Babí léto, let racka a nýtovačka řetězu

Tak, jak začátek léta vypadal prapodivně, druhá půle a zejména konec se náramně vydařil. Nerad bych to zakřiknul, ale současné babí léto je nádherné, co říkáte? Není tedy divu, že všechny aktivní lidi takovéto počasí vyláká ven na kolo, inlajny, koloběžku, dnes jsem potkal i kolečkového lyžaře. My, co máme ježdění takříkajíc v popisu práce, samozřejmě nemůžeme venku chybět. V dočasném držení naší redakce je skvělý stroj Mibo RaceK, takže v poledne se vydatně najíst, po obědě si hodinku schrupnout (jsem už přece jenom starší člověk), pak nafoukat pláště na maximum a jede se!

Mám v okolí Brna jednu takzvaně „modifikovatelnou trasu“, na které se zhruba po pětadvaceti kilometrech mohu rozhodnout, jestli dám méně než 50 kilometrů, když pojedu dál, tak po čtyřiceti kilácích volím trasu 50 km nebo delší, po dalších iks kilometrech volím 75 km nebo delší, celá trasa pak má asi 110 kilometrů.
Protože jsem koloběžku letos trochu flákal, zvolil jsem padesátku. RaceK se hned zpočátku ukázal jako výborný společník, z úvodního sjezdu dal 70,4 km/hod a ani okem nemrkl. I po rovině a do kopců však jel svižně, takže cesta pěkně odsýpala.

Na nějakém pětatřicátém kilometru, na rovince podél modřické čističky odpadních vod, jsem pár set metrů před sebou uviděl známý pohyb kmitajících nohou.
„Super, kolega na kolobce, dojedu ho a trochu pokecáme!“ Řekl jsem si v duchu a trochu se odpíchl ze svých poklidných 20 km/hod. „Kolega“ jel pomalu, takže vzdálenost mezi námi se rychle zkracovala, to už jsem ale stačil zaznamenat, že nejde o koloběžkáře, ale o bicyklistu sedícího na štangli a odrážejícího se nohama od země.
„No jo, přetrženej řetěz, to na koloběžce nehrozí.“ Promluvil jsem opět sám k sobě.

Netrvalo dlouho a už jsem na mladíka pokřikoval jeda vedle něj:
„Bez řetězu se na kole blbě šlape co?“
„Povídejte mi o tom…“ Vyknul mladík mé obstarožní osobě a dodal: „Jedu už takhle asi pět kilometrů.“
„Co máš z toho, já už takhle jedu asi pětatřicet kilometrů a pohoda!“ Ironicky jsem odvětil. „Přerval’s řetěz?“
„Jo, akorát nemám nářadí a co jsem se ptal, nikdo nemá nýtovačku.“
„To jsou dneska cyklisti!“ povídám já. „A ten řeťázek máš nebo’s ho hodil do pole?“
„Jo, řetěz mám.“
„No vidíš, já to sice dnes nepotřebuju, ale mám nýtovačku, nýty i spojku. Tak to hoď na bok, kouknem, co se s tím dá udělat.“

Malé vysvětlení, abyste věděli, proč s sebou vozím nýtovačku řetězu na koloběžce. Je to jednoduché – mám malý cyklistický batoh s hydrapakem a v něm stabilně pumpičku, nějaké to lepení a samozřejmě bicyklistické nářadíčko. Protože jezdím také na kole, jde o věcičku s integrovanou nýtovačkou.

Univerzální obsah mého cyklobatohu: Vlevo záchranářský nůž Victorinox. Ten jsem dostal a nejspíš bych se bez něj obešel. Jenže nechte doma takový krásný kus železa… Uprostřed multiklíč s nýtovačkou, před ním pár nýtů a rychlospojka. Vpravo lehounká pumpička s přepínáním tlaku. Kromě toho pak ještě vozím cestovní lepení a duši(e) podle toho, na čem se zrovna přibližuju.

K tomu samozřejmě patří pár nýtů od Šimána a spojka od Sramu. Osobně jsem to zatím nikdy nepotřeboval, na svém kole mám kvalitní řetěz Campagnolo, který se hned tak nepřetrhne. Ale znáte to, čert nikdy nespí.

Pojďme ale k pokračování tohoto malého bezvýznamného příběhu. Hned jak jsem vybalil nářadí z batohu, došlo mi, že nemám svoje čtecí brýle.
„Hele, bez brejlí vidím tak od metru dál, takže mi musíš dělat oči.“ Povídám mladíkovi, který mezitím navlékl řetěz mezi kladky přehazovačky.
Mlhavě jsem spatřil, že bude nejdříve nutné z každé strany jeden článek vynýtovat, protože se řetěz roztrhl „naštorc“. Vyšrouboval jsem trn nýtovačky a povídám:
„Nasaď poslední nýt řetězu sem, aby byl naproti trnu nýtovačky.“
„Hotovo.“
„Ok, teď ho budu vytlačovat, jak vypadne, zahlas.“

No co vám budu povídat, tímto způsobem, trochu připomínajícím rozhovor pilotů v kabině letadla („Vysunout podvozek!“ „Podvozek vysunut!“), jsme nakonec řetěz snýtovali, přičemž já jsem nejvíc dával pozor, abych si od šmíru nezašpinil svoje nové šampónské bílé cyklorukavičky.

Mladík poděkoval, pokusil se mi vnutit poslední padesátikorunu, což jsem odbyl tím, že na kšeft to nedělám, a budu rád, když mi to v případě potřeby někdo zase stejně nezištně oplatí. Teď jen doufám, že „kolega koloběžkář“ na opraveném kole dojel domů. I přes to, že blbě vidím nablízko, jsem si stačil všimnout, že to byla pěkná plečka.

Moje resumé včerejšího dne tedy činí 45 km na koloběžce Mibo RaceK, dobrá maximálka 70,4 km/hod, poněkud horší průměrka 17 km/hod, dvakrát okopaná levá pata od zadního rychloupínáku a jeden dobrý skutek. Snad mi to ten nahoře přičte k dobru. I když – jak tak nad tím přemýšlím – nahoru mě asi nevezmou. Nicméně dole zase můžu machrovat, že jsem dělal žlutýho anděla!