„První koloběžky jsme vyrobili kvůli sportování.“ Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku>priblizovadla.cz
Partner rubriky Koloběžky  

„První koloběžky jsme vyrobili kvůli sportování.“ Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku


Celý článek Na začátku loňského roku jsem si dal předsevzetí udělat rozhovory se všemi předními českými výrobci koloběžek. V červnu jsme vydali rozhovor s Markem Kostkou a pak mě okolnosti takříkajíc semlely – žádný další rozhovor se nekonal. Nicméně slovo se má držet, takže pokračujeme dál letos. Kdo je na řadě? K-bike!

 



 

Když se řekne K-bike, je každému příznivci koloběžek jasné, že se jedná o tři modely zlínské garážovky – dvanáctipalcové K-biky K5 a K6 plus 16/12palcový model K7. Všechny tyto stroje mohou mít v rámci filozofie převzaté od Henryho Forda jakoukoliv barvu, bude-li to ovšem barva černá a většinou se vyrábí na objednávku, tudíž se na ně obvykle nějaký čas čeká. Přestože jde o kusovou výrobu, která nemůže konkurovat například Kostkovic hanušovické továrně, jež koloběžkami zásobuje celou Evropu, K-biky se za více než dvacet let existence staly jakousi legendou, o kterou zájem neustává ani v době, kdy je na trhu koloběžek velký výběr a konkurence.
 

Na koloběžce do garáže

Vlastně ani nevím, proč jsem si myslel, že mě Petr Vavruša na nádraží ve Zlíně vyzvedne autem. Až když jsem uviděl, jak přijíždí na dvou Ká pětkách, vzpomněl jsem si, že mi říkal do telefonu, ať si vezmu batoh, abych mohl jet na koloběžce. Batoh jsem měl, takže jsme mohli vyrazit do garáže. Ano, výroba K-biků je totiž skutečná garážovka – to ostatně uvidíte na fotografiích. Kdybyste se mě ale zeptali na cestu, neporadím vám, podruhé bych tam už netrefil. Sotva jsem totiž stíhal ligového závodníka, který koloběžky K-bike nejen vyrábí, ale také na nich jezdí závody – a velmi často stojí na bedně. A jemu jak na stupních vítězů, tak i při výrobě koloběžek neodmyslitelně asistuje Jirka Ešner, coby druhý muž K-biku.
 

Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku

Petr Vavrušša a Jirka Eššner– aneb kdyžž jsme byli mladšší. Zdroj Petr Vavrušša, K-bike

 

Rozhovor s Petrem Vavrušou
Spousta lidí si myslí, že K-biky jsou tady co je svět světem, takže mi nedá se nezeptat na historii. Jak dlouho vlastně vyrábíš koloběžky?

Začalo to na vysoké škole. Bydlel jsem s klukama z Rožnova a půjčil jsem si koloběžku, protože jsem spěchal na přednášku. V Rožnově tehdy jezdil na koloběžce každý a tihle kluci si je přivezli do Brna na výšku. Bydlel jsem na „Klondajku“ – tak se říkalo vysokoškolským kolejím v Brně na Medláneckém kopci – jelo se tam od konečné MHD po panelech, pak už je letiště. Konec světa, proto se tomu říkalo Klondajk. Když v zimě napadl sníh, tak jsi se probojovával tři čtvrtě hodiny, se všemi zavazadly, nic tam nejezdilo.
Tehdy tam byla panelová cesta, která sloužila stavebním strojům, jež stavěly ty panelákové, typicky socialistické koleje. Po té panelce jsem na 12palcové rožnovské koloběžce klasické konstrukce vyrazil na přednášku, a když jsem dojel, vypadal jsem jako z hororového filmu, celý od krve. Jak tam jeden panel trčel, tak jsem ho trefil a ohobloval jej. Tak začaly moje první zkušenosti s koloběžkama.

Takže to tě doslova nakoplo…

Ano, to byl první impuls, kdy jsem se rozhodl, že koloběžku postavím úplně jinak, aby se tohle nestávalo. Tak vzniklo to moje ohnutí vpředu, které má 120 mm délku, určitý úhel, nevadí to noze. Když narazíš na překážku, rám se sveze, ne že se kousne o hranu. Sice to s tebou cukne, ale pokud se člověk pevně drží a nevyrazí mu to tu koloběžku z ruky, tak to přežije. Kdežto když se to sekne o rám, tak nenaděláš nic, to je katapult, koloběžka stojí na milimetru a ty pokračuješ dál. To byla první zkušenost.

Předpokládám, že jste koloběžky nesvařovali na kolejích?

Na škole jsme vyrobili jen pár kousků – zadávalo se to v nejrůznějších dílnách. První opravdová série vznikla ve firmě ZPS, kde jsem poté pracoval. Tam jsme vyrobili podle mojí výkresové dokumentace, kterou jsem nakreslil tehdy ještě na klasickém rýsovacím prkně, první čtyři koloběžky. Povedlo se mi přemluvit tehdejšího šéfa výroby, který se pro koloběžky nadchnul, jednu si taky vzal a začal jezdit.

To bylo v kterém roce?

Jsem ročník 1965, tohle bylo tedy ještě za socialismu. Do firmy jsem nastoupil za bolševika, šel jsem na vojnu, koloběžky jsem udělal těsně po převratu. Odešel jsem ze socialistické firmy a po vojně se vrátil do „kapitalistické“.
 

Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku

 

Ty první čtyři koloběžky vypadaly stejně jako současné Káčko?

Vypadaly dost podobně, byly tam drobné technologické změny, třeba zadní patky byly jinak postavené, ale tvar, geometrie byla přibližně tatáž. Vyvíjí se to ale pořád – nezůstáváme na místě.

Ptám se spíš, jestli ta první koloběžka byla výrazně jiná a pak se to celé změnilo?

Laik bude možná těžko hledat postřehnutelné rozdíly, ale pro odborníka jsou nyní oproti prvním generacím u K-biků obrovské změny. Ve své podstatě „jednička“ ani nemohla být taková jako je dnes, protože technologie, které dnes používáme, předtím neexistovaly.

Jako třeba řezání laserem?

Třeba řezání laserem. To, co dnes děláme laserem, jsme jednu dobu dělali tvářením. Nebo jsme to dělali obráběním, frézovali jsme hlavy. Pak jsme to tvářeli, prostřihávali, používali střižnice. To všechno nyní děláme laserem. Změny jsou velké, technologie umožňují jiné přesnosti, spoustu věcí lze udělat jednodušeji. Dřív to třeba šlo také, ale bylo to natolik pracné, že se to nevyplatilo.

Vraťme se k historii K-biku. Vzniklo tedy prvních pár kusů…

To byla první série a od té doby jsem řekl, že musí být daná opakovatelnost. Od té doby jsem začal kreslit. Nejprve klasicky na prkně, pak jsem přešel na AutoCAD. Nějaké drobnosti jako výpočty pomocí metody konečných prvků nemám. Pochopitelně, to člověk nezaplatí. I když dneska už se to dá sehnat freewarové. Propočty jsem si nechal udělat u kamarádů na vysokých školách. Ale co mám nakreslené, to mám podložené i technicky. Není to tak, že jsem něco nakreslil, tady se to uplácá…

Ty jsi navíc sám sobě zkušebním jezdcem, že ano?

Všechno co s Jirkou děláme, je nějakým způsobem podložené. Jednak obecnými technickými znalostmi, a druhá věc jsou pak zkušenosti – jezdíme na tom závody, máme toho hodně v nohách. Takže když se nám něco nezdá, tak se o tom dlouho bavíme, řešíme to. Koloběžky nestavíme čistě jako závodní speciály, ale jako univerzální stroje. Na dopravu po městě, na turistiku, ale i na to závodění. My sami závodíme na tom, co prodáváme normálním lidem, jen si tam třeba dáme lepší pláště.
 

Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku

Montáž. Na pozadí důkazy, že tvůrci svoje koloběžky opravdu „občas“ testují na vlastní kůži

 

Od začátku v tom jedete s Jirkou Ešnerem?

Zpočátku to ještě nebyla firma. Ty čtyři kusy, které jsme vyrobili, byl sponzorský dar od firmy, ve které jsem pracoval. Tehdy generální ředitel pan Zbožínek nám dokonce sponzoroval cestu po Evropě, kde jsme propagovali koloběžky. Měli jsme velké logo na speciálně udělaném blatníku s velkou plochou. Koloběžka měla letmo uložená kola – ukazovali jsme, že to technologicky umíme, měla bubnové brzdy speciálně zakomponované přímo v litém kole. Ani už nevím, kdo mi to kolo odléval, to nebylo v naší slévárně.

To byla kola vyrobená na zakázku?

Ano, to byl jeden kus. Na to jsme dostali nějaké peníze, takže jsme mohli vyjet po Evropě. Tehdy ještě žijící pan Rektořík, který se věnoval koloběhu a minikárám, skateboardu a dalším srandičkám, zorganizoval pro skejťáky a pro nás koloběžkáře „zájezd“. Oni jeli někam do Anglie na mistrovství Evropy, nás vysypali v Londýně, kde jsme se poflakovali, přespávali pod mosty… Byli jsme tam dva dny a pak nás zase vyzvedli. Bylo to nadivoko, ubytování jsme neměli. Jeden z našich lidí dostal do pasu „Nežádoucí na 10 let“, protože jednou nás chytila policie. Ty, kteří byli špatně zašití ve křoví, vyhmátli. Mě nedostali, spal jsem dobře ukrytý v mostní konstrukci i s koloběžkou.

Chápu to tedy dobře, že nebylo až tak cílem založit továrnu na koloběžky?

Ty první koloběžky se vyrobily kvůli sportování – nikdy jsme neuvažovali, že bychom je vyráběli. Prostě nebylo na čem sportovat. Dneska si vybereš koloběžku jakou chceš, nebo na jakou máš peníze. To tehdy neexistovalo. Na trhu byly akorát koloběžky z NDR, ty zelené splašené trubky, s plechovými kolečky a sedátkem.

Ale pak se to přesto rozjelo…

Protože na závody si všichni stavěli koloběžky. Tak jsme začali s Jirkou vyrábět pro nás, pro závodníky. Pak se to zvrtlo, už to nešlo napsat na Rollo club, protože začínalo být podezřelé, že je víc koloběžek než bylo závodníků… Takže jsme si řekli, že to musíme zlegalizovat a udělal jsem si živnost. To už se náš kapitalismus rozbíhal, založil jsem firmu jednoho člověka a pomaličku jsme dělali pár koloběžek ročně. Nakonec se to rozjelo do stavu, kdy děláme ročně skoro 200 koloběžek.
 

Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku

Svařování rámu K-biku

 

Začali jste s K5, pak jste přidali K6, nebo to bylo souběžně?

První byla K5. Pětka protože to byl můj pátý konstrukční model ze všech těch prototypů, u nichž byly například příhradové konstrukce krku a různé další šílenosti. Začali jsme ve sklepech. K tomu se vztahuje ta vtipná příhoda s Nistlery (Pepa a Ilona Nistlerovi – Koloběžky pro dospělé. Pozn. redakce).

Povídej, přeháněj, tos mi ještě neříkal!

Když měl Pepa úraz na padáku, slíbil Iloně, že padák prodá a bude dělat nějaký bezpečnější sport. A vybral si koloběžky. To bylo v době, kdy Kostka rozjížděl firmu a měl nově obrovský showroom, koberec s logem, nasvícené koloběžky… Pepa měl zmáklé z internetu kdo je kdo, byli u Kostků, tam to viděli, ale nekoupili. Řekl: „Ještě pojedeme do K-biku do Zlína, máme to po cestě.“ Přišli k nám, ve sklepě pavučiny, vypadalo to hrozně – tehdy to byla dílna, všude špony, stěny nahozené od svařování – dělalo se tam všechno. Postup byl takový: Svařovalo se tam, pak se to uklidilo, brousilo se, pak se to uklidilo, montovalo se – zase se to uklidilo… Teď máme na všechno specializovanou místnost, každá činnost chce své, každá pracovní operace dělá svůj nepořádek.

To můžu potvrdit, viděl jsem současnou garážovku.

Nicméně do této bývalé hrůzy – bylo to asi tak před pěti lety – přišla Ilona a řekla: „Pepo, pak za mnou přijď“. Po letech jsem se dozvěděl, proč měl přijít. „Pepo, ty chceš koupit od tohoto pána z té hrozné dílny koloběžku? Vždyť se na ní zabiješ!“ Přesto si Pepa ode mě koupil koloběžku. A pak ode mě začali kupovat koloběžky do obchodu Koloběžky pro dospělé.

Jak je to vlastně s tím tvým „neexistujícím velkoobchodem“?

Já všem prodávám koloběžky za stejnou cenu. Spousta lidí prodává moje koloběžky a minimálně jednou měsíčně mi někdo zavolá, jestli bych mu neposlal velkoobchodní podmínky. Vždycky odpovím, že mám obchodní podmínky na webu. Mnozí nedokážou pochopit, že nemám velkoobchod. Já říkám proč? Mám tolik zákazníků, že nemám důvod prodávat to někomu, kdo to bude skladovat, dokud se mu to nepodaří někomu prodat. Moje koloběžky se prodávají tak, jak se prodávají.

To je jako když se vyrábí Ferrari…

Je to tak, ale nechtěl jsem to říct, děkuji (smích).

Dobře, pojďme prosím ke Ká šestce.

Všechny modely co se dělaly, jsou zákaznické záležitosti. K6 vznikla tak, že se jeden ze zlínských „Dídžejů“ chtěl prohánět terénem a poprosil mě, jestli bych to nepředělal – trochu nezvedl. Já jsem taky kdysi dělal DJ, tak jsem vyměkl, svolil a udělali jsme K6. Nic na tom nebylo, použili jsme stejnou svařovací stolici, jenom jsme tam vložili mezidesku, která zvedla výšku rámu o 20 mm. Musely se překonstruovat nosníky, úhly, ale geometrie zůstala absolutně stejná. Takže hlavová trubka, osové vzdálenosti… Jen se to posunulo. Všechny upínací body zůstaly stejné – osy jsou na stejném místě, jenom podlaha se zvedla. Což nám nevadilo, šlo jen o to nakreslit to, spočítat úhly. Udělal se druhý výkres, naohýbalo se to – takhle vznikla K6.
 

Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku

A pak prý, žže K-bike neumí udělat velkou kolobku…… Jeden z mnoha prototypů, které ve zlínské dílně vznikly. Zdroj Petr Vavrušša, K-bike

 

Hezky nám to odsýpá… Jsme tedy u Ká sedmičky. Občas vypouštím do světa báchorku, že jsem to byl já, kdo tě donutil konečně to dělat sériově, byť vím, že jsi K7 měl nakreslenou už před tím.

Mno, je to samozřejmě jinak… To byla úplně jiná paní, vlastně slečna. Jmenovala se Jana Svobodová z Prahy, byla to moje zákaznice – prodával jsem jí K5, vezl jsem ji na koloběžkové mistrovství Evropy nebo světa, to už ani nevím, může to být tak deset let zpátky. Jedno kolo se jelo v Karlových Varech, jelo se v centru, bylo tam několik tisíc lidí, úžasná trasa kolem Puppu.
Vezl jsem jí i sobě koloběžku a když jsme se po závodech šli podívat na exhibice, tak nám vykradli auto. Její koloběžka tam zůstala, byla v rozloženém stavu. Já jsem zůstal v bermudách, k tomu jedny ponožky a slipy.
Ona měla kamarádku z módního časopisu, viděli tam Kickbiky, a proč prý to taky nedělám. Takže ta mě k tomu dohnala. Naslibovala, že udělá přes tu kamarádku propagaci – koloběžka pro ženské.

Cherchez la femme…

K7 je od začátku koncipovaná pro holky. Má úplně jinou geometrii, je od začátku postavená tak, že to bude mnohem pomalejší, stabilnější koloběžka. Není tak zbrklá, má mnohem delší stopu, přestože přední kolo je ještě malé proti 28“ obruči na Kickbiku. Je to takový kompromis – není na závody, je určená na výlety, na kochání. Pro baby a manažery v saku, jak já říkám.

Neuvažoval jsi někdy dělat velké koloběžky? Prototyp jsi měl.

Uvažoval jsem asi tak: Jestli to udělám, tak vyrobím jeden jediný kus, posadím na to mladého kluka a nechám ho vyhrát závody. Přijede, vyhraje a koloběžka se schová.

Proč?

Narcismus.

Aktuálně nabízíš nějaký základní tuning, ale pořád máš koloběžky pouze v černé barvě. Nepředpokládám, že budeš chtít dělat jinou, a proto se ptám: Co říkáš na barevné verze, které si my uživatelé děláme sami?

Mně to vůbec nevadí, dokonce na tyhle lidi myslím v předstihu. Řešil jsem například předzásobení vidlicemi a říkal jsem si: A co ti lidi, co dělají tuningy? Vidlice budou nalakované, protože železo nemůžeš nechat rezavět. Tak jsme přemýšleli, jak to udělat – a vyřešili jsme to – udělám vždycky sérii deseti kousků.
 

Rozhovor s Petrem Vavrušou o K-biku

Jirka Eššner lisuje ložžiska do nábojů kol. Jeho dílna je velmi vkusně vyzdobená

 

Ani K-biku se nevyhýbají potíže – občas se objeví zvěsti o ne zrovna ideálních ložiscích…

S ložisky byly trochu problémy. Nejprve jsme nakupovali u firmy EuroRoll, což je německá firma, která má závody v Číně. Bylo to bezvadné, nikdy jsme s ložisky neměli problémy. Potom jsme z cenových důvodů přešli k jiné firmě, a ta nám dlouho dodávala ložiska vyráběná ve stejných firmách – bylo to dobré, ale vykazovaly větší poruchovost, tak jsme to museli začít řešit. Přešli jsme tedy na slovenská ložiska. Slováci to nechají udělat v Číně, na Tchaj-wanu, tady to nějakým způsobem zkontrolují, nikdo ale neví, jestli každý kus… Zabalí to do krabiček a dají na to svoje jméno. Je to většinou dost velký rozdíl oproti neznačkové Číně, ale pořád to není úplně stoprocentní.

Takže začarovaný kruh?

Kdepak! Teď dáváme špičková ložiska od firmy FAG, která jsou opravdu vyrobená v Evropě. Můžu říct, že každé kolo, které ode mě půjde, je osazeno ložisky FAG. Teď už to tři až čtyři měsíce montujeme, jezdíme na tom a je to výborné. To ložisko je přesné. Amatér to nepozná, ale když ti projde tisíce takových věcí rukama, montuješ to, tak je to radost.
Stejné je to ale i s ostatními komponentami. Vybírám si ty, se kterými se mi dobře pracuje. Když jsem začínal, tak jsem se snažil dávat na koloběžky levný materiál. Zjistil jsem ale, že je to kontraproduktivní. Dáš levný materiál, abys to mohl levně prodat, ale strašně se s tím nadřeš. Protože s tím se špatně pracuje, brzdy se špatně seřizují, špatně se to montuje, je to nepřesné. Od toho jsem upustil a všechno co používám, dělám primárně kvůli sobě, abych já s tím neměl problémy.

To je logické, sice ty komponenty nevyrábíš, ale reklamace by šly k tobě

Ano, reklamace půjdou ke mně. Ale hlavně – čím kvalitnější komponenta, tím lépe se montuje a seřizuje. Ty kdybys koupil špatný objektiv, znamenalo by to zase opravovat fotky ve Photoshopu. To samé já: Když koupím špatné brzdy, budu muset vyměňovat šroubky, ohýbat, pilovat, protože tam zůstaly přetoky – je to moje práce, kterou mi nikdo nezaplatí, jelikož není součástí kalkulace výrobku.
 

Díky za rozhovor Petře!

 

a ještě pár fotografií z historie i současnosti K-biku…


 

 



Koloběžky pro dospělé





, , , ,

  1. #1 Vojta 7. 1. 2014 - 15:29

    mpc pěkný rozhovor :)

  2. #2 Honza 7. 1. 2014 - 16:07

    Já mám furt tu červenou z roku 1999, tak jakýpak černý – nenamontoval bys mi na to brzdy, od 20let Šumavy je mám sundaný a blbě se na tom jezdí:):) I když vlastně letos je 25let Šumavy, tak až po závodě…

  3. #3 Radek O 7. 1. 2014 - 19:27

    Prej koloběžka pro ženský 😀 Pěkný rozhovor, dozvěděl jsem se zase něco nového :)

  4. #4 Pavel Werner 7. 1. 2014 - 22:16

    Pro mě je zpráva dne, že Rtep jezdí na koloběžce pro ženský :))))
    Článek zajímavej a dobře napsanej, well done.

  5. #5 MiRa 8. 1. 2014 - 22:01

    Díky za článek.
    K7 je pěkná a jezdí krásně, jsem s ní už 14 měsíců spokojen.
    Do teď jsem myslel, že jezdím rychle :-)
    Budu muset oprubovat K5; už mně svrbí podrážky :-)

  6. #6 vicobem 8. 1. 2014 - 22:08

    Já jsem taky ženská… Ale až rozjede pan Vavruša kšeft tak s tím hned něco udělám… :)

  7. #7 Mirek 11. 1. 2014 - 18:14

    Jak se dá přijet na dvou K5?

  8. #8 Lindner Petr 11. 1. 2014 - 18:53

    Mirek: Sakra to ale trvalo, než se na to někdo zeptal 😉 Bohužel nemám fotku, ale jde to – na jedné se jede, druhá se tak nějak přidržuje vedle se zvedlým předním kolem. Zadní se vleče… Musí se samozřejmě jet pomalu.

  9. #9 Radek 11. 1. 2014 - 22:35

    Proč mám už delší dobu pocit, že mi ke dvoum Mibo strojům pořád chybí jeden K-Bike? A proč ten pocit po přečtení tohodle článku ještě víc zesílil?!

  10. #10 Víťa 12. 1. 2014 - 12:13

    Protože až si ho pořídíš, budou Ti přebývat dvě Miba :-)

  11. #11 Petr Vavruša 12. 1. 2014 - 16:47

    Pro Mirka a pro Petra:
    Ono se dá jet i rychle se dvěma koloběžkama, ale to člověk u toho nesmí ještě telefonovat a nahánět Lindnera po půlce Zlína :-)

  12. #12 Mirek 13. 1. 2014 - 18:49

    FOTO, toto chce Fotku

  13. #13 Tomáš 15. 1. 2014 - 17:53

    skvělý článek, našel jsem co jsem hledal, K5 mám objednanou a nemůžu se dočkat.

  14. #14 Smetak 15. 1. 2014 - 19:34

    Moc hezky clanek. Taky jsem se nemohl dockat, az vyjde :) K7 prohanim uz skoro rok, od minuleho unora, a je vazne skvela. Nikdy me nenapadlo, ze vznikala jako kolobezka pro baby. Staci se na ni ale tvarit chlapacky a nikdo to nepozna :)
    K-Bike je jasna volba. Po kolobkach jsem pokukoval uz desne dlouho, od zacatku jsem vedel, ze jestli si jednou nejakou koupim, tak to bude Kacko. Behem toho skoro-roku, co ji mam, jsem zkusil i neco od konkurence, ale ta cerna je jenom jedna.

  15. #15 Tomáš 16. 1. 2014 - 14:51

    K5 budu používat na cestu do práce i zpět v Praze, takže bude docela vytížená. Bude to nějakých 15 km každý den, když nebude pršet a mrznout :) Potřebuji něco, co vydrží. Už roky řeším jak neztrácet 2 hodiny denně v metru čuměním na cizí lidi. Místo toho si zasportuju na vzduchu, co může být lepšího. V práci ji hodím pod stůl a  je to.

  16. #16 Radek 17. 1. 2014 - 22:59

    #15 Tomáš: přesně, na takové cesty jsou kolobky téhle velikosti naprosto ideální. Dělám to taky tak, v zimě je to navíc ideální způsob jak se přirozeně zahřát (ale kdo nezkusil, většinou nevěří).

  17. #17 Jan Krompolc 24. 2. 2014 - 14:14

    Ahoj. Po letech jsem zavítal sem na web a tento rozhovor mě velmi, velmi potěšil. Navíc se mi dost hodí, jelikož vábím kolegu ke koupi K7 :)

  18. #18 Lindner Petr 24. 2. 2014 - 14:20

    Cože? Po letech?! Jsem zhrzen a mám zkaženou náladu na měsíc dopředu :(

(nebude zveřejněn)