Na kole ve městě nikoliv podle vlády nebo Fendrycha

Nebude to však komentář ke zmíněnému dokumentu. Nemám čas číst výplody dobře placených ministerských úředníků, jejichž náplní práce je vytvářet spousty zbytečných slov. Stačilo mi pár výňatků, například – cituji:

„Je třeba zvýšit podíl cyklistiky v rovinatých městech na přepravních výkonech na 25 % do roku 2025.“

Jednak mě irituje pojem „přepravní výkony“, druhak se ptám: To si vážně někdo myslí, že čtvrtina obyvatel měst bude za dvanáct let jezdit na kole? Nechci ale tuhle záležitost shazovat a nedejbože tvrdit, že vláda dělá všechno špatně. Už jen to, že se o cyklodopravě začalo více mluvit, a to i v celostátních médiích, je velmi pozitivní.

Původně jsem se k téhle problematice vlastně ani nechtěl vyjadřovat, avšak nadzdvihnul mě ze židle Martin Fendrych a jeho článek na Aktuálně.cz. Podotýkám, že Martina Fendrycha si jako novináře velmi vážím, ale evidentně by měl zůstat u politiky, protože téma cyklodopravy mu moc nesedlo. Už jen ten bulvární titulek: Začíná válka: cyklisti proti automobilistům.

V nadbytku asfaltu a betonu

Zapomeňte tedy nyní na vládní dokument i na Martina Fendrycha – teď budete číst názory Petra Lindnera. Byť s nimi samozřejmě nemusíte souhlasit…

Dovolím si začít tím, co pro rozvoj cyklodopravy nutné není. Ano, jde o nejoblíbenější klišé o tom, že u nás chybí cyklostezky, cyklopruhy, zkrátka takzvaná infrastruktura. Dámy prominou, ale to je kravina. Stoupněte si chvíli na rušnou městskou křižovatku a udělejte si bleskový průzkum, kolik lidí jezdí průměrně autem. Bude to číslo mezi jedním až dvěma. Nyní tedy nahraďte jedno auto jedním až dvěma cyklisty (nebo koloběžkáři). Co se stane? Prostor se rázem zvětší! Jedna plechovka totiž samozřejmě zabírá mnohem více místa než jeden až dva cyklisté. Tak na co stavět cyklostezky, asfaltovat a betonovat další plochy? Když pár lidí přesedne z aut na kola, budou ulice prázdnější.

Tedy pokud se nestane spíš to, co Martin Fendrych správně píše (abyste viděli, že v něčem s ním souhlasím), a totiž že „…u nás, pokud známo, neplatí, že na kolo přesedlávají lidé, kteří normálně do práce jezdí autem. Mnohem spíš na ně sedají ženy a muži, kteří jinak jezdí tramvají, metrem nebo autobusem.“ Pak je to samozřejmě ještě komplikovanější problém propojený s koncepcí MHD, zejména ve velkých městech. Ale to už je fakt námět na jiný článek.

Nicméně já stále tvrdím, že cyklostezky neboli infrastruktura nejsou ten hlavní problém. Ano, existují samozřejmě výjimky. Po čtyř- a víceproudých silnicích se dost dobře ve městě na kole jezdit nedá, to uznávám. A nevede-li souběžně nebo alternativní trasou „menší“ komunikace, je třeba naprosto vážně o cyklostezce uvažovat. Ovšem pozor, o cyklostezce! Nikoliv o stezce pro cyklisty a pěší. A inlajnisty a matky s kočárky a pejskaře… Mají-li na jednu úzkou cestičku přístup všichni jmenovaní, je to o ničem, a naopak možná nebezpečnější než jezdit mezi auty na silnici. Možná i tohle časem u nás někdo pochopí.

V každém případě závěr první části je ten, že pro rozvoj cyklodopravy rozhodně není strategické budování speciální infrastruktury. To jsou jen vějičky stavebních lobby, na které jsou politici bohužel těsně napojeni. (Jak jinak, než přes prachy, že ano?) Asfaltu a betonu je ve městech skutečně dost, naopak zeleně se nedostává. Ostatně kolo nepotřebuje nezbytně nutně hladký asfalt. Bude-li mít cyklista občas v cestě nějaký ten šotolinový povrch, aspoň bude jízda pestřejší.

Helmu? Na co?

Co je tedy naopak potřeba? Překvapivě jednoduchá „opatření“, která jsou navíc zadarmo. Předesílám, že o to horší a delší bude, je prosadit v praxi – oboje se totiž týkají změny myšlení lidí. Nikoliv ale politiků či cykloaktivistů, nýbrž nás. De facto všech lidí, kteří se nějakým způsobem účastní silničního provozu.

O obojím jsem už na Přibližovadlech psal – první je lidská lenost (viz článek). Vezmu to rychle a stručně: Měkoučká sedačka, střecha nad hlavou a jiné vymoženosti auta jsou samozřejmě pohodlnější nežli jízda na kole. A člověk je tvor od přírody líný, tak proč by si měl komplikovat život nějakým jezděním na kole? Pokud onu lenost nepřekonáte, nemáte se o čem bavit.

Do karet autodopravě hraje také cenová dostupnost. Dokud budou auta a pohonné hmoty tak levné jako teď, většina lidí nebude mít důvod jezdit na kole. Klepete si na čelo, jestli jsem normální? Že je to levné? Vždyť benzín i nafta jsou čím dál dražší! No a co? Evidentně si to může dovolit skoro každý, protože silnice jsou auty totálně přecpané. Asi tak strašně drahé to tedy nebude. Ne, že by tedy kolo nebylo nesrovnatelně levnější, ale znáte to – pohodlíčko auta je prostě nadevše. A zase jsme u toho…

Druhý problém nebo spíše věc ke změně je ještě mnohem náročnější, a mám vážné obavy, že naše generace se už změny nedožije. Je totiž nutné, aby se změnilo myšlení lidí co se týče respektování druhých. Psal jsem o tom dříve zde.

Víte, proč v Dánsku nebo Holandsku nejezdí lidi na kole v helmách? Protože se nebojí o svůj život. Vědí, že ze strany řidičů aut jsou respektováni jako slabší a zranitelnější jedinci. U nás? Přesně jak to napsal Fendrych – jsme ve válce. Plechovkáři nenávidí pumpičkáře a obráceně. Nebudu to dál protahovat, protože by to bylo na odbornou stať z psychologie a sociologie, jen zopakuji již řečené – dokud se lidé nebudou na silnicích vzájemně respektovat, jsou další opatření v podstatě zbytečná. Autaři si musí uvědomit, že nejsou nadřazenou rasou, stejně jako cyklisté si nesmí svoje práva vynucovat neférovým jednáním. Blbci jsou na obou stranách zastoupeni plus-minus rovnoměrně, takže tvrdit, že co cyklista, to nebezpečný jedinec, není jen další oblíbené klišé, ale stejně nebezpečné paušalizování.

Nechci vypadat jako naivní hipík, pár křížků už na hřbetě mám a vlasy po pás už jsou také minulostí. Mám ale návrh, jak začít. Zkusme se na sebe na silnici ve městě (i mimo něj) vzájemně usmívat, mohl by to být první krok ke vzájemnému porozumění…

Dodatek

Tento článek mi z různých důvodů nečinně ležel asi týden v počítači, zatímco já jsem se jako obvykle proháněl na kole či koloběžce Brnem. Když se mi jeden inteligent za volantem snažil vynadat, jak jsem si mohl dovolit jej u semaforu předjet zprava a postavit se před něj, podle vlastního návodu jsem se na něj usmíval. „Je to dement, ser na něj!“ Sdělil mu jeho spolujezdec, aby oba s vytúrovaným motorem zmizeli stoupnout si do další fronty k dalšímu semaforu. Tak nevím, jestli to s tím usmíváním byl dobrý nápad…