„On za to může, že jsem se stal koloběžkářem.“ Zdenek Pergl o svojí první koloběžkové dekádě

Prolog

Zdenka Pergla z Mostu osobně neznám. Dělí nás od sebe nějakých 300 kilometrů a nepotkali jsme se ani na žádné koloběžkové akci. Ale ještě před spuštěním Přibližovadel jsme se na našem starém webu Lindnerovi.cz docela často potkávali virtuálně – ostatně Zdenek to sám píše v úvodu svého článku. Který mě – nejde neříct, že velmi – potěšil. Po zmíněné větě o tom, jak můžu za to, že se stal koloběžkářem, následuje ještě další: „Snad se nebude zlobit.“ Ne, vážně se nezlobím, naopak. Je mi ctí. A děkuji!

Link na Zdenkův článek jsem dal okamžitě na facebookovou stránku Přibližovadel, aby mně vzápětí začalo vrtat hlavou, proč vlastně nevisí i na samotných Přibližovadlech. Požádal jsem proto Zdenka o svolení, ten bez váhání souhlasil – takže čtěte. A mimochodem, máte-li i vy podobné koloběžkové příběhy (nemusím v nich být já :-) ), a chtěli byste je zvěčnit na Přibližovadlech, napište mi. Budu moc rád, a rád je zveřejním.

Zdenek Pergl: Historie mého desetiletého koloběžkování

Moje nedávné překročení letošní tisícovky ujetých kilometrů na koloběžce mě přimělo k sepsání krátké letošní rekapitulace. Při té příležitosti jsem zapátral v paměti a v historii. A zjistil jsem, že už je to vlastně více než deset let, co jsem začal jezdit na koloběžce a tři roky, co mám svoje GT. Nakonec z toho je trošku delší povídání.

Jak to vlastně začalo?

Už nevím přesně, ale tenkrát jsem někde narazil na článek o koloběžkách. Myslím, že to byl Petr Lindner, tenkrát ještě na svém blogu lindnerovi.cz. Ten článek jsem teď našel na jeho novém blogu, kam pak přesunul své články o různých přibližovadlech. Ano, dá se říci, že on za to může, že jsem se stal koloběžkářem. Snad se nebude zlobit.

Začal jsem tedy pátrat po nějakém malém přibližovadle pro sebe. Přemýšlel jsem o něčem na dojíždění do práce (4 km) a na různé akce ve městě (fotbal, tenis, pivo, florbal, focení,…). Oslovil jsem Petra Vavrušu. Jsem totiž rozměrově trošku výraznější, takže jsem pátral po něčem pro těžší váhy a někde jsem narazil na zmínky o K6-heavy. Od Petra Vavruši mi v prosinci 2008 přišel e-mail:

„Jen v krátkosti: Ve vývoji je něco mezi K5 a K6 v zesílené verzi, rozměry zůstanou zachovány. Určení: extrémní ježdění, U-rampa, street, atd., při zachování nízké hmotnosti. Pokud se to povede, budeme hodně daleko před konkurencí. K7 se také chystá, ale už také v zesílené verzi s světlostí 50 mm. Určení: pro dámy na pohodlné ježdění a pro ‚velké lidi‘. 

Zatím ale ještě není stanovený technologický směr, kterým se dáme. Protože potřebujeme zvýšit výrobu, budeme dále kooperovat a přitom i zlepšíme tg. svařování některých částí (místo MIG bude TIG). Zatím nevíme kolik to bude stát protože senepodařilo připravit výkresy pro poptávky. Pokud to bude finančně únosné, budou koloběžky zase o něco pěknější a lepší.“

A pak v lednu:

„Dobrý den, díky ekonomické situaci, kdy s půlkou firem je domluva jak s nemocným velbloudem, mám víc času na ‚výzkum‘. Už jsem si nadělal nějaké přípravky na zesílené koloběžky (to vždy sežere hroznou spoustu času), ale ještě nemám vyzkoušené, jak to bude fungovat. Také K7 není odladěná v nové verzi, přestože jsou pro ni již nachystaná kola.
Nadále Vás budu informovat.“

Komunikace probíhala zdárně. Byl jsem průběžně informován o stavu vývoje K7-heavy a začátkem března 2009 přišel e-mail s textem „Černou brašnu ještě jednu mám“ a tímhle obrázkem:

Koloběžku jsem si lehce upravil, hlavně jsem jí dovybavil předním nosičem.

Zdárně jsem jí používal jako přibližovadlo do práce a na různé akce po městě a blízkém okolí. Ještě tenkrát bez přilby.

Jak jsem se dostal k GT?

Ježdění na koloběžce bylo fajn a já jezdil často, ale jen kratší trasy. Až někdy v roce 2015 jsem se začal toulat po vzdálenějším okolí – tak kolem 20 km. Už s přilbou a začal jsem přemýšlet o větší koloběžce. Nakonec z toho bylo přestavba mojí K7 z 16 × 12 na 2 × 16. Na šachtě jsou šikovní zámečníci a u Vavruši jsem si objednal kolo na K7. Zároveň šla také do lakovny.

Byl to nakonec moc pěkný stroj.

Dál jsem jí používal na ježdění po blízkém okolí na různé akce:

Dál jsem se toulal a koloběžka byla na to už pro mne málo.

Začal jsem pokukovat po velké koloběžce. Měl jsem v ruce Kostku. Ta se mi zdála měkká, moc pode mnou pružila. Takže začátkem července 2016 jsem si domluvil při dovolené na Moravě v Olomouci test Mibo Malaga, která mi při mé výšce/váze vycházela jako nejvhodnější. V JK kolobka mě nechali projet. Bylo to úplně o něčem jiném. Bohužel nebo bohudík mi pak ještě půjčili novinku – nové GT. A bylo rozhodnuto. Hned jsem ho po vrácení objednal a další týden bylo doma.

Dvě koloběžky jsem mít nechtěl, takže K7 šla do světa.

Jak jsem se začal toulat?

A já se začal trošku více toulat po blízkém okolí. GT udělalo z mého přibližování sem a tam spíše toulání po blízkém i lehce vzdáleném okolí.
Do konce roku z toho bylo 850 km. Další rok mé kolobkování pokračovalo. Projel  jsem všechna okolní města Litvínov, Chomutov, Louny,

Postoloprty, Osek,

Žatec i Bílinu. Podíval jsem se na Červený Hrádek,

traktoriádu do Skupic,

zámek Jimlín i Stekník.

Vydal jsem se z Moldavy v Krušných horách do Mostu, byl jsem ve Flájské oboře, na Kateřině  a také jsem si samozřejmě zkusil kilo. První bylo plánované do Podbořan a zpět, druhé už méně – do Libochovic a zpět. Svůj roční cíl, nájezd 3 000 km do konce roku, se ale zastavil v září na 2 600 km. V pátek devětadvacátého se mi stala nemilá věc. Letěl jsem přes řídítka a já se podruhé narodil. Doteď nevím, jak se to stalo a proč. Já si z toho jen pamatuji nakupování na Černém Mostě a pak až skoro za týden ve čtvrtek ráno na Mostecké JIP, odkud mne převáželi na normální pokoj. 

Zachránila mě přilba. Prý kdybych jí neměl, tak byli páni doktoři bez práce. Nicméně koloběžky jsem se nevzdal, jen jsem musel slíbit, že  sám někam dál jezdit nebudu. Moc koloběžkářů tady u nás bohužel není. Takže z toho byla už více než 130× návštěva mosteckého zatopeného lomu Matylda.

Protože jsem i tak trochu koloběžku v parných dnech vynechával, tak jsem opět svůj cíl v ročním nájezdu nedal. Ten rok jsem kromě Matyldy byl párkrát na nějakém výletě. Byl jsem zase v Lounech, i se podívat na závody.Nic pro mě. Nejhezčí byly výlety s kolegou/y z práce, kdy jsme jednou jeli Lví stopou ze Žatce do Mostu

a podruhé z Klášterce podél Ohře do Kadaně a pak přes Chomutov do Mostu.

Celkově  jsem zůstal na 2 300 km. Ale to mě vůbec netrápí. Letošní kolobkování, stejně jako to loňské a předloňské, jsem už stručně tady shrnul. Občas se to snažím sem sepsat.

Jak jsem GT reklamoval

Také jsem za ty tři roky svoje GT musel dvakrát reklamovat. Na stejném místě mi praskl rám.

Ale pokaždé do dvou týdnů byla koloběžka zpět. Pavel Werner z Miba to na Facebooku okomentoval, že „z 1 500 prodaných GT měli asi 6 reklamací na prasklý rám“. Z toho dvě byly moje. „Holt některé koloběžky a koloběžkáři nejsou spolu kompatibilní.“

Já doufám,  že se s tou kompatibilitou plete, a zatím tomu tak je.

Kde si to vedu?

Svoje kolobkování si od počátku zaznamenávám. Nejdřív jsem používal Locus v telefonu a export do webové aplikace Sports-tracker.  Vloni jsem si pořídil Garmin. Nejdříve hodinky Forerunner 35, pak cyklopočítač EDGE 130. Můžu doporučit. Pro zachování kontinuity si to dál exportuju do Sports-trackeru. Je zajímavé vědět, kde, kdy a kolikrát člověk byl. Ale za nějakými výkony se nehoním, a nehrotím to. Spíš si to užívám. Jen jsem si v místech, kde jsem pravidelně, založil v Garminu  tzv. „segment“. Používám to jako jakousi „rychlostní zkoušku“ a občas, když se mi chce, tak se hecnu, a dám to co nejlépe. Letos se k časté cestě, které říkám „Klasika na Matyldu“, snažím pravidelně střídat „Do Havraně“ a Kolem „jezera Most“. Obzvlášť u jezera to bude moc hezké.

Co obouvám?

Co se týká obutí, tak jsem asi po třech tisících km původní přední plášť vyměnil za Vittoria Zaffiro Pro. Vzadu zůstal ještě originál. Oba pak nakonec, asi po dalších dvou tisících km, kdy jsem několikrát za sebou píchnul, vystřídal Schwalbe Energizer Plus E50 28 × 1,4″ vpředu a 20 × 1,75″ vzadu.  To udělalo z GT spíše turistickou koloběžku. Je to pohodlnější, ale asi se příště zase vrátím k menším balónům. Ta 1,4″ je asi, podle mě, maximum pro GT. Co se musí nechat, že oproti předchozím plášťům jsem víceméně ušetřen defektům.

Co mně GT dalo a vzalo?

Vzalo mně asi dvě věci. První je kolo. Od té doby, co jezdím na koloběžce, jsem na kolo nevlezl a ani doma není. Druhé je zhruba 20 kg, o které jsem přišel během druhého roku ježdění na GT. Není to jen o kolobce, ale má určitě na tom hlavní podíl.  

Co mně dalo? Určitě fyzičku. Je znát, že se mi tady okolí postupně jaksi „narovnaly“ kopečky, které jsem  ze začátku tlačil, teď už vydupu. Ne, že by neexistovali stále ty které tlačím, ale je jich méně. Druhá věc je ta pohoda, když někam jedu. Nemuset na nic myslet a jen si užívat mě baví. A je to i relax a nabíjí mě to. Klidně si vyrazím, a dělám to nejčastěji, po práci na nějakých 20–30 km a krásně si při tom odpočinu. I když to zní divně, je to tak. A když pár dní nejdu, tak mám absťák. A ten můj karambol na tom nic nezměnil a asi nezmění.

Za těch deset let jsem, můžu říct, najezdil asi 10 000 km. Z počátku to bylo 5–10 km tam a sem, pak s GT už to bylo toulání. Určitě přidám další kilometry k těm dosavadním 7 000 km na GT. Dál bude o mě mít manželka starost – tímto se jí omlouvám, jestli si to přečte. Třeba dojde i na nějaký výlet na několik dní. Líbí se mi třeba ty kolobkovandry, které někteří dávají, ty mě vrací 30 let zpět, nebo pokukuju po nabídce různých cestovek. Uvidíme. Určitě to ale nebudou nějaké závody, ať typu Račic nebo Přejezdu republiky nebo 1000 mil. Ale dál se budu toulat okolo Mostu. 

Trhněte si nohou!