Závodní oceláč snů. MIBO Revoo #2024 v podrobném testu

Prolog

Tak, jako jsem před lety váhal s recenzí první verze MIBA Revoolution s ráfkovými brzdami a koly s klasickými osami s rychloupínáky, stejně jsem to – bůh ví proč – měl i s nejnovějším modelem s pevnými osami a kotoučovými brzdami. Ovšem jakýsi racionální důvod zde přece jenom je: Nové Revoo, které jsem si vyzkoušel, už sice není prototyp, nicméně zatím se oficiálně neprodává. Existují nějaké individuální stavby, ale v nabídce MIBA byste tuto koloběžku měli najít až někdy na podzim tohoto roku. Takže se jedná o jakousi „předrecenzi“.

Poznámka č. 1: Bolka jsem tentokrát z podílu na tomto článku zcela záměrně vyloučil. Důvod je jednoduchý: Koloběžka, kterou jsem testoval, je jednoduše jeho vlastní. A znáte to – své vlastní si každý chválí. Tak pro jistou míru nestrannosti jsem zkrátka tentokrát dal Bolkovi náhradní volno :-)

Poznámka č. 2: To, že zde tuto koloběžku označuji jako MIBO Revoo #2024, je pouze mé interní pojmenování pro odlišení od původního Revoo, které je stále v prodeji. Jak se nakonec bude „pevnoosé kotoučové“ Revoo oficiálně jmenovat, to se uvidí…

Konstrukce

Spíše než popisovat konstrukci klasického jeklového MIBA, což jsem už na Přibližovadlech udělal mnohokrát, se v této části článku budu věnovat odlišnostem od původní verze. Vezmu to trochu nelogicky – nejviditelnější změny, pevné osy a kotoučovky, nechám až na konec, protože úpravy se dotkly také samotného rámu.

Rám je nyní o 10 mm delší, jak co se týče rozvoru, tak i prostoru pro jezdce. V druhém parametru MIBO Revoo #2024 mezi sériově vyráběnými koloběžkami s koly 28/28″ s jasnou převahou vítězí, takže patříte-li mezi jezdce, které příroda obdařila nadprůměrnou tělesnou výškou, měli byste zbystřit. Na tomhle stroji si nepatřičně připadat rozhodně nebudete.

Delší prostor pro jezdce má Revúčko díky posunutí (dorazu) stupátka více dozadu, k zadnímu kolu. Na následujícím porovnání si můžete všimnout, že tečna zadního kola se zde de facto kryje s dorazem paty stupátka, zatímco konkurenční koloběžky mají konec stupátka vždy více vpředu. Pokud se ptáte, zdali to při dlouhém odrazu nevadí hýžďovým partiím a stehnům, odpovídám: Nevadí. Nebo alespoň já jsem při testování žádný kontakt nezaznamenal. Luxusní prostor pro jezdce vám totiž dovoluje stát na dlouhém stupátku o něco více vpředu – v těžišti koloběžky – a to zcela přirozeně, bez toho, abyste se k tomu museli vědomě nutit. (Na fotografiích si můžete všimnout, že nikdy nemám nohu/botu doraženou až ke chrániči paty stupátka.)

Oproti staršímu Revoo došlo také k malé změně podélného tvarování stupátka. To je za polovinou mírně prohnuté, takže nejnižší část není pod patou čili vzadu, ale někde ve druhé třetině délky. Nejníže tedy stojíte střední až přední částí chodidla, nikoliv patou (a špičkou výš) – a to mé achillovky kvitují!

Ještě malý postřeh k šíři stupátka. Jedním z charakteristických znaků strojů MIBO je mimo jiné také patrně nejužší stupátko, jaké byste mohli na koloběžkách najít. Ale 80 mm čili 8 centimetrů prostě stačí. Na Brněnským otvíráku na toto téma nahodil zajímavou myšlenku Radek Odložilík, člen týmu BKG (a jeden ze tří koloběžkářů z kohoutovické náhorní plošiny). Radek jel na terénním Doxtoru, protože trénuje na Etapák, a říká mi:

„Přestože MIBA mají stupátka úzký, mají díky jeklové konstrukci ostré hrany. Takže když stoupneš moc blízko ke vnějšímu okraji, hned to poznáš. Na koloběžkách se stupátkem, tvořeným trubkami čili se zaoblenými hranami (jako např. na Doxtoru – pozn. redakce), okraj tak dobře necítíš a navíc ti může noha sklouznout do boku.“

A co má Radek? Pravdu! :-)

Oproti původnímu Revoo má model #2024 nově tapered hlavové složení, což přispívá k tuhosti kompletu rám + přední vidlice. Ta je na Bolkově koloběžce celokarbonová, silniční Trigon, samozřejmě ve verzi pro kotoučové brzdy.

Při pečlivé obhlídce stroje jsem si nemohl nevšimnout výztuhy v zadní vidlici, kromě zpevnění pravděpodobně určené pro alternativní montáž zadní ráfkové brzdy. Pětimilimetrová mezera mezi 25mm pláštěm? A co současný trend jezdění na širším obutí? Zeptal jsem se tedy přímo výrobce a bylo mi řečeno, že nové rámy budou upravené tak, aby do vidlice vešel až 32mm plášť. Ok, to beru.

Pevné osy, o tom to je…

Největší a nejzásadnější upgrade Revúčka jsou samozřejmě pevné osy. Zatímco u původní verze této koloběžky jsem láteřil na nic moc axiální tuhost čili tuhost ve zkrutu, která ve vysokých rychlostech dokázala nepříjemně rozvlnit rám, Revoo #2024 je v tomto ohledu fakt betonové.

MIBO využívá standardní 12mm pevné osy, zadní vidlice má zapuštěné vložky ve frézovaných patkách, přední vidlice pochopitelně využívá řešení od výrobce (byť i zde jsou logicky vložky). Jako starý perfekcionista bych si trochu přál, aby i vzadu bylo uvnitř patek osazení, usnadňující „trefení“ osy kola do správné pozice, ale vzhledem k tomu, že kolo se nesundává a nasazuje často, neberu to jako zápor.

Komponenty

Předpokládá se, že hlavní gros distribuce MIBA Revoo #2024 bude spočívat v dodávání samotných rámů, určených k individuální stavbě. Proto komponenty na tomto konkrétním kusu koloběžky berte pouze jako víceméně orientační popis.

Bolek má na svém Revúčku z mého pohledu luxusní kola Mavic Ksyrium SL25. Stačí napsat, že obuté kolo i s brzdovým kotoučem váží 1 200 gramů? Myslím, že ano. Kola, vypletená plochými dráty jsou velmi tuhá, při prudkém brzdění hydraulikou se ani nehnou.

160mm kotouče jsou zde upevněné center-lockem, a toto shimaňácké řešení nás vede i k brzdovým třmenům Shimano SLX. Krátké jedno- až jeden a půl prstové páčky těchto hydraulik zvládají krotit brzdy na jedničku s hvězdičkou. Kdo říká, že kotoučovky jsou na silničních koloběžkách zbytečné, dost pravděpodobně změní názor hned poté, co se na podobném stroji sveze. (A trochu si zabrzdí :-))

Co se týče kokpitu, tak zde je třeba citovat Bolka:
„Na to se nedívej. Když mi přišel rám, namontoval jsem tam to, co bylo na dílně zrovna po ruce.“

No dobře. Ale pro vaši informaci: Šířka rovných řídítek včetně „vnějších“ ergonomických rohů činí 575 mm a za mě je to optimum. Představec délky 110 mm s vyložením 7 stupňů mi taktéž perfektně vyhovoval, jenom jsem si ho musel otočit nahoru, protože jsem zvyklý na vzpřímenější postoj. Ale to je jaksi věc osobní preference každého koloběžkáře.

Jízdní vlastnosti a celkové hodnocení

Když se mi podařilo ukecat svého pubertálního syna, aby se mnou jel na Brněnský otvírák, stál jsem před dilematem, na čem pojedu. Kluk si totiž svou účast podmínil tím, že pojede na mém Wolfru RS. A v garáži Přibližovadel už zbýval jenom malý Friend, na kterém se mi skoro 60 km jet nechtělo. Napsal jsem tedy Bolkovi, jestli by mi v půjčovně Kolobky.cz nezabukoval něco většího. Jak už asi tušíte, čekalo tam na mě jeho Revoo. Ještě chvíli jsem se snažil smlouvat se synem o výměně za Wolfra RS, nicméně nevyšlo to a jelo se…

Pokud nestojíte na koloběžce poprvé, poznáte, s čím máte tu čest, skoro hned. Sice jsem napoprvé měl řídítka níž než bych si přál, ale i tak bylo okamžitě zřejmé, že co do proporcí je tento stroj pro mou postavu optimální. O nějakém houpání čili prohýbání po zatížení nemohla být řeč ani u původního Revoo, což se ukázalo stejně i zde. I na rovině však bylo cítit celkové zklidnění/ztuhnutí rámu, který šel do odrazu s naprostou samozřejmostí a nebývalou ochotou.

„Tohle vypadá fakt dost dobře!“, řekl jsem si po pár prvních kilometrech a pokračoval v jízdě. Zkrátím to: První šedesátku jsem si užil v naprosté pohodě s jasným rozhodnutím – bude se testovat dál, protože po rovině z Brna do Židlochovic a zpět (byť se závěrečnou vrchařskou prémií do Kohoutovického kopce) jede dobře možná každá koloběžka.

Další trasy krajinou okolí Brna už měly více zvlněný výškový profil. Bude mi u silničního Šemíka vadit váha přes 8 kg? Po pravdě? Vyšší hmotnost jsem si uvědomil teprve, až jsem koloběžku vážil. Samozřejmě, nejsem žádný špičkový závodní jezdec, který pozná každé deko navíc. Ale myslím, že na váhu koloběžky jsem i tak citlivý. V případě MIBO Revoo #2024 ovšem nemám nejmenší problém. Domnívám se, že je to díky velmi lehkým kolům tohoto stroje, kdy nejste nuceni permanentně roztáčet velkou rotující hmotu. „Mrtvá“ váha se pak už uveze snadněji.

O tuhosti ve zkrutu jsem už psal, ale pro jistotu ještě jednou. V rychlých sjezdech se Revúčko chová naprosto vzorně. Ani náznak „plavání“ – rozvlnění či rozvibrování rámu, stroj drží stopu jako přibitý. I to řízení je méně živé než u předchozí verze. To jsem v kapitole Konstrukce nenapsal – nové Revoo má oproti minulé verzi malinko jiný úhel hlavového složení – přední vidlice je více „položená“, tudíž je i řízení „tužší“ a komfortnější. Zbytek komfortu pak zajišťuje ocelový rám, který i přes dostatečnou tuhost lépe pohlcuje jemné vibrace a nerovnosti trati. Tím se oceláče mimo jiné liší od hliníkových vytřasadel.

Mám-li být upřímný, tak MIBO Revoo #2024 mě nadchlo. Znáte ten pocit, když od něčeho vlastně skoro nic nečekáte, a ono vás to mile nebo spíš velmi mile překvapí, že ano? Tak přesně tohle se mi stalo s novým Revúčkem. Je to zkrátka vynikající silniční/závodní koloběžka. Víc k tomu nemám co dodat.

Nebojím se říct, že MIBO touto koloběžkou dohnalo jedinou přímou (ocelovou) konkurenci od Kostky, model Racer Pro 28, a u strojů s hliníkovými rámy ho limituje pouze vyšší hmotnost.