to je kombinace více než vhodná, o tom se přesvědčili jejich vrstevníci a soupeři letos v zimě. Naši lyžníci z Fénixu Jeseník jim pěkně vytřeli zrak a letošní zimní sezóna pro ně byla absolutně nejbohatší medailovou žní! Uvidíme, kolik tento úspěch přivede ke koloběhu následovníků z dalších oddílů běžeckého lyžování, či biatlonu. Zvláště pro běžkařskou klasiku je pohyb na koloběžce přenositelný z více aspektů, nejen jako kardiovaskulární trénink. Kam se hrabe běh či cyklistika…

Kdyby vstup nového týmu Koska do koloběžkové sezony proběhl dříve, vypadalo by jinak i celkové pořadí Rollo ligy v mládežnických kategoriích. Mistrovství světa v koloběhu 2014 jsme však stihli a mezi vyježděnými soupeři se naše mladé naděje vůbec neztratily, ba právě naopak. Kdo chce, může se o tom přesvědčit na webu firmy Kostka-kolobka.

Quo vadis Kostko a koloběhu?

Kam dál? To teprve uvidíme, cosi se však již rýsuje. Nový model bude určen především k závodění, ale snad na něm půjde jezdit i v zimě, podobně jak tomu bylo zatím u všech závodních verzí – do vidlic se vždy vměstnala i plášťová kola a zároveň bylo možné připevnit blatníky. Na poslední fotografii je do triatlonové časovkářské vidlice vsazeno kolo s pláštěm o šířce 32 mm, což je více než dostatečné, dokonce by stačila i šířka 28 mm, kterou disponuje plášť zadní.

Trošku si ještě pohrajeme s ergonomií některých dílů a objeví se řada komponentů, vyvíjených speciálně pro koloběh. Také budeme nuceni řešit problém s nekvalitními závodními náboji kol. Nechte se ale překvapit!

Poznámka na závěr: Vyvíjením závodních modelů se jakákoli značka – auta a motorky budiž klasickým příkladem – vždy posunula o notný krok kupředu. Poznatky z fungování stroje při maximálním (závodním) zatížení, které odhalilo nejednu konstruktérskou chybu, pak přenesla nejen do vývoje a vylepšování dalších závodních modelů, ale zejména do běžné sériové výroby tak, aby se nedostatky podařilo eliminovat a pro běžného uživatele se vyladil skutečně fungující, mírně předimenzovaný stroj.