Pominu-li bahenní peklo – letkovský kokros –, pak si toho na Přibližovadlech o terénních koloběžkových závodech moc nepřečtete. Nicméně před měsícem se skupinka čtyř šílenců vydala na jeden z nejtěžších bajkových závodů u nás – Rallye Sudety. A Milan Jelínek o tom napsal tuto reportáž.
Prolog
Nastal čas posunout hranice možností jízdy na koloběžce v těžkém terénu. Proto padla volba vyzkoušet si jeden z nejtěžších bajkových závodů u nás – Rallye Sudety v Teplicích nad Metují. Na závodu jsou lákavé nejenom značné převýšení a délka trasy, ale také spousta kopců, překračujících 20% strmost. Trať vede převážně terénem, který je v některých kratších úsecích jen obtížně sjízdný i výjezdný, takže asi šestina se prakticky nedá jet – jsou zde schody, skály, velké kameny, příkrost a k tomu se přidává únava. Pro obtížnější bajkerské závody je to standard, který by ovšem neakceptovala část udivené koloběžkářské (silničně-koloběžářské) populace. Nicméně zkusit se to musí…
Neposledním motivem pro mne i Miloše Tichého byla nedůvěra některých našich kolegů i bajkerů v to, že by se dal tento extrémní závod na koloběžce vůbec ujet, natož v časovém limitu stanoveném pořadatelem. Nicméně v sobotu 12. 9. 2015 se ráno v 6.00 h – tedy o dvě hodiny dříve, než startují bajkeři – postavili na start společně s několika běžci také čtyři koloběžkáři: já, Miloš Tichý, Lukáš Šmahel a Jiří Pilný. Předtím jsme ještě poskytli pár sebevědomých rozhovorů pro televizi – jakože cíl je dát to za 10 hodin, nechat za sebou minimálně 60 bajkerů a tak dále – a už vyrážíme vstříc neznámému dobrodružství.
Odpružená vidle budiž pochválena
První několikakilometrový kopec jsme ještě jeli pohromadě, ale ve druhé třetině stoupání jsme s Milošem ostatním odjeli. Než jsme dorazili na první občerstvovačku, při rychlosti 70 km/h ve sjezdu, několikrát mi blesklo hlavou, jaké následky mohlo mít opakované přeběhnutí srnek těsně před Milošem…
První třetina trati je relativně lehčí, takže v první hodině se nám dařilo jet průměrnou rychlostí přes 16 km/h, pak ale tato hodnota pozvolna jenom klesala. Od první občerstvovačky už jsme jeli každý sám na sebe. Jednak jsem (ale nejen já) zabloudil, druhak na o téměř generaci mladšího kolegu Miloše jednoduše nemám. To je však dobré k tomu, že si každý jedeme svoje tempo a vzájemně se nezdržujeme. Některá prudká stoupání je určitě efektivnější vytlačit, neboť ve strmém terénu plném trávy, kořenů, kamenů a písku je odrážení výrazně namáhavější.
Drtivá většina sjezdů se však jet dá, což předváděl znalec místního terénu Miloš, který závod jel na sériové Kostce s normální světlostí takovým způsobem, při kterém já bych byl desetkrát po smrti. Ovšem v cíli přiznal, že si to zas tak neužil, protože mu od otřesů málem upadly ruce. Zato já jsem si to užíval, protože kolobka z dílny Ládi Bartůňka určená do těžkého terénu naprosto splnila moje očekávání, kterým je zejména vysoký komfort jízdy. Vím, můžeme diskutovat o vhodnosti odpružené vidlice, výšce nášlapu (u mě 13 cm), druhu brzd, technice jízdy a vést podobné chytré kecy. Ale koloběžka je vždy určena do konkrétního terénu, a kompromisy jsou tudíž nezbytné.
Samozřejmě, do lehčího terénu je vhodnější terénka à la Krchňák, Jun či J. J., s nižším nášlapem a pevnou karbonovou vidlí, ale to není tento případ. Tím chci pouze naznačit, že závodit v takto náročném terénu, jaký Rallye Sudety nabízí, na „krabicové“ terénní koloběžce kteréhokoliv výrobce, je naprosto nevhodné a nebezpečné. Člověk si to přirozeně pořádně užije teprve s vhodnějším vybavením. Týmový kolega Standa Řezáč by Jizerskou padesátku bezpochyby také zajel v první stovce na obyčejných dřevěných běžkách, ale asi by si přitom zrovna moc nelebedil.
On sight kolem konopí
První bajkeři nás dostihli podle očekávání na padesátém kilometru a postupně nás předjížděli, již značně roztroušeni po trati, takže jsme si vzájemně ani moc nepřekáželi. Když nás míjeli, často naše snažení komentovali slovy jako „velký respekt“ a podobně. Já jsem zase na oplátku obdivoval jejich bravurní umění při rychlých sjezdech v tomto těžkém terénu. Téměř na stém kilometru jedeme podél velkých voňavých konopných polí. Na moji otázku „Je to to, co si myslím?“ odpovídá místní pán, že ano, ale že to je „jen“ technické konopí. Následuje strmý sjezd po stráni dolů (cca 35 %), kde koloběžku raději nesu – nehodlám se „zrakvit“ ke konci závodu. Únava už se začíná projevovat na rychlosti, která je navíc limitovaná občasným kousáním křečí v lýtkách, a kopce ani v závěru, zdá se, nemají konce.
Konečně cíl a s ním i splnění ranního sebevědomého předsevzetí – čas pod 10 hodin, 114 bajkerů za námi. Jsem rád, že se závod podařilo zajet, horolezeckým žargonem řečeno, „on sight“ – na první pohled – v naprosto přesně odhadnutém čase, aniž bych předem viděl jediný metr trati. Smyslem našeho počinu bylo nejen ukázat, že to jde, ale také přitáhnout část koloběžkářské populace na vytipované kratší terénní závody v příštím roce, které se budou celkově bodovat.
V případě Rallye Sudety musím v neposlední řadě vyzdvihnout na naše poměry nebývale vysokou úroveň, četnost i šíři sortimentu občerstvovacích stanic. Snažil jsem si šetřit pití, ale díky velkému množství občerstvovaček jsem skoro pořád jel s plným bidonem. Celkově jde o velmi dobře propracovanou a zorganizovanou akci.
Výsledky koloběžkářů na Rallye Sudety 2015
1. Miloš Tichý (9.47 h)
2. Milan Jelínek (9.59 h)
3. Lukáš Šmahel (11.06 h)
Jiří Pilný 60 km (6.00 h)
2 komentáře
Ještě než sem kdokoli něco bude psát, chci podotknout, že pohár, který na poslední fotce držím v ruce, patří především Milanovi za to, že dovedl jednání s ředitelem závodu do konce, za to, že mě přesvědčil vůbec jet a za zhmotnění nápadu. Umístění v cíli opravdu nebylo důležité. Já především obdivuji jeho energii, se kterou k tomu přistoupil a věřím, že tahle blbina, kterou jsme podnikli, bude následována, protože i přes bolest, kterou sám o sobě závod působí, je to nádherný zážitek.
Jé,moje fotečky..jsem ráda,že se líbí :-)