„Od půlky jsem věděl, že to dojedeme…“ O Kick France 2013 s Jardou Odvárkou

Už jsem dělal spoustu rozhovorů a vím, že je jakási čtivá, nebo chcete-li snesitelná délka, kterou jsou čtenáři ještě ochotni celou přečíst. Rozhovor s jedním z aktérů Tour de France 2013 na koloběžkách mi ale bylo líto zbytečně krátit, takže se připravte na to, že je „o něco“ delší. Zato však velmi zajímavý a čtivý. Jděte do toho!

Jardo, připravil jsem si na tebe zákeřné otázky, které ještě v žádném rozhovoru nezazněly…

To je dobře, s kýmkoliv jsme si povídali, tak je to pořád stejné.

Tak třeba, střídali jste při jízdě na koloběžkách nohy?

…

Dobře, tak znovu a lépe. Váš tým už naši čtenáři znají z předchozích článků. Ty jsi ale ze všech jediný profesionální sportovec. Jediný, kdo se živí sportem.

Spíš jsem byl nejdelší dobu výkonnostní sportovec. Neříkám profi, ale do nějakých osmadvaceti let jsem dělal atletiku fakt závodně. Nebyl to koníček. Teď se živím jako trenér.
Trénuju na Slávii mladé atlety.

Teď mě oprav, nebo řekni sám: Vašek Liška je herec, Honza Vlášek právník, a další…

Michal Kulka taky vystudoval FTVS (Fakultu tělesné výchovy a sportu), taky dělá trenéra, okrajově na Dukle trénuje děti. Nyní pracuje jako manažer a sjednává nějaké sportovní programy na víkendy pro firmy.

A čím se živí Alpo Kussisto s tím Holanďanem?

René Konig je námořník. Jede vždycky třeba tři týdny na lodi a pak má tři týdny volno. A Alpo? Nikdo pořádně neví, čím se živí, ani my. Býval to učitel.

Abych upřesnil, proč se ptám na ony „personálie“: Tour byla vrcholný sportovní výkon, to se nedá říct jinak. Mnozí by čekali, že to pojedou fakt namakaní profíci, sportovci, kteří nic jiného než koloběžkování nedělají.

Byl to sice sportovní výkon, ale takový, na který nikdo z nás nebyl zvyklý. I když jsme všichni dělali závodně atletiku. Třeba Michal býval do pátého místa v republice na mistrovství, což není sranda. My jsme trénovali fakt každý den, dávali jsme tomu všechno. Na Dukle jsem byl dva roky, sportoval jsem profesionálně. Půl roku jsme se připravovali na to, že běžíme osmistovku, která trvá dvě minuty.
Ale tohle je absolutně jiný sportovní výkon. Tady jsme se připravovali na to, že měsíc v kuse pojedeme pomalým tempem od rána do večera. Spíš bylo těžší to celé zorganizovat, celé to zařídit. Sportovní výkon ano, ale taky organizačně.

Pokud se nepletu, tak Honza je koloběžkový mistr světa ve sprintu na 400 metrů.

Je to tak, byl mistrem světa v roce 2008 a z MS má i další medaile. Já jsem třeba byl vždycky dobrý na kritérium, ale Kick France, to je něco úplně jiného. Takové dálky nikdo z nás nikdy nejezdil. Kromě Alpa, který už dřív jezdil přejezdy Evropy, ale jezdil to sám. Vzal koloběžku a jel čtrnáct dní každý den třeba 150 km s batohem.

Jak to tedy s krátkým odstupem hodnotíš, nebo cítíš?

Překvapilo mě, že jsme všichni dojeli… Od půlky jsem věděl, že to dáme. Samozřejmě se mohlo stát cokoli, ale věděl jsem, že pokud někdo třeba nespadne a nezlomí si ruku, nebo jestli někdo fakt onemocní, bylo mi jasné, že už to nějak dojedeme. Že to jde ujet.

Krizím jste se jistě nevyhnuli.

Měli jsme spoustu krizí, ale spíš ze začátku. To každého překvapuje – nejhůř jsme se cítili první dvě etapy. Konec byl takový, že jsme sice všichni byli unavení, ale už se blížilo finále. Člověk už byl zvyklý a říkal si: „Už jenom tři dny.“ I když se nám chtělo spát, Vaška bolely kotníky, já jsem měl puchýře, Michala bolelo koleno, ale říkali jsme si: „Ještě dva dny na to vlezu a mám to.“ Ale ty první etapy, kdy se nám jelo špatně, tak jsme si říkali: „Ty jo, ještě dvacet dní? To nemůžeme dojet!“

Bylo to víc o fyzičce, nebo o hlavě, nebo tak nějak napůl?

Tak napůl. Hlavně spíš o té hlavě. Jeli jsme pomalu, přirovnal bych to k tomu, když jde někdo pěšky dlouhý pochod.

Vedro lepší deště

Jaké jste měli rychlostní průměry?

Jak kterou etapu. Po rovině jsme jeli nonstop cca 20 km/h. Ty nejdelší etapy, které trvaly 18 hodin a měřily 250 km, v těch jsme měli průměr třeba 16 km/h, ale i s pauzami – v tom byl oběd, zastávky, všechno možné. Průměr celé etapy. Dva dny, kdy mi bylo špatně, jsme jeli hodně pomalu.

Prý například v závěru etapy na Mont Ventoux jste zastavovali každých pět kilometrů, je to tak?

Stavěli jsme často, bylo vedro, což bylo nepříjemné, ale zaplaťpánbůh za to. Měli jsme totiž štěstí, že nepršelo. Pouze jeden den pršelo hodně, na Alpe d´Huez, to jsme fakt promokli. To pak pršelo i v noci, ale my už jsme věděli, že dojedeme. Dva dny byly přeháňky. Pořádně ale, jak jsem říkal, pršelo jenom jednou. Což byla klika.

Takže pětatřicet stupňů ve stínu bylo vlastně dobré?

No, mně vyhovuje 23 stupňů, polojasno. Nicméně i těch 35 ˚C bylo lepší než deště. Protože jsme spali v kempech. Kdyby týden pršelo, bylo třeba 18 stupňů, tak bychom byli úplně v háji. Muselo by se spát po penzionech, narostl by nám rozpočet, byl by to trojnásobek peněz za noc. Nemohli bychom vařit – jídlo by se muselo kupovat, oblečení by nám neuschlo… Kdyby pršelo, byla by to konečná. I když jsme byli připravení. Měli jsme nepromokavé oblečení, na koloběžky zadní i přední blatníky. Měli jsme zimní bundy, čepice. Ale je fakt lepší jet v pětatřiceti stupních, polít se vodou každých pět kilometrů, mazat se krémem…

Můžeš popsat podpůrný tým?

Úplně od začátku až do konce s námi byla jenom Pavlína Soukupová, která byla oficiální fotografkou, ale dělala spoustu jiných věcí – jako ostatně všichni ze support týmu. Přijela na Korsiku, kde jsme jeli jen s jedním doprovodným autem. S ní tam byla jenom Martina Skružná, což je naše kamarádka, „spoluatletka“ z ASK Slavia Praha, která umí francouzsky.
Zbytek týmu dojel do Nice. Byli tam i lidi, co se točili, nebyli tam celou dobu. Nemohli mít dovolenou, nebo měli rodiny – třeba zůstali týden, pak přijel někdo jiný. Málokdo tam mohl být celou dobu.
Od Nice do konce s námi byl taky Petr Bouzek – masér a Láďa Bartůněk, který se staral o koloběžky, stříhal videa… Oba byli zároveň řidiči. Láďa měl to servisní kolo pro případ potřeby. Občas na něm s námi jel – ono to trochu lezlo na mozek pořád sedět v autě. Všichni z doprovodu z toho byli špatní. Naštěstí nás všude – kromě jednoho kopce – policie pustila s doprovodným autem. Ačkoliv jsme neměli povolení oficiální, tak nás tam nechali vjet.

Takže se stalo, že vás zastavili a museli jste je ukecat?

Od osmi hodin večer byly většinou ty kopce zavřené. Takže když jsme jeli dopoledne nebo odpoledne, nikdo se nás na nic neptal. Večer to ale zavřeli, takže jsme tam mohli pěšky, na kole, nebo na koloběžce. V takových případech jsme je museli ukecat. Naštěstí jsme měli Martinu, kterou na poslední týden vystřídala další naše kamarádka Pavlína Ducháčková, která umí také plynně francouzsky.

Francouzští policisté neumějí anglicky?

Umí, ale nemají to rádi, jsou to patrioti. Jednou, když tam nebyla Martina, jsme mluvili anglicky – oni dělali, že nerozumějí, nechtěli se s námi bavit. Když tam ovšem přišla pěkná blondýna, která umí francouzsky… Většinou jsme jim ještě dali nějaký drobný dárek. Vozili jsme naše samolepky, nebo cyklistické lahve. Asi z osmi pokusů nám to jenom jednou zakázali v Pyrenejích. Museli jsme tedy vyjet do cíle a pak nazpět ještě 12 km sjet.

Kick France nebyli jen jezdci na koloběžkách

Vraťme se ještě k doprovodnému týmu, prosím.

Kromě Petra Bouzka s námi byli ještě tři fyzioterapeuti, každý tam byl jeden týden – prostřídali se. Tomáš Fídler na poslední týden, na prostřední Dan Obrda, který je profesionální terapeut, my k němu chodíme všichni jako atleti. Tomu se ten projekt tak zalíbil, že si vzal dovolenou, ačkoli má manželku, děti, a dovolené nemá moc. Ale jel s námi na týden zadarmo pomoct nám. První týden tam byla naše kamarádka Tereza Věchetová, vystudovaná fyzioterapeutka.
Ještě s námi byla Honzova sestra – poté, co byl po nějaké šesté etapě víceméně „odjet“ holandský karavan. Oni to nedávali ani psychicky, ani fyzicky. Tak Honza stáhl z dovolené sestru. Měla být v Bretani, a tak přijela a pomáhala s vařením, byla s námi 14 dní.

Z tohoto pohledu jste tedy měli luxusní péči.

No, nakonec to bylo tak, že maséři nebyli primárně maséři, ale spíš dělali kuchaře, řidiče… Na masáže totiž nebyl moc čas. My jsme přijeli v jedenáct večer, a než jít na hodinu na masáž, bylo lepší se jít vyspat. Pouze v těch dvou volných dnech nás srovnali a namasírovali záda. Ale jinak jsme toho tak moc nevyužívali, jak jsme si původně mysleli – z časových důvodů. Já jsem říkal: „Bolí mě nohy, ale než spát čtyři hodiny s masáží, raději budu spát šest hodin bez masáže.“

A další „příchozí“?

Vždycky se někdo na pár dní objevil, absolutně mimo tým. Třeba německý koloběžkář Hans Christian Günter, Rakušan Guido Pfeiffermann, Vašek Jun s dalšími Čechy… Mohl přijet kdokoliv. Když přijeli po své ose a měli svůj doprovod, tak mohli jet s námi a my jsme za to byli rádi. Hanička Holišová přijela taky na pár dní. Vždycky když někdo přijel, mohli jsme si popovídat zase o něčem jiném a s někým jiným, než pořád dokola v těch šesti lidech. Ne, že by byla ponorka, ale když přijel někdo „z venku“, pokaždé se zlepšila nálada. Osvěžení.

Ponorková nemoc se neprojevila vůbec?

Nějaká větší nebyla, až jsem byl překvapený. Něco samozřejmě proběhlo – když jste osmnáct hodin na nohou, přihodí se nějaké neshody. Ale vyjasnilo se to bez nějakých větších problémů.

Jak probíhá taková osmnáctihodinová etapa? To se kocháš nebo koukáš do asfaltu metr před sebou?

Chvílemi jo. Problém byl většinou, když jsme měli sto kilometrů za sebou, sto před sebou… To byly krize v půlce etap. Bylo třeba během poledne 35 stupňů Celsia, cesta mezi poli, jako Praha–Kolín, bez kopce. Jako kdyby člověk jel z Prahy do Nymburka po hlavní silnici za plného provozu. To jsem já osobně neměl rád. Asfalt byl hrubý, jeli jsme třeba 100 kilometrů vydrncaní pořád rovně mezi poli.
Naopak třeba na Mont Ventoux nás to bavilo. Bylo to do kopce, diváci, strašně moc lidí, všichni nám fandili (až moc), přijeli jsme tam o půlnoci, takže všichni kolem byli opilí. My jsme jezdili těma uličkama z lidí – byly tam dvousetmetrové úseky, kdy stály podél silnice davy lidí. Byli jsme polití od piva, běhali s námi – to mě hrozně bavilo. Už tam nebyla auta, bylo to zavřené, už jsme věděli, že to dojedeme, bylo to kousek do cíle.

Takže ráno jste si popovídali, pak jste měli krizi po obědě…

Jak kdo. Vždycky někomu se jelo dobře, tak byl veselejší, někdo byl unavený, tak spíš nemluvil. Kromě Vaška, který jel bez hudby, jsme hodinu až dvě obvykle poslouchali písničky z přehrávače. A jinak jsme probírali všechno: Od fotbalu, přes ženský, politiku… Jako v hospodě, akorát to trvalo delší dobu.

Jeli jste celou dobu v balíku?

Většinou ano. Akorát René měl radši, když se jelo trochu svižněji. Říkal, že potřebuje kratší pauzy a pořád jet. Víceméně jsme tedy jeli v balíku, byť on nám ujížděl. Vždycky někde čekal, nebo když bylo do cíle 50 km, vzal si do kapsy dresu jídlo a jel. To nebylo nic proti týmu, prostě raději jel o kilometr rychlejší průměr, aby byl dřív doma. Říkal, že se potřebuje vyspat sedm hodin. My jsme raději jeli delší dobu s kratším spánkem.

Spánek při jízdě z kopce

Vy jste měli na koloběžkách řídítka upravená na styl à la paní radová. Osvědčilo se to?

Já si myslím, že se to osvědčilo. Já jsem poslední tři etapy jel s normálními řídítky, pouze jsem si u RaceMaxe dal obráceně-nahoru představec. Měl jsem i gripy jako když se to vyndá z krabice. Ale kluci měli řídítka buď natočená k sobě, nebo vlaštovky. Je to lepší – když se jede do kopce, člověk je víc narovnaný, je to pohodlnější.

Nedovedu si to představit, to se přece pořádně neodrazíš…

My jsme si to taky nedovedli představit, nikdo z nás na tom takto nejezdil. Až jsme přijeli na Šumavu, kde jsme byli v květnu na pětidenním soustředění. Tam přijel Alpo, vzal koloběžku Honzy Vláška a celou mu ji přestavěl. Dal tam rohy, ale na druhou stranu. Koukali jsme co blbne, pak jsme to vyzkoušeli a šlo to. Jelo to možná nepatrně hůře, protože člověk ten odraz nedotáhl dopředu, ale bylo to pohodlnější na dlouhé cesty. Nikoho z nás nebolela bederní páteř, ani za krkem. Během celé Tour s tím nikdo neměl problém.

S čím tedy byly zdravotní potíže?

Každý měl nějaké. Já jsem měl střevní chřipku. To byla jedna potíž. Pak puchýře. Vašek, ten do nějaké 15. etapy byl v pohodě, bolely ho achilovky a lýtka, ale s tím on má problémy vždycky. Pak mu natekly kotníky, a poslední týden bojoval sám se sebou. Prášky, Ibalginy, celou dobu nic, a pak ty kotníky. Honza byl v pohodě, jenom byl unavený. Posledních pět dní usínal za jízdy.

Neměli jste z toho strach – když sjíždíš kopec v noci za tmy a ještě u toho skoro spíš? I když, dojezdy byly vlastně většinou na kopci, že ano?

Jenom dvakrát byl dojezd z kopce. Ale večer je člověk ostražitější, navíc byla zima, to jsme neusínali. Funguje pud sebezáchovy, tělo se nějak nabudí, že musí ještě vydržet. Ale Honza, který s tím měl největší problémy, usínal za tepla. Když jsme vyjeli v jedenáct nebo ve dvanáct na kopec – například Col du Glandon – pak následoval více než hodinový čtyřicetikilometrový sjezd. Tam jsou zatáčky, jede se mírně, takže člověk stojí, a ono to pořád jede 25 km/h, a pořád se nic neděje. Nahoře jsme si dali delší bundy, čepice a Honza usínal cestou dolů – museli jsme dvakrát, třikrát zastavit, probrat se.

Jak to je ve Francii – taky na vás troubí a volají sprosté nadávky?

Právě že ne. Stalo se, že nás vytroubila tři auta. Ale oni na nás troubili, mávali z okýnek, natáčeli si nás. Měli radost. Francouzi cyklistiku milují a my jsme byli takové oživení…

To nemyslím. Ptám se na negativní zkušenosti.

Já jsem se toho strašně bál, spíš těch aut – že se něco stane, než že to nezvládneme. Říkal jsem si, že když nebudeme moct, tak skončíme. Zabalíme to třeba v 15. etapě. Ale bál jsem se, že se něco stane, jak tam jezdily kamiony… Ale Francouzi byli hrozně ohleduplní. Taky hned na začátku proběhla nějaká reportáž ve francouzské televizi, takže hodně lidí o nás vědělo.

Kotel těstovin a rýže

Jaké bylo složení stravy?

Jedli jsme absolutně všechno. Ráno malou snídani, műsli, ovesnou kaši s banánem. Záleželo, kdy byl start etapy. Snažili jsme se mít kempy ne u cíle, ale u startu následující etapy. Což se ale ne vždycky povedlo. Když byl přejezd z kempu na start třeba 50 km, tak holky daly snídani do auta, my jsme se vzbudili, sedli jsme do auta a po cestě na start jsme snídali. Nebo jsme snídali rychle, když byl start hned u kempu. Jeli jsme hodinu a půl, holky šly nakoupit a přivezli tu druhou snídani, pečivo, housky se sýrem. To byla druhá snídaně a pak jsme jedli každou hodinu. Měli jsme několik sponzorů – Fakeer, Penco – takže jsme měli zásobu energetických gelů, sušenek a pod. Ale po týdnu nám to přestalo chutnat, takže jsme snižovali dávky, každý si dal jeden gel, nikoliv tři. Pak jsme spíš jedli všechno možné, slané, sladké, kyselé…

Znamená to tedy, že jste neměli přesně sestavený jídelníček?

K obědu byly většinou těstoviny nebo rýže, která se uvařila den dopředu. Holky uvařily večer obrovský kotel těstovin, s tuňákem, se zeleninou, a podle etapy byl v jednu nebo ve dvě oběd. Oběd byl delší pauza, byli jsme tam půl hodinky. Zastavili jsme na nějakém pěkném místě, ne na parkovišti, ale v klidu na lavičkách, u řeky. Pak byla velká patnáctiminutová svačina. Buď se dojedl zbytek těstovin, nebo nějaké obložené tousty, chleby, k tomu každý nonostop sušenky, čokolády, jablka, banány.

Potkal vás hlaďák?

Mě jo a ostatní taky párkrát. Najednou nemůžeš jet ani deset kilometrů v hodině. Pak jsem si vzal Snickersku, dva banány, půlku gelu, napil jsem se a najednou jsem byl dobrý. Nebyla to únava, ale spíš jsme neměli energii z jídla. Co se týká pití, pili jsme také jonťáky, ale většinou čistou vodu bez bublinek. V tom jsme udělali chybu, že jsme vodu ze začátku nekupovali. Plnili jsme si kanystry na benzínkách, v kempech a z toho možná pramenily naše střevní problémy. Já a Holanďan – střevní chřipka, Michal úpal, zvracení. Od šesté etapy jsme vodu kupovali balenou. Původně jsme mysleli, že ušetříme, ale těch pár eur za to nestojí. Takže jsme měli jak kanystry s užitkovou – s pitnou v uvozovkách – tou jsme se polívali. A druhou sadu balené vody, tu jsme pili. K obědu pak kolu, večer jedno pivo na spravení žaludku…

Omlouvám se, že se pořád vracím k support týmu – myslím si zkrátka, že bez nich byste to asi nedali. Proto další dotaz: Doprovodná auta asi nejela vaším tempem, že?

To se stalo asi dvakrát, že na nějaké výpadovce jeli za námi. Jinak ale auta jela svým tempem s tím, že na nás čekali obvykle každých pět kilometrů. Když jsme nechtěli, tak jsme nezastavovali. Měli jsme telefony s francouzskými SIM kartami, se kterými jsme se dorozumívali. Jeden byl v autě, druhý vozil většinou Honza Vlášek.

Někdy se stalo, že jsme se lehce ztratili, auta odbočila jinde. Někdy jsme je zase postrádali na delší dobu – museli shánět jídlo – pořád jsme měli hlad, úkolovali jsme je. To bylo neustále: Potřebujeme tohle, chceme bonbony… Kolikrát se stalo, že jsme jeli přes vesnice, v neděli, všude zavřeno. Došla voda, bylo pětatřicet stupňů ve stínu a holky měly poslední tři lahve vody. Tak jsme si je rozlili a dvě hodiny jsme je neviděli, protože někde sháněly jídlo a pití. Holky byly úžasné! Ostatní samozřejmě taky. Podpůrný tým byl zlatý. Už jenom proto, že ti chce někdo v dnešní době, bez finanční náhrady, jenom z kamarádství, pomoct. Někteří si mysleli, že to bude sranda, že pojedou na prázdniny do Francie. V reálu ale měli strašně málo volných chvilek, dvakrát šli na procházku do města. Snažili jsme se je co nejmíň vytěžovat, když jsme věděli, že se pak tři dny nevyspí. Nikdo nám ale neřekl: „Seru na vás, udělejte si to jídlo sámi.“ Spíš to bylo opačně: „Co je potřeba? Já tam zajdu… Nechceš těstoviny?“ Moc všem děkujeme!

Takže jste měli podobný support jako profíci na Tour, akorát, že jste spali v kempech…

My jsme se pak už nestarali o nic. Vstali jsme ze stanů, a všechno bylo připravené. Stany nám balili, spacáky nám balili, prali nám oblečení, vařili. Půlka týmu jela s námi, druhá se starala, aby celé „stanové město“ sbalili, připravili oběd, večeři. Mně se kolikrát stalo, že jsem šel v jednu spát, měl jsem budíka na půl šestou, a když jsem se ve dvě vzbudil na záchod, tak oni ještě vařili, Láďa seřizoval koloběžky. Taky spali čtyři hodiny denně.

Tři defekty na šest koloběžek

Že jste jeli na Kickbikách, to víme. Jak jsem průběžně četl váš blog, tak kromě defektů vás nepotkaly žádné závady?

Ne, zaplaťpánbůh. Já jsem píchl jednou, Michal dvakrát.

Takže tři defekty za celou dobu? Na šesti koloběžkách à 3 500 km?

Ano, celkem tři defekty. Pláště jsme měli všichni Schwalbe Durano nebo Ultremo. Já jsem měl ze začátku Ultrema, a jak jsem píchnul, tak jsem přezul na Durana. Asi v půlce Tour jsem vyměnil špalky u brzd. Měl jsem je po Pyrenejích obroušené, i když Láďa říkal, že by to ještě vydrželo. Jinak jsme měli všichni přední a zadní kola od Remerxe. Kluci měli třeba jinou vidlici, nebo představec… Já jsem to měl, jak se říká, z krabice. A koloběžka vydržela všechno.

To jste neměli celou jednu koloběžku náhradní?

Měli jsme dvě náhradní koloběžky a několik náhradních kol. Když někdo píchnul, tak si vzal nové kolo, večer to Láďa mechanik zalepil a ráno jsem si vzal zase to svoje.

Volný den? Nejhorší, co může být…

Tlačili jste?

Tlačili jsme. Neřeknu ti procenta, kolik jsme vyjeli… Ale když měl kopec deset procent a víc, tak jsme sesedli všichni. Ačkoliv se to dá vyjet. Jelikož nás čekal další kopec, a věděli jsme, že máme před sebou ještě několik dalších etap, tak jsme raději tlačili. To už pak je stejně rychlé. Třeba na Mont Ventoux, kde je závěrečné stoupání dlouhé přes dvacet kilometrů, tak z toho jsme pět kiláků šli pěšky. Ty nejprudší pasáže jsme vytlačili.
Kluci si zkusili Alpe d´Huez vyjet naplno. Vyjeli to za 1:18 hod, Alpo Kussisto to vyjel za 1:10 hod. Je to nějakých 14 km, jeli to nonstop bez zastávky a svižně. Já jsem měl puchýře a jel jsem s Vaškem, kterého bolely kotníky, takže jsme v klidu dvě třetiny vyjeli, třetinu vyšlapali pěšky.

Která etapa byla nejhorší, která nejlepší? Nepočítám volné dny.

No pozor – paradoxně byl nejhorší možná právě první volný den. To jsme přijeli ve čtyři ráno do kempu, v osm jsme vstali, sbalili stany a jeli nějakých 800 km přejezd do dalšího dne. Přijeli jsme v deset večer, postavili stany a šli jsme spát. Ale pro mě osobně byla nejhorší 7. etapa, kdy jsem jel s osmatřicítkou teplotou. A to byla lehká etapa – 165 km, mírně zvlněný terén. Těšili jsme se, že vyjedeme v sedm, vrátíme se taky v sedm (večer), vyspíme se, a dostaneme masáž. Já jsem ale bohužel nebyl schopen jet rychleji než 14 km/h, takže jsme dojeli o tři až čtyři hodiny později. Jinak nejtěžší byl asi Col du Glandon, předposlední alpská etapa. Délka 204 km a asi 5 600 metrů převýšení. Téhle etapy jsme se báli po celou dobu nejvíc. Zaplaťpánbůh, že po ní už byla jenom jedna alpská a dojezd.

Jak to, že jste poslední etapu na Champs Elysées dojeli tak pozdě večer? Přece jste nedělali tolik okruhů jako cyklisté.

Ano, my jsme to „neobkružovali“. Jen jsme dojeli do Paříže k Vítěznému oblouku. Ale po předposlední etapě jsme spali v kempu v Annecy, a to bylo 550 km do Versailles. Takže jsme se ráno vzbudili, dojeli jsme 500 km dodávkou a byly čtyři hodiny odpoledne. Pak jsme teprve vyjížděli na těch našich posledních 80 kilometrů. Původně jsme mysleli, že to dáme na půl cesty. Pak už se nám nechtělo měnit kemp, hledat to a jelikož jsme dojeli pozdě, byli jsme unavení, věděli jsme, že dojedeme v jedenáct v noci do cíle.

Jaký je to pocit, stát po 3 500 km pod Vítězným obloukem?

Byl to hezký pocit (Jarda Odvárka je skromný kluk – pozn. redakce). My jsme si mysleli, že bude ještě večer velká oslava, že to tam zbouráme… Nakonec jsme dojeli, objali se, vyfotili jsme se, každý tam tak seděl, usmíval se, a to bylo celé. Byli jsme spokojení, jako když uděláš maturitu, spadlo to z nás. Bylo štěstí, že jsme dojeli všichni.

Takže přísloví „Cesta je cíl“ se naplnilo?

Naplnilo. Byli jsme šťastní, ale žádná velká oslava, že bychom po sobě skákali. Měli jsme radost, bylo to fajn.

Bude další pokračování?

Tahle akce fungovala zároveň jako jakási celosvětová propagace koloběhu. Myslíš si, že to pomůže a začne víc lidí jezdit?

Já doufám, že ano. My jsme to dělali kvůli sobě, ne kvůli byznysu. Ne proto, abychom podpořili naše koloběžky, které prodáváme. My jsme to vymysleli, když jsme jezdili ještě na koloběžkách od Petra Vavruši, tak jsme si to chtěli dokázat. Ale zároveň, když se to rozjelo, tak myslím, že ta „sláva“ tomu neuškodí. Třeba Dan Obrda říká, že se ho jeho pacienti na koloběžky ptají, a on je všem doporučuje. Doufám, že si teď lidi uvědomí, že to není pro děti, ale že se na tom dá sportovat, jezdit.

Mě překvapilo, jak mělo Kick France velkou publicitu. Že i lidé, kteří by v životě o koloběžku nezavadili, se mě taky najednou ptali – hele, ty na tom jezdíš, já jsem slyšel o tom, že naši jedou Tour. Najednou se o koloběžkách začalo mluvit…

Já si myslím, že víc jsme proslavili koloběh, než sebe.

Nedáváš podpisy na ulici?

Lidi nás nepoznají. Nikdo neví, kdo jsme. Jen pokud jdeme ve žlutých dresech, tak se nás každý den někdo zeptá: „Nejste vy náhodou ti, kteří jeli TdF? Já jsem to sledoval, nebo slyšel v rozhlase, a fandil jsem vám.“ Lidi vědí, že to někdo ujel na koloběžkách a nevědí, kdo. Takže to spíš pomůže… Mohlo by to pomoct koloběhu.

Když jste si v průběhu jednotlivých etap Tour povídali, nakousli jste, jestli byste to jeli ještě jednou? Nebo třeba jiný slavný etapák – Giro d’Italia, Vueltu?

My jsme to už řekli několikrát – a pokaždé nezávazně – že když něco pojedeme, tak stejně jako toto byl 100. ročník TdF, dalo by se uvažovat o 100. ročníku Gira, který je za 3 roky. Stý ročník Vuelty asi nepřipadá v úvahu, to nám bude 55 let… Ale stejně tak možná už nepojedeme nic.

Díky za rozhovor Jardo!

Fotogalerie Kick France 2013

Děkujeme za poskytnutí fotografií Pavlíně Soukupové | www.pavlina-soukupova.com

[Ukázat prezentaci]

1 2 ►