Přibližovadla 8 let online s jednoduchou otázkou. Proč jezdit (jezdím) na koloběžce?

Poměrně často dostávám dotazy – a tuším, že ostatní koloběžkáři to mají stejně – proč vlastně jezdím na koloběžce. Proč si nekoupím kolo jako každý normální člověk? Proč jezdím na něčem, na čem se nedá sedět? Proč, proč, proč… Já jsem si po osmi letech provozování Přibližovadel uvědomil, že jsem se zde vlastně ještě této jednoduché otázce vůbec nevěnoval. Proč vlastně jezdit na koloběžce?

Tento článek je tedy určený primárně lidu pro koloběžkování ještě ne zcela rozhodnutému, nicméně číst jej samozřejmě mohou i zkušení koloběžkáři. Dokonce budu rád, když si jej přečte každý – a když se pak podělíte o svoje důvody, proč jezdíte na koloběžce v diskuzi pod článkem.

Pro koloběžku z Hané do Brna

Protože důvody pro preferování koloběžky mohou být u každého jiné, budu na danou otázku odpovídat pomocí svého vlastního koloběžkového příběhu. Doufám, že vás nebude nudit, naopak, že v něm najdete i svoje důvody proč jezdíte na koloběžce.

Už se neřadím mezi mladíky – první vnouče toho budiž dokladem –, ale na koloběžce jsem začal jezdit teprve před jedenácti lety. Nikdy předtím, ani v dětství, jsem na koloběžce nejezdil. Nicméně jako rodilý Hanák jsem velkou část předchozího života strávil na kole. Jízdním kole čili bicyklu. Spíš na kolech. Kolech poskládaných z toho, co bylo za bolševika k mání, mnohdy na poněkud bizarních strojích. Třeba jako asi desetiletý kluk jsem si postavil kolo s větším předním a menším zadním kolem. Výborně se na něm dělaly smyky na naší hliněné dráze :-) Díky tomu, že jsem se v kolech neustále vrtal, nemám dodnes potřebu s jakoukoliv opravou či tuningem chodit do servisu. Tedy pokud není potřeba něco svařit nebo vyplést kolo na tenzometru. Na to nemám vybavení.

Možná je to paradox, ale když se po revoluci otevřel trh, najednou byly k mání bicykly, na jaké si člověk jen vzpomněl, kola mě tak trochu přestala bavit. Ale jezdil jsem stále, i když méně. Pak mě životní osudy odvály z Hané do Brna, a to už jsem na kole nejezdil skoro vůbec.

Aniž bych chtěl odbočovat od tématu: Víte, kolik lidí v Česku má sedavé zaměstnání? Podle různých statistik je to cca 40–50 % obyvatel. Já patřím mezi ně. Padla čtyřicítka (ne teplota, ale věk :-) ) a já jsem měl čím dál větší potřebu se hýbat.

A teď už to bude rychlejší: Nevím, jak mě to napadlo, zkrátka se mi uhnízdila v hlavě myšlenka na koloběžku. A Pán Bůh mi postavil do cesty Petra Vavrušu a jeho koloběžky K-bike. Nějaký čas jsem odolával nástrahám jeho, ehmm… poněkud specifického webu, který ve mně popravdě mnoho důvěry nevzbuzoval. Ale jednoho krásného dne byl doma krásný černý K-bike K6! Chybu jsem neudělal, naopak, začal jsem jednou z nejlepších koloběžek, jaké jsem poznal. Mimochodem: Poprvé jsem na něm jel do porodnice omrknout svého nejmladšího potomka. Díky tomu si svůj koloběžkový začátek pamatuji poměrně přesně :-)

Abych to zkrátil – z koloběžkování se okamžitě stala vášeň, a protože jsem profesí novinář, přesněji spíše odborný publicista (čtete také Nikonblog.cz?), začal jsem nejprve na dnes již neexistujícím blogu Lindnerovi.cz dělat recenze kolobrnd a další články, aby z toho po čase vznikla Přibližovadla. Ale o tom jsem psát nechtěl.

Hezky česky… simplicity

První, asi hlavní důvod, proč jsem začal jezdit na koloběžce, tedy vyplynul z předchozího textu – příčinou bylo a je sedavé zaměstnání. Potřeba se hýbat. Podotázku proč zrovna na koloběžce to však neřeší. Dobře, tak tedy jinak: Čím jsem starší, tím raději mám obecně jednoduchá řešení. Jednoduchá v pozitivním slova smyslu. Přímočará, jasně definovaná, nekomplikovaná zbytečnými složitostmi. A koloběžka taková je. Dvě kola spojená stupátkem, k tomu nezbytné řízení a brzdy. Nic víc nepotřebujete.

S tím úzce souvisí údržba. I když jsem výše napsal, že mně „vrtání se“ v kolobrndě nedělá nejmenší problémy, k životu to nepotřebuji. Chci na ní hlavně jezdit. Takže nejčastější údržba spočívá ve foukání pláštů – to dělám často a pravidelně. Valivý odpor podhuštěných „gum“ je můj nepřítel. Když se mi zdá, že už to nějak málo brzdí, dotáhnu brzdy. A tím to asi tak končí. Dobře seřízená koloběžka s kvalitními komponentami jinou údržbu nepotřebuje. Ano, jednou za (přestupný) rok ji i umyju :-)

Pro hezčí a pevnější zadečky

Teď jsem si uvědomil, že jsem hrubě odbyl problematiku pohybu na koloběžce. Nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani jiný odborník přes lidské tělo, nic mi ale nezabrání vykřičet do světa zprávu: Koloběžkování je zdravé! Zdravější než jízda na kole. Při jízdě na koloběžce zapojujete mnohem více svalů nežli na kole. Na bicyklu vezete horní část těla na sedle (přes které vám jdou otřesy do páteře…), na koloběžce ji procvičujete. Když jsem ještě jezdil i na jednokolce, bolela mě z ní záda. Docela dost. Tak jsem stoupl na koloběžku, dal si 20–30 kilometrů v kochacím tempu, a… záda v cajku.

Koloběžka samozřejmě také prospívá kondici nohou – jak jinak, když jsou jejím hlavním pohonem. A více či méně propagační texty také tvrdí, že zpevňuje jejich horní část čili česky řečeno zadek. Tedy silný argument zejména pro krásnější polovinu koloběžkové populace.

Zkrátka a dobře, koloběžkování je – moderně řečeno – výborný fittness. Dělá dobře celému tělu, krevnímu oběhu, tlaku, teplotě, rosnému bodu… napsal jsem přece, že nejsem odborník :-) Ale musím dodat – to všechno zároveň dělá dobře našim blbostmi zaneřáděným hlavám…

Dlužno dodat, že fittness je to výhradně outdoorový. Nadýcháte se čerstvého vzduchu, poznáte nové kraje, seznámíte se se spoustou lidí. Stanete se také předmětem obdivu, někdy možná údivu, sporadicky i posměchu. Ale z toho si my koloběžkáři nic neděláme, protože víme, že koloběžka je takzvaný „sociální lubrikant“.

Na koloběžce vždy a všude

Na předchozí část tohoto traktátu můžu navázat hned dalším důvodem pro koloběžku. Je to skvělé přibližovadlo, které vás doveze kam chcete. Po hladkém asfaltu, po kostkách, polní i lesní cestou nebo v opravdovém terénu. To samozřejmě dokáže i kolo, ale… koloběžka vítězí v takzvané kombinované dopravě. Kus po vlastní ose, dál kus autem, tu část vlakem, támhle kousek emhádéčkem. Kolobka je vždy skladnější, a nemusí být ani skládací. U koloběžky se při nakládání do auta nezašpiníte o řetěz a převody od „šmíru“, jakkoliv velký stroj po odmontování kol vejde do jakkoliv velkého auta či jiného dopravního prostředku aniž by zabral mnoho místa.

Zůstanu-li ještě u toho přibližování, pak mám další poznatek. Bydlím na sídlišti. Na jednu stranu od domu jeden supermarket vzdálený sotva kilometr, na druhou stranu stejně daleko dva krámy. Musím nakoupit něco k večeři vyhladovělým dětem. Pěšky se mi nechce, jet jednu zastávku MHD je trapné. Nikdy by mě ale nenapadlo jet na kole. Prostě stoupnu na malou kolobku a nákup je vyřízený natotata. Nepřevlékám se do sportovního oblečení, jen místo sandálů si obuju tenisky. Já vím, v helmě je dobré jezdit pořád. Ale pro toto „nasazení“ ji nechávám doma. Neberte si ze mě příklad, prosím.

Napůl chodec

A opět volně navazuji. Když jsem napsal, že jedním z hlavních důvodů je pro mě potřeba se hýbat, pak musím doplnit ještě důležitou věc. Koloběžka pro mě představuje neuvěřitelně svobodný druh pohybu. Je to asi iracionální, ale na kole se cítím být jaksi více svázaný. Nevím, jestli to dělá ta „štangle“ mezi nohama nebo co, ale koloběžka je pro mě prostě „svobodnější přibližovadlo“. Ostatně už jen to, že dáte nohu ze stupátka na zem a stávají se tím z vás chodci, je zejména v městském provozu mnohdy velkou devizou. Když tak nad tím přemýšlím, on možná i ten střídající se dotyk nohou s matičkou Zemí je v čemsi osvobozující. Ne nadarmo se to jmenuje kolo-běžka, že ano? :-)

Výhody převažují

Seriozní článek by měl vyjmenovat také nějaká negativa. Existují, o tom není sporu. Ale mně nechávají chladným. Vůbec mi nevadí, že musím vynaložit více energie, že se zkrátka víc nadřu. Ostatní výhody mně za to stojí. Navíc obvykle nikam nespěchám, jízdu si užívám, nejsem ten závodní typ. Dojde-li na tlačení do kopce, nestydím se za to. Jít pěšky je taky příjemné. Nevadí mi ani, že celou cestu stojím – při práci se nasedím až hanba – koloběžku jsem si nepořizoval kvůli dalšímu sezení. A že občas zadrhnu stupátkem? To ke koloběžce prostě patří. Je to dané konstrukcí rámu, a je třeba na to dávat pozor. Tečka.

Toš tak :-) Koloběžkování je super zábava, výborná ozdravovna, kolobky jsou skvělá přibližovadla. Vy, kteří jste se ještě nerozhodli, zdali si máte nějakou pořídit, neváhejte. Není na co čekat, naopak – některá z fešných krasavic se dvěma koly spojenými stupátkem už netrpělivě čeká na vás.

Související články, které je taktéž dobré si přečíst

Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek – aktualizace 2019
Počteníčko, aneb koloběžková disertačka