Už jsem to na Přibližovadlech psal několikrát: Staré pořekadlo, že koloběžka má být malá, dávno neplatí. Standardem jsou stroje s koly 26/20 palců a čím dál víc lidí jezdí na modelech se dvěma osmadvacítkami. To už jsou docela velké koloběžky. Když ale takový stroj postavíte vedle koloběžky s koly 32/32 palců od Maroše Lenčéše, najednou se jeho velikost stane hodně relativní. Jak se jezdí na takové, s prominutím, bestii? S Bolkem jsme to vyzkoušeli.
Prolog
Protože svou obří karbonovou koloběžku představil na Přibližovadlech její tvůrce Maroš Lenčéš už před dvěma lety, nebudeme vás zdržovat technickými detaily a popisem. Přidáme jen pár rozměrů, abychom se mohli věnovat samotnému jezdění na tomto stroji. Příběh vzniku této koloběžky, která překvapivě nemá jméno, si ale určitě přečtěte, stojí to za to. My jdeme jezdit.
Velká, avšak lehká
Mám-li být upřímný, tak na téhle koloběžce, kterou jsem pracovně nazval Bestie 32 (nic ve zlým, Maroši :-)), se mi vůbec nechtělo jezdit. Když mně ji Nistlerovi dovezli, nějaký čas se na ni prášilo u mě doma, abych ji pak dočasně dislokoval do brněnské prodejny Kolobky.cz, protože hypertrofovaná zvědavost Petra Mejsnara to prostě nevydržela. Ostatně i Bolek se chtěl projet, aby pak mohl na Přibližovadlech napsat své dojmy (viz níže).
Proč se mi na ní nechtělo jezdit? Odrazovala mě už jen váha každého jednoho kola – 2,4 kg (čili skoro 5 kg jenom kola). A když jsem na ni cvičně stoupnul, prohnutí stupátka o dobrý centimetr mě taky nijak nepřesvědčovalo, že bych na tomhle měl chtít jezdit. Dnes vím, že jsem se pěkně spletl a taky se musím omluvit Pepovi Nistlerovi. Když tento stroj chválil, zvláště pro jeho neuvěřitelnou setrvačnou sílu, nějak se mi nechtělo jeho slovům věřit. Měl pravdu…
Jak sami vidíte, místa je na tomto stroji skutečně přehršle. Prostor pro jezdce vykazuje luxusní hodnotu 770 mm a pozor, kdybyste si náhodou mysleli, že stupátko takovéhle bestie musí být nutně vysoké, pak vás musím vyvést z omylu. Padesátimilimetrová světlost je standardní hodnota a při tloušťce karbonové desky stupátka pouhých 24 mm (Maroš uvádí 21 mm, já k tomu počítám i titanové „šusplechy“ zespoda stupátka) rozhodně nestojíte vůbec vysoko. Jedinou nadrozměrnou míru (kromě rozvoru a celkové délky /a velikosti kol/) tak představuje výška řízení. Horní hrana hlavového složení více než metr nad zemí je i na vysokého jezdce trochu dost. Člověka to nutí při silném odrazu krčit ruce v loktech a to nemám rád. Navíc řídítka jsou široká 770 mm, takže ruce máte navíc ještě docela dost roztažené. No ale když má kolo průměr 32 palců… Mimochodem, oněch 32 palců činí rovných 800 mm vnějšího obvodu obutého kola – to jen abyste měli lepší představu.
Celková hmotnost je na tuhle bestii díky karbonovému rámu pro leckoho překvapivě velmi nízká. Deset kilogramů má kdejaká mnohem menší koloběžka (byť tedy samozřejmě ocelová). Sice ne největší, ale rozhodně velmi zásadní podíl na celkové hmotnosti mají kola, přesněji těžké pláště, původně určené pro obří jednokolky. Velká hmotnost na obvodu rotačních částí, to není nic pro závodníky, nicméně zase se zde – mnohem více než na jakékoliv jiné koloběžce – projevuje… setrvačnost. A to fakt hodně!
Rozjezdy v praxi připomínají plně naložený kamion, nicméně jakmile dosáhnete běžné provozní rychlosti, dostanete pocit, že koloběžka jede sama a vám stačí jen lehce přidupávat. Fyzika sice říká, že energie musíte vynaložit stejně, jako na jiném, podobně těžkém stroji s podobným valivým odporem, nicméně ten pocit je neodbytný. Jisté však je, že díky velké setrvačnosti je jízda plynulejší – mezi odrazy nedochází k takovému zpomalení, jako u běžného stroje. Takže po rovinkách tenhle koráb doslova pluje.
Také v mírných stoupáních vám tato bestie díky velké setrvačnosti kol poskytuje psychickou podporu. Méně houpavý dopředný pohyb zkrátka překonává pozvolná stoupání o něco snadněji. Nebudu vám lhát, na pořádný kopec jsem si s touto koloběžkou netroufnul. Myslím, že mám dost zkušeností na to, abych věděl předem, jak by to dopadlo. Takříkajíc velkým podílem tlačení :-)
Ovšem pozor! Víceméně náhodou nebo spíš neplánovaně jsem vjel na suchou ujezděnou polní cestu a… už se mi z ní nechtělo zpátky na silnici. Tento typ terénu je pro dvaatřicetipalcovou bestii, alespoň z mého pohledu, to pravé ořechové. Opět je ve hře velká setrvačnost, která skvěle pomáhá při náhlých terénních zvlněních, kdy díky ní neztratíte rychlost jako na běžné koloběžce. Význam samotných obřích kol asi ani nemá cenu dlouze vyzdvihovat. S takovými obručemi se běžné díry na cestě stávají zanedbatelnými a vy se místo skenování povrchu můžete víc věnovat pozorování krajiny :-)
V lehkém terénu nevadí ani pružnější stupátko a k duhu vám přijdou i široká řídítka. S pěticentimetrovou světlostí stupátka si sice tu a tam škrtnete, ale to k jízdě na koloběžce, potažmo pak na nerovném povrchu, prostě patří. Takže za mě: Do lehkého terénu je Bestie 32 skvělá volba.
Za sebe ještě malý dodatek: Výjimečně budu polemizovat s Bolkem, jelikož si nesouzním s jeho názorem – cituji: na této koloběžce se nedá přirozeně odrážet. Odráželo se mně úplně normálně, a co se týče kontaktu nohy se širokou zadní stavbou, tak ten jsem zaznamenal asi jen jednou nebo dvakrát (a to se kopu do kotníku i u mnohem užších strojů). Ano, šíře zadní stavby 185 mm je fakt velká. Ale když se vaše noha potká s hladkým zaobleným karbonem, je to něco jiného, než když se totéž stane s ocelovou trubkou nebo jiným profilem.
Nadšencům, těm je tu hej
Maroš Lenčéš, duchovní otec a stavitel (nejen) této koloběžky je, hezky česky řečeno, hračička. To píšu bez jakékoliv negativní konotace, naopak s upřímným obdivem a nepatrnou, špatně skrývanou závistí :-) Když se podíváte na stroje, které vyrobil, možná dojdete ke stejnému názoru. Své koloběžky nedělá na kšeft, ale pro radost. Svou, svých dětí, a třeba i nás na Přibližovadlech – protože se zde za něj jeho výtvory rádi pochlubíme.
Znovu opakuji, to, že se mi původně na Marošově největší koloběžce na světě zpočátku nechtělo jezdit, byla chyba. Tenhle stroj má něco do sebe. Tak díky za půjčení, Maroši :-)
Bolek Žemlík: Zůstanu u „trpasličích“ osmadvacítek
Už jsem to zákazníkům opakoval asi milionkrát. Čím větší kola na koloběžce jsou, tím je stroj stabilnější, má lepší setrvačnost a na jeden odraz díky tomu dál dojedete. Jestliže vám tedy vyloženě nejde o skladnost, nebo pokud se s koloběžkou nehodláte někde proplétat křivolakými městskými uličkami, větší koloběžka se vždycky vyplatí. No jo, jenže co když se toho někdo chytí, a dovede toto pravidlo do extrému? Dvaatřicetipalcová kola tu ještě nebyla, koloběžka s nimi musí být ještě rychlejší a jízda ještě pohodlnější, nebo?
Lidstvo by se v dějinách nikam nedostalo, kdyby neexperimentovalo, nezkoušelo překračovat hranice a vyvíjet věci a překonávat samo sebe. Tento stroj je příkladem podobného snažení a za to si rozhodně zaslouží palec nahoru. Vlastně bych doporučil všem zapálenějším koloběžkářům, aby si ho zkusili. Hlavní výhodou koloběžky je její váha, pochopitelně velmi nízká – až tak, že v tomto ohledu předčí i mnohem menší stroje. Strach jsem měl z velmi nízkého stupátka, ale byl zbytečný – i když stroj kvůli své délce lehce pruží, škrtání se nedostavovalo, přestože jsem netestoval přímo na ideálním hladkém asfaltu, ale během běžné vyjížďky Brno – Bílovice nad Svitavou. A do pozitivní třetice zmíním ještě kola, respektive pneumatiky, které všechno přežvýkají, koloběžka je díky nim krásně stabilní i z kopce, a už jen pocit, že přejedete všechno (což by samozřejmě nebyla pravda, velký terén fakt nee), při jízdě fakt stojí za to.
Celé to však má jeden háček: na koloběžce se nedá přirozeně odrážet, a to kvůli široké zadní stavbě. Obří kolo se širokým pláštěm se samozřejmě do standardní vidlice nevejde, a tak je zadní stavba rozšířená a při běžném postoji se při každém odrazu kopnete do kotníku. Situaci nenapomáhá ani stupátko, které je úzké, takže vás nutí zbytkem těla stát na ose co nejvíce uprostřed. Nejsem si ale jistý, jestli by rozšíření pomohlo, protože jsem to neměl jak otestovat. Ptáte se, jak jsem mohl dojet až do Bílovic bez odrazu? Pro ty, kdo nejste místní – opravdu to není z kopce a jel jsem navíc tam i zpět, takže to by nepomohlo. Ani jsem se nenechal tlačit či táhnout. Ani jsem si nedokopal kotníky do všech možných barev. Ono to odrážení možné je, jenže na to musíte během jízdy pořád myslet, a hlavně si dávat pozor, abyste dávali nohu dost daleko – zkrátka jste během jízdy celou dobu vykřivení. Neříkám, že mám ideální styl, ale takhle se na stroji kroutit, to je moc i na mě. Kdyby tohle šlo vyřešit, půjčím si stroj klidně na příští Kickdistance, který pojedu, ale do té doby zůstanu u „trpasličích“ osmadvacítek. To je totiž hlavní důvod, proč si tohoto obra chcete projet – když stojíte na něm a ostatní kolem mají koloběžky 28/28, přijdou vám všechny jako dětské stroje. Tento pocit jsem dosud na ničem nezažil a minimálně za něj svezení na této specialitce stojí.
Do třetice názorové třenice – Petr Mejsnar
Na pohled neskutečná záležitost, která poutala pohledy všech návštěvníků prodejny Kolobky.cz, když u nás parkovala. Majestátní velikost kol je skutečně magnetem pro všechny, co vás na koloběžce potkají. Velikost kol a obutí předurčují krasavici k jízdě terénem, projel jsem si tedy oborou, lesem a po rozbitých cestách. Dvaatřicítka žehlí každou nerovnost a člověk se na ní cítí bezpečně a stabilně. Hravost a obratnost se samozřejmě s velkými koly vytrácí, ale to je obecná vlastnost.
Jako negativum bych zmínil vyšší pružnost stupátka, často jsem škrtal. Holt vyztužit nebo zhubnout :-) Trochu jsem bojoval s širší zadní stavbou, ale na to se dá zvyknout. Celkově je to krásný projekt, výborně pohledově zpracovaný, precizně nalakovaný, kvalitně vyrobený. Do série to není, ale věřím, že zájemců o koupi by se našlo dost. Klobouk dolů před tvůrcem.
Bestie 32 – fotogalerie
Jeden komentář
Je to bezesporu úžasný stroj. Já bych ale asi preferoval tužší stupátko i za cenu o něco vyšší hmotnosti.
Ale jak už jsem napsal, je to úžasné.
Ondřej