Search
Close this search box.

Tahle země není pro mladý aneb Na kolobku musí člověk dozrát

Pro titulek tohoto článku, který je jenom takovou malou úvahou (jak říkáme na Moravě – plky), jsem si vypůjčil jednak název známého filmu bratří Coenů, který jsem tedy lehce pozměnil, a pak slova jednoho z účastníků diskuze v naší největší facebookové koloběžkářské skupině Koloběžky CZ. Dotaz zněl (zkráceno): „Chtěla jsem se zeptat, kdy jste poprvé stoupli na koloběžku? …táhne mi už skoro na čtyřicet a tak trochu se ve mně mísí strach a těšení se…“

 

Souboj generací

Pokud jste tento facebookový post nečetli, najdete ho zde. Skupina Koloběžky CZ je veřejná, takže i když třeba nejste jejími členy, směle do toho. Nicméně patříte-li snad mezi odpírače fejsbůku, ve zkratce se pokusím vám sdělit, o co v něm jde. Na co se dotyčná ptá, už víme. Zřejmě se jí zdá, že „táhnutí na čtyřicet“ je pro první stoupnutí na koloběžku na pováženou. V době, kdy tento článek píšu, je zde více než stovka odpovědí, jejichž společným jmenovatelem je: Není to na pováženou. Je to normální. A dokonce možná i trochu brzy :-) Proč trochu brzy? Protože – aniž bych to přesně počítal – zde diskutující koloběžkáři podle mě průměrný věk 40 let přesahují. 

Jasně, tahle skupina má 16 150 členů. Kdyby jen desetina z nich na koloběžkách skutečně jezdila, pak stovka odpovědí představuje nějakých 6 % – což není statisticky příliš vypovídající číslo. Dost pravděpodobně a vcelku logicky v tom facebookovém příspěvku reagovali ti, kteří začali na koloběžkách jezdit později než v mládí. Je to s podivem, ale občas se i na Facebooku diskutuje k věci :-) 

Proč tedy toto své zamyšlení vlastně píšu? Sice to trochu odporuje předchozím slovům, ale sám jsem si nemohl nevšimnout, že na koloběžkách skutečně jezdí lidi řekněme středního věku – a že jich není málo. Možná dokonce převažují. Druhým důvodem je, že dnes má můj mladší syn patnáct let. A já jsem na své první koloběžce jel poprvé do porodnice, podívat se, co se nám to vylíhlo :-) Aby byla informace úplná, musím dodat, že mi v té době bylo 42 let.

To jsem byl ještě mladý a krásný ;-)
To jsem byl ještě mladý a krásný ;-)

Své dvě poslední děti jsem odmalička ke koloběžkám samozřejmě vedl – jejich fotek byste na Přibližovadlech měli najít docela dost. Vydrželo jim to možná do nějakých dvanácti let… Dnes osmnáctiletá Anička si oblíbila jednokolku a Albert jezdí na kole. Občas. Spíš zřídka. Ale je pravda, že aspoň do kilometr vzdáleného krámu na koloběžce občas zajede pro proviant. Na delší vyjížďku nebo výlet ho však nevytáhnu jinak, než na kole. Ne, že bych se tím bůhvíjak trápil. Dětičky holt mají svou hlavu, takže si jen říkám, že se třeba někdy – později (třeba dříve než před čtyřicítkou) – ke koloběžce vrátí.

Zralé koloběžkové víno 

Koloběžkář s nickem Samuel Gordon ve zmíněné FB debatě napsal to, co jsem si půjčil do titulku: Na kolobku musí člověk dozrát. Nejspíš je v tom velký kus pravdy. Při nadvládě bicyklů, dnes navíc ještě zhusta elektrifikovaných, to chce i trochu odvahy. Nebát se být jiný, nedělat si nic z toho, že na mě občas lidi koukají jako na (starého) blázna, který sebral dětem koloběžku. My, co jsme dozráli, dobře známe všechny výhody, ale i zápory koloběžek. Ale neměnili bychom. Je to kousek lidské svobody. Nikdo mě nemůže nutit jezdit na kole. Jestli mě baví jezdit na koloběžce, jezdím na ní, ať si o tom myslí kdo chce, co chce. Tečka.

Vážně nevím nabeton, jestli mezi koloběžkáři opravdu převažují lidé středního a vyššího věku. Něco tomu nasvědčuje, ale s jistotou to říct nejde. Přál bych si vidět na strojích se dvěma koly, spojenými stupátkem více lidí obecně, což znamená i mladších koloběžkářů. Zároveň jsem si skoro jistý, že koloběžky budou navždy minoritou pro pár nadšenců. S tím jednoduše nic neuděláme. Vadí vám to? Proč by mělo? A že je vám přes čtyřicet, padesát, šedesát let? Běžte se podívat na nějakou běžeckou monstrakci. Uvidíte tam spoustu vetchých, ale pěkně šlachovitých staříků, kteří sice zvolna, ale dají třeba i ten maraton. Je to snad normální? No tak vidíte :-) Lidové přísloví praví: Člověk je tak starý, na kolik se cítí. A já jsem přesvědčený, že všichni koloběžkáři, nad čtyřicet, ale i pade-, šede- a více –sát, se cítí možná líp, než kdejaký mladý Jura, kterému ještě schne inkoust na občance. Nic proti mladým. Peace :-)

Tak ať vám koloběžkování přináší radost bez ohledu na věk, pohlaví, národnost a náboženské vyznání!

Aktualizace – anketa

Chvíli poté, co tento článek vyšel, přibyla ve facbookové skupině Koloběžky CZ anketa na toto téma. Toš hlasujte, jsem zvědav na výsledky! :-) Anketu najdete zde.

Sdílej:

8 komentáře

  1. „Běžte se podívat na nějakou běžeckou monstrakci. Uvidíte tam spoustu vetchých, ale pěkně šlachovitých staříků, kteří sice zvolna, ale dají třeba i ten maraton.“ U nás třebas monstrakce, ale v Rakousku nebo v Itálii mi párkrát vyrazilo dech s kým se člově potká třeba na horských ultrabězích – chlapi i ženy, 55+, úplně běžně. Metelí do kopce z kopce, celý den, celou noc – lidi které bych normálně v autobuse pustil sednout. Věk je fakt jen číslo, pokud slouží zdraví, máme to každej ve svých rukách…

  2. Já jsem začal jezdit na koloběžce v 63 letech. A jestli se na mně někdo dívá divně, tak to mám jak se říká v paži.

  3. Já začal ve 44letech, v zimě mi bude 54, tak mi to drží. Jezdím pro sebe, ne pro dojmy kolemjdoucích. A pokud zaslechnu nějaký komentář, tak na 99% je kladný a týká se spíš koloběžky, než mne samotného. Šťastné jezdění všem a pořádně si trhněte!
    Ondřej

  4. Ke koloběhu mě přivedl kamarád který ho znovuobjevil někdy po svém třicátém roce života.
    Mě v té době bylo 35 a do té doby jsem vystřídal několik bicyklů.

    Nechal jsem se přesvědčit,testoval jsem a nakonec mám kolobky po šesti letech spokojeného ježdění dvě :)
    A kolo nemám…a nelituji.

    Kolobka je pro mě kromě zábavy i důkazem zdravotní prospěšnosti.
    Proto si je snad my starší dvaceti,třiceti let považujeme,protože víme že to funguje :)

    A kdo to nezkusí,neví :)

  5. Není se čemu divit, přátelé, mládežníci kolobky nejezdí, anžto jsou neustále masírováni ze všech stran heslem „snadno a rychle“ a do toho koloběh tak nějak vůbec nezapadá, pravda? A do stavu schopnosti užít si věci namáhavé a pomaleji probíhající musí člověk postupně dospět. Uklidnit se. Dobrat se. Doputovat. Dozrát. A to může být klidně až v sedmdesáti a někdo se toho taky třeba nedobere nikdy. Jeho neštěstí. Takže šup a jezdit, bát se, že budu na kolobce ve čtyřiceti směšný je směšné.

  6. Na kolobezku se musi člověk dozrát svým zdravim :))
    Nemuzu behat sem tlustej – kolobezka je takovej indianskej bez bez otresu a vaha neni tak podstatná
    Bolej mi zada a chci se hejbat jinak s nez chuzí – tady je kolobězka opet zazrak
    Uz se na kole bojim nechci elektrokolo – Opět koloběžka jezdi pomaleji (mimo z kopce ) a lepe se z ni vystupuje a  v neposledni rade na dnesnich zaplnenych stezkach je i  bezpečnější .
    Takto by se dalo pokracovat :)

    1. To jsou i moje slova :-)
      Ovšem k pouhému fitnessu by mne nikdo nedostal.
      Hlavní je, že se mi líbí jízda na koloběžce jako taková, to „dění jízdy“, sepjatost člověka a koloběžky…….
      Buďte u toho šťastní a trhněte si!
      Ondřej.

  7. Zítra doufám, že dovrsím 83 let a chci se podělit o své letité zkušenosti na jednostopých vozidel..
    Pŕed asi 6-ti týdny jsem jel navštívit svoji 94-letou sestřenici – výbornou to kuchařku -tak jak za mlada: na kole (sice vypújčeném, ale s 18-ti rychlostmi¨).Bylo to z Bílovic u Brna do Blanska a  jel jsem kolem vody po pravém břehu Svitavy a snad stojí za uváženou se zmínit, že od spalvu k prvnímu tunelu do Adamova je nová asfaltka – sice trochu hrubá, ale žádná polňačka. Na druhé dva dny jsem se cítil až překvapivá dobře, ale za 7-10 dní se ozvala artrosa na obou kolenách -od té doby ctím změnu počasí a to už dva až tři dny předem -tak tomu bylo před už před asi 40-ti léty – to jsem cítil 3 dny předem, kdy napadne sníh,
    V Mnichove jezdím po chodnících púl hodiiny denne a to více nez pet let.
    Muj zpúsob jízdy: rozjedu se do kopce nebo z „nuly“ ˇže sedím na sedle a odrázím se, ze „kmitám“ rychle obema nohama a pak- az mám trochu rychlost tak se postavím, a pokud vím, že pojedu po rovice více nez púl hodiny tak otočím „sedlo o 180° , aby mne čumákem nepíchalo do mého pozadí. okud je náledí, zůstanu sedět na sedátku a odrážím se ze široka; na náledí z kopce mám nattažené nohy do stran. Troufám si tvrdit, ze je to bezpečnejsí než chúze za rolátorem.
    Ale do stoupání mi začíná chybět lacinější podpora- aspoň do 10km/h- snad nejlépe s malým motorkem s volnoběhem a  třecím náhonem na pneumatiky (odpadají drahé a těžké převody). Současná kopie z Fly-Kly od největsiho moravského výrobce zabíjí „to nejleší od Remešeí: české vylepšení koloběžek“: :ùzká zadní osa Každý, kDO SI UKOPL KOTNÍK na jiných kolobkách, ví, o čem mluvím .
    Co podle mne chybí: (i jizdním kolům)-na hlavě řidítek aretační kulička nebo néco podobného, aby se řidítka dala rychle otočit o 90 stupňů a kolobka pak byla v tramvaji, ve vlaku i autobusu na plocho.
    Rovněž chybí reálný test pro Brňáky (možná schválně) -zda-li se koloběžka narozkmitá při sjezdu z Klajdovky do Židenic či z Barvičové (od biskupského gymnazia) na Mendlovo náměstí.
    Bŕetislav nyní z Mnichova

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *