V řadě předchozích článků v sekci Tuning a stavby mohlo vzniknout podezření, že se vývoj karbonových koloběžek odehrává především na Slovensku. Není to ale tak úplně pravda, protože vedle celokarbonové Kostky a úspěšné Idey pana Strnadela zde existuje ještě jeden, téměř neznámý a poněkud zapomenutý výrobce. V následujícím rozhovoru proto představujeme konstruktéra a výrobce ojedinělé kompozitové koloběžky Delta, Jiřího Mottla.

Pane Mottle, vaše jméno je známé především v komunitě majitelů ultralehkých letadel a závěsného létání.
Po takzvané revoluci jsem založil firmu MO-SAILS. Protože jsem byl tehdy aktivním členem Rogalloklubu Příbram, začali jsme především se závěsnými kluzáky a trubkovými ultralehkými letadly. Ve spolupráci s firmou TL Ultralight jsme nejprve vyráběli potahy pro motorový závěsný kluzák ESO 14 a později také potah pro letoun Typhoon.
Dlouhou dobu jsme však vyráběli pouze dílčí části ultralightů pro jiné firmy, a proto jsme se rozhodli vytvořit vlastní letadlo pod heslem „nebude tam žádnej hadr“. Navrhl jsem laminátový hornoplošník, který jsem měl delší dobu v hlavě pod pracovním názvem Condor, později přejmenovaný na Lusus. Pod tímto názvem jsme si nechali u firmy Evektor s.r.o., pod vedením Ing. Mariána Mečiara, provést výpočty zatížení letadla. Ukázalo se, že je konstrukce správně navržena.

Následně jsme vlastními silami vyrobili modely všech částí draku letadla a dodavatelským způsobem nechali zhotovit formy. Bohužel společník, kterého jsme oslovili pro budoucí sériovou výrobu, selhal ve všech ohledech. Vytáhli jsme proto ze šuplíku návrh dolnoplošné verze letounu, kterou jsem navrhl jako pokračování předchozího typu. Byla založena na stejném konstrukčním principu i stejných nosných plochách, pouze s křídly umístěnými pod trupem. Tento letoun jsme z finančních důvodů nabídli firmě TL Ultralight, se kterou jsme dlouhodobě spolupracovali, a ta jej začala sériově vyrábět pod označením TL-96 Star.
Jak jste se dostal od konstrukce letadel ke konstrukci koloběžky?
Ve chvíli, kdy jsme s manželkou zjistili, že nám ze zdravotních důvodů nevyhovuje jízda na kole, začali jsme přemýšlet, čemu se věnovat dál. Rozhodli jsme se vyzkoušet koloběžku. Nejprve jsme si pořídili koloběžku od firmy Kostka a zjistili jsme, že by to mohlo fungovat.
Po určité době mě napadlo využít laminát pro nosnou konstrukci koloběžky, která by se dala vyrábět v jedné základní formě pro různé váhové a velikostní kategorie jezdců, pouze s drobnými úpravami. To se nakonec podařilo a dnes lze z jedné formy vyrábět koloběžky turistické, terénní i závodní, v podstatě pro jakoukoli hmotnost jezdce.
Má to však jednu nevýhodu – vzhledem k ručnímu laminování je obtížné zajistit plně sériovou výrobu. Podíl ruční práce je stále velmi vysoký. Proto jsem koloběžky vždy vyráběl individuálně, přesně podle potřeb konkrétního zákazníka.

Jak jste řešil konstrukční výzvu „otevřeného rámu“, tedy bez horní trubky, jakou známe z bicyklu?
Namáhání kompozitního rámu koloběžky je velmi podobné zatížení nosníku křídla letadla. Proto jsme i zde použili technologicky i výrobně osvědčenou metodu uzavřených nosníků. V oblasti stupátka se jedná o čtvercový profil, v přední části rámu o polootevřený profil typu „D“.
Každá část profilu má svou vlastní formu a v určitém výrobním kroku se tyto formy do sebe skládají. Tato technologie byla vytvořena s cílem maximální variability a možnosti úprav podle potřeb uživatele. Výsledkem je velmi tuhá a zároveň aerodynamicky čistá konstrukce.
O její spolehlivosti svědčí fakt, že u této série nikdy nedošlo k žádné závadě nosné konstrukce vlivem přetížení ani ke zhoršení jízdních vlastností. Nezaznamenali jsme ani destrukci rámu při nehodě. A tvrdých karambolů jsem, bohužel nechtěně, zažil osobně dost.

V čem spočívá unikátnost vaší technologie?
Při navrhování střídavě namáhaných konstrukcí, u nichž může dojít k přetížení nad běžné provozní hodnoty, platí jedno základní pravidlo: „Co neuhne, to praskne.“ Pokud to konstrukce dovoluje, je proto nutné každému nosníku umožnit mírnou deformaci a následný návrat do původního tvaru, aniž by došlo k překročení meze pevnosti.
Na tomto principu je možné, pokud to způsob použití dovolí, vyrábět lehčí a zároveň odolnější komponenty. Vzhledem k tomu, že největší síly při namáhání působí na povrch součásti, je její výsledný tvar zásadní, tedy pokud se nejedná pouze o kryt vnitřní nosné konstrukce.
Kolik koloběžek označených jako Delta System dnes „běhá po světě“?
Přesná evidence neexistuje, ale celkově se může jednat přibližně o dvacet kusů, a to buď v uhlíkové, nebo sklolaminátové verzi.
Plánujete další vývoj nové generace koloběžek?
Tuto koloběžku vyrábíme nárazově již patnáct let, spíše z osobních sympatií k tomuto sportu. Snažíme se do ní promítat některá technická řešení vycházející z naší dřívější letecké výroby a vývoje. Novou generaci již ale neplánujeme.

Pro naše společné výjezdy s manželkou používáme sklolaminátové rámy Delta se zabudovanými pomocnými elektromotory, což nám pro naše potulky po Čechách zcela postačuje. Pokud by však měl někdo zájem ve výrobě pokračovat, jsem ochoten jej zaučit do našeho výrobního postupu a odprodat veškeré potřebné formy.
Pane Mottle, děkuji moc za rozhovor.






















Jeden komentář
Měl jsem možnost jak ty bílý, tak i tu Šírerovu karbonku vyzkoušet.
Z počátku nezvyk, ale ten prostor pro bezpečné opření kolena ve sjezdu je prostě boží!!!