Přiznávám, jsem „trochu“ pomalejší. Když skoro po šesti letech fungování Přibližovadel vydávám tak ultrazačátečnický článek, kterým je… návod, jak střídat nohy na koloběžce, je to na pováženou. Ale chyby jsou od toho, aby se napravovaly, takže sice pozdě, ale přece. Jdeme na to, zpátky na stromy! Ehmm…, na stupátko.
Nebudu se pouštět do ironických a rádoby zasvěcených komentářů typu: „Se mi zase jeden už po stopadesátý trapně zeptal, jestli na té kolobrndě střídám nohy!“ Tedy jinak. Ať si kdo chce co chce říká, střídat nohy se jednoduše musí, o tom není sporu. Proč?
Pohoda po rovině
Odpověď je vlastně určená jen začátečníkům, protože více- či jen trochu méně zkušení koloběžkáři ví. Ví, že bolí stojná noha. Ne ta, kterou se odrážíte, ale ta, na níž stojíte na stupátku. Na této noze totiž permanentně děláte malé podřepy. (Čím vyšší stupátko, tím větší dřepování – o tom už jsme ale na Přibližovadlech psali – třeba zde.)
Takže pokud zrovna nejedete z kopce, musíte jednoduše – koloběžkovým slangem – dupat. Je-li vaše trasa rovinatá, můžete si dovolit dupat jednou nohou třeba až deset odrazů za sebou. Já střídám nohy obvykle po cca pěti až šesti kopnutích – mám to zažité tak nějak intuitivně a vyhovuje mi to. Respektive moje nohy to dobře snáší.
Kořením života koloběžkáře je ale nakloněná rovina. Jak směrem dolů – ale o tom nyní není řeč –, tak „rovina“ se sklonem proti řídítkům. V tomto případě je třeba zkrátit intervaly odrazů. Obecným minimem se berou tři kopy – kratší interval se mění v… tlačení. (Ale ani to není žádná ostuda, osobně bych mohl být mistrem světa v tlačení koloběžky.) Abychom se ale dostali k meritu věci: jak tedy nohy měnit? Existují dva základní způsoby, které jsem si dovolil mírně rozšířit na dvě a půl nebo chcete-li tři varianty. Mrkněte nejprve na následující video.
Jak jste si mohli všimnout, střídání noh probíhá za jízdy. Vážně kvůli tomu nemusíte zastavit. Jako jistá varianta pro extrémně nešikovné jezdce by to sice šlo, nicméně jde o „poněkud“ neefektivní způsob jízdy na koloběžce.
Takže prvním, nejednodušším způsobem střídání noh je jejich výměna na stupátku. Video ukazuje, že nejprve asi o 45 stupňů vytočíte stojnou nohu, tím uvolníte místo v přední části stupátka, na nějž následně položíte přední část druhé nohy. Hned, jak „bývalá“ noha opustí stupátko, dosadíte na něj i patu střídané nohy. Optimálně to můžete udělat současně s dalším odrazem – viz opět video.
Kdo neskáče, není Čech
Osobně mám poněkud ambivalentní vztah k nejrůznějším „adhezním“ úpravám stupátka koloběžek. Běžná současná – obvykle běžecká – obuv dobře drží i „na plechu“ a to i za mokra. Nicméně většina výrobců koloběžek zarputile trvá na tom, že je třeba stupátko nějakým způsobem „zpřilnavět“, a to pak paradoxně přináší menší problémy při střídání noh výměnou na stupátku – čili první část videa. Do hry tedy přichází měnění noh přeskokem. To lze dělat takříkajíc „lážo-plážo“ – viz 2. varianta ve videu, nebo naprosto drsně závodnicky, jak je to naznačeno u třetího postupu. Onen výletnický způsob vynechává jeden krok, kop či dup, takže prostě místo „pošoupávání“ noh na stupátku přeskočíte, a tak nohy rychle vystřídáte. A jak se stabilizujete – což obnáší právě ten jeden dup – kopete dál. Jak to ale udělat?
Předně je si třeba uvědomit, že na stupátku koloběžky se nestojí jako socha na pomníku padlých vlastenců, ale lehce se pruží v kolenou. Aniž byste si to možná uvědomovali, podvědomě tím eliminujete mikrovibrace přenášené na rám z „nikdy ideálního terénu“. Mimochodem – proto také po jízdě na koloběžce nebolí záda – rázy do páteře, které dostáváte ze sedla na kole, zde prostě odpružíte nohama.
No a pak už zbývá jen se mírně opřít do řidítek a nadlehčit se ještě víc. A přeskočit… Ano, zpočátku se dívejte pod nohy. Přeskočit mimo stupátko (stačí jen dát blbě nohu na hranu) není nic příjemného. Ale koukat se jednou za těch pět až deset odrazů zvládnete, jinak samozřejmě upírejte oči na cestu. Časem si tento způsob měnění noh automatizujete a obejdete se bez vizuálního kontaktu. No a odtud je už pak jen cesta k rychlému střídání noh bez pauzy.
Což je nesmírně „nakopávající“ styl. Do kopce najednou jedete možná dvakrát rychleji, ale… také je to fyzicky náročné. Jsem lenoch dobrovolně netrénovaný, takže osobně tento způsob měnění noh využívám jen u krátkých převýšení, kdy nechci ztratit rychlost. I tak vás to ale nakopne. Ovšem běžte se podívat na některý z koloběžkových závodů. Tam tohle střídání noh uvidíte vyhnané do extrému. A je to krásný pohled…
Tak šup! Trénovat!
2 komentáře
Článek je poučný a po letech na stupátku mě pobavil. Jen nevím, zda autor nemá zvláštní nohy (kratší?). Obvyklé je střídaní nohou (podobně rukou, berlí apod.) a nikoli jen noh (pahýlu od nohy?), ruk, berl apod.
Nejde o věcnou výhradu. Jen se zkusme k jazyku, který předkové vypiplali k dokonalosti, chovat ohleduplně. Pěkný den, hodně stěstí a trhněte si nohou
RS
Dobrý den pane Sochore. Snažím se k jazyku chovat ohleduplně a vím, že jsou – i v případě životného rodu nebo přesněji párových končetin – povolené obě varianty: nohou i noh. Ale vzhledem k tomu, že nejste sám, kdo se v tomto případě ohradil, opravil jsem článek :-)