Existuje mnoho druhů koloběžkářů. Jsou rekreační jezdci, pro které je každá hospoda po cestě vítaným důvodem k zastávce, oproti nim stojí polykači kilometrů, jejichž denní dávka zřídkakdy nedosahuje trojciferných čísel. A pak jsou ještě extrémisté, kteří vyjedou za každého počasí kamkoliv.
„Osoby a obsazení“
Mezi jezdce, kteří stupátko koloběžky berou jen jako záminku k tomu, aby mohli podat ještě šílenější výkon než minule, patří také Vašek Jun. Provozovatel plzeňské prodejny koloběžek KOLOBĚHsport, aktér iniciativy Bez pedálů, maratonec a samozřejmě také koloběžkář. V této poslední zmiňované roli, doplněné o přídavné jméno „bláznivý“ na sebe Vašek upozornil loni, když si jen tak z plezíru – samozřejmě na koloběžce – střihl závod 1 000 mil, pořádaný známým českým extrémním bikerem Honzou Kopkou.
Jak známo, jedinci s neobvyklými diagnózami obvykle vyhledávají přátelství podobně postižených osob. Nemůže tedy být náhoda, že se Vašek Jun zná s ultramaratoncem Milošem Škorpilem, mimo jiné vydavatelem webu Běžecká škola Miloše Škorpila, člověkem, který třikrát oběhl Českou republiku, přeběhl Českou republiku napříč z Hodonína do Aše za 76 hodin a je dvojnásobným mistrem České republiky v běhu na 24 hodin. A to jsem ještě vybral jen pár z jeho „zářezů do pažby“.
Takže jak už to v pohádkách bývá, slovo dalo slovo, a oba pánové se dohodli, že v den 2. kola volby prezidenta ČR, tedy minulý pátek, hodí volební lístky do urny v Aši, aby se vzápětí vydali na koloběžkách na Pražský hrad. Takové novodobé alegorické vozy za Karla Schwarzenberga…
Nyní už ale nechme vyprávět jednoho z dvojice účastníků této lehce šílené mise, Václava Juna:
S čírem místo helmy
Výzvě Miloše Škorpila, abychom jízdou na koloběžce z Aše na Pražský hrad podpořili volbu Karla Schwarzenberga do prezidentského úřadu, jsem nemohl odolat. Jednak máme ohledně volby s Milošem stejný pohled na věc a pak na takové výzvy prostě slyším. Tušil jsem ale, že počasí nám nebude příliš nakloněné. Když ve čtvrtek předpověď hlásila tuhou noc, volal jsem Milošovi s dotazem, jak to uděláme, když to bude klouzat?
„No jak, pojedeme pomalu, žádnej spěch…“, ozvalo se na druhém konci sluchátka.
„Počkej, ty mi nerozumíš, když to bude podkluzovat, nebudeme se mít jak odrážet“, zkouším to znovu.
„Nevadí, když to nepojede, tak poběžíme vedle koloběžky…“ To mi připadalo jako rozumný nápad.
Aby nás netlačil pro případ selhání čas, volili jsme už v Aši, kde naše jízda začala. Miloš to pojal stylově – u Vietnamců pár dní před druhým kolem voleb zahlédl tohle nádherné číro a neváhal jej použít. Při vstupu do volební místnosti jsme trochu vzbudili rozruch, ale opravdu jen trochu. Ve 14:10 hodin tam bylo několik starších lidí, kteří už to chtěli mít odbyté a pochvalně pokyvovali na Miloše. Korunovala to pak jedna dáma hlasitým výkřikem: „Konečně pořádný čííííro!“ V Aši měli v tu chvíli jasno…
Z parkoviště vedle radnice jsme vyjížděli ve 14:30 hodin, ale to víte, když potkáte známého na chodníku, nemůžete dělat, že ho nevidíte. Lucka Poláková nás vybavila na cestu plackou Karla a také helmu ozdobila samolepkou. Teda jen tu mojí, protože Miloš byl pyšný na svůj účes, který by se mu pod helmu nevešel.
Konečně jsme mohli vyjet. Museli jsme po hlavní silnici – jedním z důvodů byla snaha jet co nejrychlejší cestou a tím ještě důležitějším, že hlavní silnice byla ošetřená a nám při odrazu nepodjížděly podrážky. I když mě před samotnou jízdou napadlo, že nás smete nějaký příznivec protikandidáta, nic takového se nedělo. Auta nás vždycky objížděla velkým obloukem (obzvláště v noci), a neváhala i zastavit, když se nevešla na silnici s protijedoucími. Aby ne, když potkají něco takového třeba ve tři hodiny ráno.
Setmělo se brzy a tma nás zastihla mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi. Teplota byla někde hluboko pod nulou a poprvé jsme se občerstvovali. Zahřáli se čajem z našeho doprovodného vozidla, jehož osádku tvořila Dana – Milošova nejnovější manželka – a Kristýna, dcera Dany. Vozit pití v lahvi nemá cenu, protože při těchto teplotách je z ní za půl hodiny ledová tříšť. Miloš taky sundává číro a nasazuje helmu. Třikrát mu ho smetl vítr projíždějícího kamionu a nechtěl riskovat jeho definitivní ztrátu.
Stačilo pět minut a frčíme dál. V Chodové Plané byla otevřená hospůdka a jen z čaje sportovec nevyžije. Měli jsme v tom mrazu ujeto 62 km a teplá polívka bodla. Tady jsem si poprvé v životě opřel koloběžku o klavír. Takový barbarství! No ale co je šlechetnější? Koloběžka, nebo lopata?
Když jsme se chystali k odjezdu, zavolal na mě chlapík od stolu, kam že to v tom počasí a tak pozdě jedeme?
„Z Aše na Pražský hrad“, odpověděl jsem. To už byl Miloš s Kristýnou venku.
„Si děláte srandu ne?“
„Ne, neděláme. Jedem na podporu Karla! Karel na Hrad!“
Byli jsme s Danou rádi, že jsme stáli u dveří a že jsme se do nich vešli. Ne že by něco lítalo vzduchem, ale tak nějak ta diskuze ztratila nit…
Po půlnoci v Plzni
Z Plané u Mariánských Lázní jsme jeli skoro sami bez provozu, konečně můžeme jet s Milošem vedle sebe a trochu pokecat.
Jenže, když Miloš něco dělá, tak se o tom vždycky někdo dozví. V tomhle případě to byl jeho letitý kamarád ze Stříbra Jarda Kotek, který nás stáhnul k benzínce, kam přinesl čokoládu a termosku svařáku. A pak dělejte nějaké hodnotné rychlostní průměry… To si ale nestěžuju. Prochladlá těla se trochu vzpamatovala a my pak valili až do Plzně, kde jsme na 120 km měli naplánovanou pauzičku u nás doma. Jenže místo v předpokládaných 11:00 hodin jsme dojeli v 0:43. To jsou ty dýchánky. Nevadí. Stejně bych neusnul. Jen se trochu ohřejeme a ve 2:30 razíme do noci. Holkám z našeho „cateringu“ to taky bodlo. Venku se zatím vyjasnilo a vyšel měsíc. Nějakých -10 ˚C. No a?
Poslední fotku svým foťákem jsem udělal za Rokycanama a poslední zaznamenaný údaj GPS byl 152 km – mráz nám sežral všechnu energii z akumulátorů. Aspoň že čelovky vydržely a ty bludičky na koloběžkách taky nějakou práci zvládly. Kus cesty za Holoubkovem se obloha zatáhla a objevila se mlha, která mrzla a udělala z nás opravdové mrazíky. „Není pro muže hanbou, když v takové chvíli uroní kroupu.“
Za jízdy mi zamrzaly řasy a já jsem je musel otloukat o řídítka. Nebyl jsem si jistý, jestli jedeme po silnici. Nebylo zhola nic vidět a jedinou jistotu nám dodávalo, že když to nedrncá, tak je to ještě silnice. V Cerhovicích, hned jak jsme dojeli naše auto, odhodili jsme koloběžky a naskákali na zadní sedadla. Na teploměru -18 ˚C…
Stačilo ale zase pět minut a my jsme mazali dál. Smáli jsme se sami sobě, jak vypadáme – co jiného nám taky zbývalo. Chvílemi jsme se zahřívali během. Běh je přeci jen namáhavější a trochu zahřeje. Miloš navíc bojoval se zmrzlýma rukama. To moje nové tříprsťáky fungovaly na jedničku. I když s -18 ˚C konstruktéři cyklistického vybavení asi taky nepočítali. Například brzdy nefungovaly vůbec.
Naštěstí se už blížil den a když jsme projeli Zdicemi a vydrápali se na kopec nad Královým Dvorem, bylo už dobře vidět. Honza Paclt, který se k nám chtěl se svou koloběžkou přidat v Berouně, se nám vydal naproti. Měl už na svém plnovousu slušné rampouchy, které cestou do Prahy postupně přidaly na svém objemu.
Neustálým zahříváním na každé otevřené benzínce jsme nakonec nabrali hodinu zpoždění oproti původnímu plánu. V Rudné na nás i tak čekalo další překvapení v podobě přátel Simony s Petrem a malou Terezkou, kteří nám vyjeli vstříc a nadopovali nás zázvorovým čajem a perníkem takové chuti, že bychom to byli schopni jet ještě zpátky do Aše. Nám ale zbývaly poslední kilometry s malým stoupáním ke Karlovarské ulici.
A pak už jen asi 8 km z kopce k Pražskému hradu. To byla poslední rána pro naše prochladlá těla. Navíc brzdové špalky byly mrazem tak ztvrdlé, že jsem si málem urval ruce ve snaze alespoň trochu přibrzďovat. Co ale na tom – bylo to finále, které nám bylo odměnou.
Karel volbu prezidenta nakonec nevyhrál, ale co se dá dělat. Asi to tak mělo být. My jsme se ale posunuli a můžeme to brát alespoň jako test na dubnový nonstop přejezd České republiky z Hodonína do Aše, který s Milošem chystáme. O tom ale až v jiném článku.
Chtěl bych ještě za sebe i za Miloše poděkovat děvčatům z našeho „cateringu“ – Daně a Kristýně – že se o nás tak pěkně staraly, a dále pak husté síti čerpacích stanic na trase Aš–Plzeň–Pražský hrad, díky níž jsme v této mrazivé noci dokázali přežít. Ač vyznavač ekologické dopravy, sláva našim pumpařům.
Amen.
Trochu čísel
Ujetá trasa: 210km
Čas od startu do cíle: 18 hodin
Průměrná rychlost jízdy: 15,2 km/h (na 152 km, kdy umřela GPS)
Stroje: Kickbike RaceMax 20 a Sport G4
Fotogalerie polárních koloběžců
18 komentáře
Super článek a obdivuhodný výkon.
Jo, o takový podpoře si třeba na Vysočině můžou nechat jenom zdát.. Že by kvůli tamním tuhým zimám? Tak tohle je opravdová kolobková lahůdka.
Krásný článek a nádherný příběh o posouvání lidských možností za hranice nemožného. Čtu ho už potřetí a znovu se mi tají dech. Můj velký obdiv pro hrdiny tohoto příběhu.
Klobouk dolu, smekám. Úžasný výkon!
Díky za uznání. Vím, že -18 vypadá šíleně, ale když je tělo v pohybu, není to tak děsivý. Pokud by Vás zajímalo, jaké jsme měli oblečení, tak já osobně jsem měl elasťáky na běžky a na horní polovině těla jedno termotriko, Merino mikinu a Softshelovou bundu. Na rukách zimní cyklorukavice „tříprsťáky“ Občas jsme pro zahřátí běželi vedle koloběžky a to i z kopce. :-) Není to zrovna tip na nedělní výlet, to uznávám ..
No vono to se sportem už vlastně nemá nic společnýho. Tyhle šílenosti jsou převážně o vůli a pak teprve funkčních schopnostech organismu dlouhodobě snášet útrapy. Je tam podpora odhodlání, aby to člověk nemoh lehce vzdát: „na podporu… čehokoli“, exhibicionismus. Od všeho část.
A ta Tour teda bude sport nebo ne ??? :)
Ne, dlouhej vejlet a stejný sebemrskačství, patřičně delší, v lepších klimatických podmínkách (jen aby se kluci nedivili).
Fido, ber to jako honbu za adrenalinem. Ten výlet z Aše i Tour. Pro nás to byl sport, protože jsme jeli bez dopingu. Ten mráz byl bohužel neplánovanou překážkou na cestě, se kterou jsme si bez následků poradili. A kluci na TdF si jsou naštěstí vědomi, že to nemusí vyjít. Ale zkusit to, hmmm… Pořád se to dá dojet jako štafeta.
Já se omlouvám, že jsem se blbě vyjádřil! Já mám prostě zakódováno, že sport je pohyb (trénování) pro dosažení výsledků měřením s ostatními = tedy cílem je závodění (soupeření), nikoli pohyb (životní styl) jako takový. Proto i ta „TdF“ na koloběžkách je vejlet. Tam nejde o soupeření, o čas, ale o „pouhý“ absolvování – ujetí vzdálenosti limitovaný pouze tím, aby etapa začla vždy den před závodníky. Race Across America, 10-ti násobnej Iron Mann v kuse, Iditarod, Crocodile Trophy – to jsou vytrvalostní závody se soupeři, tam ještě vidím „sport“. Správně jsem měl ale použít slova závodění, místo sport. Ještě jednou omluva.
Omluvy není potřeba, hlavně když se domluvíme :-)
Díky pane June za ty informace, co mít na sobě a také za ty údaje o časech a za ty fotky, jak jsou tam zamrzlé brzdy a ti odvážní borci a tak. Lámal jsem si ale hlavu hlavně ohledně rukavic…obličej se zakryje a pohyb zahřeje,ale ten běh i z kopce na zahřátí má svou logiku…také jezdím i v zimě, i když jen krátké trasy, a ty rukavice si pořídím. Jo, Fido, co se s Tebou děje, že by si začal stárnout? Zkus ,prosím Tě, opustit aspoň na chvíli ten svůj „závodnický kód“, třeba Tě to osvobodí. A co se týče TDF s brndami, těm borcům budu v prvé řadě hlavně fandit, protože sám jsem zatím rozum nedostal a jsem přesvědčen, že už ho ani nedostanu, to bych totiž už nic nedokázal, protože vždycky by mi něco někdo (ten rozumný) rozmlouval žejo?
Díky za typ. Ale já ten „svůj“ závodnický kód opustit z mnoha důvodů nehodlám. Pohyb si dokážu užívat i bez něj, ale vždycky jsem se inspiroval závodníky, v jakémkoli sportu. Mají ve své době vždy nejlíp zmáknutou techniku sportovního pohybu = šetří to energii a tělo a přináší radost všem, pokud se to takto naučí. Pokrok ve stavbě sportovního náčiní taky pochází převážně ze závodů a co je dobrý pro závodníka, je dobrý pro každýho – nikoli obráceně. prostě jsem skálopevně přesvědčen, že kdokoli, když se poučí a něco odkouká od závodníků (nikoli však manýry), tak neprohloupí a vždy to využije ve svůj prospěch. A dát jakýkoli extrém bez speciálního a dlouhodobýho tréninku skoro nejde. Taktéž většina extrémistů jsou bývalí nebo i současní závodníci bez ohledu na sportovní odvětví, stačí často příbuznost z hlediska způsobu zatěžování kardio-vasculárního systému.
Ahoj Fido, taky bych řekl, že existují nesoutěžní sporty, ale odjinud.. Ten RAAM v časovém limitu je, myslím, něco kolem absolutní hranice koloběžkářských možností. Jsem zvědav, jestli to někdo někdy zkusí (alespoň jako tým). TdF je extrémní dálková turistika, ale vsadil bych koloběžku, že jádro týmu bez větších problémů dorazí do cíle.
No, pokud myslíš Alpa, tak souhlas. pořád si nejsem jist vytrvalostními schopnostmi těch našich kluků z mančaftu. Myslím (vím), že z nich nikdo dlouhodobě vytrvalostně netrénoval, tedy denně víc než 5 hod. po dobu alespoň jednoho roku. Spíš než problémů z nedostatku trénovanosti výkonu, se bojím odezvy jejich tělesných schránek (kloubů, šlach i svalů). Ty nejsou na takovouhle souvislou fyzickou zátěž stavěný. Zas to sou ale mladý a pomocí „berličky“ (ostudy) namotivovaný kluci. Uvidíme. Už jsme to probírali. Dát se to dá.
Jak se říká : Hora se neptá, cos dělal posledních šest měsíců, ale posledních šest let :) Z osobní zkušenosti – dálkový pochody většinou zvládají nejlíp celý život fyzicky pracující lidé a cyklisté, nejnevyzpytatelněji reagují právě těla mladých „atletů“. Zásadní problémy, jako únavové zlomeniny, extrémní otoky a křeče nejnesmyslnějších svalů… přicházejí až kolem čtvrtého týdne při nepřetržité zátěži. Tak by to mělo vyjít :)
Ačkoli, stačí infekční s..čka a je vymalováno..
No já nevím, sice tomu prd rozumím, můj jedinej sport je ježdění v okruhu 50 km kolem baráku, ale to TdF vidím podobně jako Fido. Klukům samozřejmě držím všechny palce a pěsti a tak, ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že je to nadlidský výkon. Jo, kdyby to trvalo tejden… Ale tři týdny, 3 500 km, de facto denně více než 12 hodin na koloběžkách…
Parádní nápad jak ukázat Karlovi že je potřeba si huntovat tělo. Né, teď vážně: parádní výkon. Sám občas jedu v mrazu do práce a vím jak strašně pálí zmrzlé ruce když člověk přejde do tepla. Nevím jak vy ostatní, ale můj šéf je jak na jehlách, abych si z toho koloběžkování (sportování) něco nepřihodil. Parádní výkon. Sportu zdar a šíleným frajerům zvlášť.