Celá rodina na koloběžce. A Bertík na Bobíku

Na rozdíl od bicyklu má koloběžka K5/K6 velmi omezené možnosti uchycení dětské sedačky. Připouštím, že by se možná některý typ, vyráběný na kolo, dal uchytit na šikmou rámovou trubku, přesněji rámový jekl Káčkových koloběžek, já jsem však vsadil na skutečnou trubku, a to trubku představce. Přece se musí vyrábět cyklosedačka s uchycením na představec!

Toulky internetem za tímto cílem nějaký čas trvaly, a přiznávám, nebylo to snadné a málem jsem to vzdal. Už jsem si říkal: „Však když koupím sedačku na kolo, dám ji na bajka a ono to splní svůj účel tak jako tak“. Nesplní. Sedačka na kolobce je zkrátka sedačka na kolobce a té se žádná sedačka na kole nevyrovná – tomu říkám exaktní vysvětlení…
Náhoda mi však přála a heuréka! Aspoň podle soudruha Googla koupíte v Česku jedinou sedačku, která se montuje na jednopalcový představec jedině ve firme Citybike.

Mimochodem k této firmě se váže humorná příhoda: cyklosedačky z mě nepochopitelného důvodu Citybikes neprodávají přes internet, ale musíte si je koupit u nich na krámě v Praze – Nuslích. Stavoval jsem se tam už někdy v lednu, leč na dveřích se skvěla cedulka: „Do 1. 3. 2009 zavřeno – zimní prázdniny“. Tomu říkám dobrej džob! V zimě se na kole nejezdí (i když jak kdo), tak zavřeme a budeme sedět u kamen.

Nicméně pojďme dál k sedačce. Vypadá to takto:

Jde o holandský výrobek s názvem Bobike Mini Plus, určený pro děti od devíti měsíců do tří let, sedačka je navržena pro zátěž do 15 kilogramů. Podle údajů prodejce se pyšní bezpečnostním certifikátem EN14344, který by měl platit v celé Evropské unii. Ne že by mi šlo o nějaký cár papíru – přesvědčily mě tříbodové bezpečnostní pásy, plus možnost fixování botiček dítěte ve výškově posuvných stupačkách.
Sedačka je na rozdíl od obvyklých cyklosedaček poměrně malá, což je výhoda pro „řidiče“, který tak má pro sebe dostatek prostoru, záporem je to, že dítě nemá zezadu podepřenou hlavu. Nemusím zdůrazňovat, že zrovna v případě koloběžky to chce se silou odrazu rozhodně nepřehánět.

Uchycení je takříkajíc klasické, jako u všech moderních cyklosedaček. Na představec se namontuje plastovokovový držák (trubkový klíč je součástí standardní výbavy), do zadních otvorů v něm se pak zasune sedačka a zajistí pojistnou závlačkou – viz předchozí fotografie. Jak je vidět, držák ani moc nepřekáží přední brašně – ten lankový zámek a dva imbusové klíče co v ní vozím, se tam vejdou stále. Mimochodem, přední zaslepené otvory jsou určeny pro nasunutí „hrušky“ – držátka či chcete-li madla pro děti, které se ale v Česku neprodává, a jehož obrázek se mi podruhé bohužel znovu najít. Holanďané dokonce prodávají také ochranný plexištít, zkrátka dokonalost sama. A abych nezapomněl, Bobike Mini Plus lze samozřejmě koupit v jednom z několika barevných variant vnitřního odnímatelného potahu v designu pro kluky i pro holčičky.

Takže namontovat a jedem! Jízdní vlastnosti Ká šestky se samozřejmě s dítětem v sedačce změní, my jsme ji ale nepořizovali na závodění, nýbrž na pohodový přesun v rámci sídliště. Zatím máme najetou nějakou tu desítku kilometrů a spokojenost vládne na obou stranách. Já mám synáčka hezky na dohled a on může vesele pokřikovat na místní čokly.

A co na to říká sám pan pasažér? Ten je spokojený jako želva. Kouká kolem sebe a vykřikuje svoje áK, DáDa, BáBa a AtA (to samozřejmě jasně zní jako TÁTA). Když se zrovna kolem nic neděje, zvoní na zvonek. To se naučil během asi dvou minut, přičemž zvonkohru provozují na střídačku s Aničkou. Ta má na svojí „bílé“ stejný zvonek, ovšem znějící o pár tónů níž, takže když se naše rodina řítí na koloběžkách Kohoutovicemi, všichni už vědí, ke komu patří ten orchestrion.

Naše máma se samozřejmě nenechala zahanbit a (hlavně když je cesta z kopce) Bertíka s kolobkou si velmi ráda půjčuje. Anička samozřejmě jezdí na své „bílé“. Vpravo dole vidíte torzo naší třetí koloběžky, taky skládačky – Micro Flex – která je mimochodem vynikající, kdyby se však kolečko nepolámalo. Po pár kilometrech (koupil jsem ji na Aukru, ale novou) se vysypalo ložisko v zadním kole. Prej že zátěž do 100 kg. Vždyť já mám jenom devadesát… No nic, opravíme, dáme lepší ložisko a budeme jezdit dál.

Na závěr abyste si nemysleli, že jsme podcenili bezpečnost našeho benjamínka z pohledu nošení helmy. Když už navíc na toto téma prudím ve svém článku Bez ochrany nejedu!, že ano? Já jsem si tedy popravdě zprvu myslel, že na tak malé holé lebky se helmy nevyrábí, nicméně poté, co nás moje švagrová seřvala, jak to, že jezdíme bez helmy, když její děti ve věku Bertíka helmy měly, vzal jsem tedy krejčovský metr, obtáhl jím klukovi hlavu, vyjel si z internetu nabídky cyklistických přileb a hele! Ony skutečně existují maličké blembáčky. Jenže mě osvítil duch svatý a řekl jsem si, že bez vyzkoušení helmu klukovi nekoupím. Vyzkoušeli jsme zatím tři. Všechny byly krásné, barevné, bezpečné, některé z nich i levné, všechny však… Velké. Ještě pár pokusů uděláme, už se ale pomalu smiřuji s tím, že letošní sezónu Bertík zkrátka bude muset bez helmy vydržet.