Koloběžka není mainstreamové přibližovadlo jako třeba typicky jízdní kolo. Zatímco jezdit na kole se považuje za „normální“, koloběžky jsou přece jenom něco zvláštního. Rozhodnete-li si pořídit koloběžku, máte patrně také zvláštní důvod(y). Tudíž vítejte mezi obzvláště zvláštními lidmi! :-) Ale vážně: Víte, nebo aspoň tušíte, co vás na stupátku, spojeném dvěma koly, čeká?
Prolog
Podněty pro pořízení koloběžky mohou být různé – počínaje touhou zkusit něco nového až třeba po zdravotní důvody. Ať vás ke koloběžkám táhne cokoliv, je dobré vědět, že všichni nezačínají na koloběžce v dětství, nýbrž mnozí nezřídka teprve až v dospělosti. Dokonce bych se nebál tvrdit, že v dnešní době je takových lidí možná i většina – viz náš článek Tahle země není pro mladý aneb Na kolobku musí člověk dozrát. Takový dospělý člověk už v životě nasbíral nějaké ty zkušenosti… a kromě jiných také velmi pravděpodobně poznal, jaké to je jezdit na bicyklu čili jízdním kole. Proč sem tahám kolo?
Protože pokud vyměníte kolo za koloběžku (nebo si ke kolu navíc pořídíte kolobku), vsadím všechno, co mám, že budete porovnávat. A proto i já v tomto článku budu koloběžku stavět vedle kola – abyste zkrátka měli nějaké „měřítko“. I když… ono porovnání není vždycky úplně košer. Ale k tomu se dostaneme.
A ještě jedna úvodní poznámka: V tomto článku úplně pominu psychologicko-sociologické aspekty jízdy na koloběžce. Tedy například „Co tomu řeknou lidi?!“, že jezdíte na koloběžce, která bývá vnímaná jako přibližovadlo pro děcka. Nebo snad, že jste socky, co nemají na pořádné kolo. Těmto předsudkům jsem se věnoval v epizodě koloběžkového podcastu čili Kolobcastu s názvem Proč zrovna koloběžku – 1. část. Tak si ji třeba poslechněte. Ostatně zde povídám taky o přednostech koloběžek, kterých si v tomto článku moc neužijete :-)
Kolobcast #2: Proč zrovna koloběžku – 1. část
Pravidelní čtenáři Přibližovadel a skalní koloběžkáři to všechno znají. Vědí, v čem je kolobka dobrá a kde má svoje meze. Avšak opakování je matka moudrosti, a tak jsem se pokusil shrnout nejdůležitější fakta v nové epizodě koloběžkového podcastu – kolobcastu. Jde o první část dvojdílného povídání, takže jsem ještě neskončil :-)
Čtenáři Přibližovadel to asi vědí, ale pro jistotu: Všechno, co je a bude v tomto článku psáno, se týká sportovních koloběžek nebo chcete-li, koloběžek na vlastní pohon. Čím dál rozšířenější elektrické a elektrifikované stroje necháme stranou. Jedeme za svoje!
Stojíš a jedeš
Sice zde byly (a občas stále jsou) koloběžky se sedlem, praxe však ukázala, že je to ergonomický nesmysl. Na koloběžce se zkrátka stojí a je to tak správně. Novic se tedy může oprávněně ptát:
Nebudou mě bolet nohy od toho stání?
To si ani chvíli neodpočinu, nesednu?
Nohy vás budou bolet hlavně od odrážení, nikoliv od stání a sednout si můžete na zastávce na pivo :-) Jakkoliv může znít má odpověď ironicky, je to tak. Na koloběžce se sice stojí, ale nikdy se nejedná o prosté nehybné stání. I když jedete z kopce (neodrážíte se), tělo se mírně pohybuje. Pružíte v kolenou, vyvažujete čili držíte rovnováhu – to všechno jsou malé pohyby, které člověk ani nevnímá. Nicméně tělo pracuje, nestojí.
A stojí/nestojí samozřejmě ani při odrážení neboli dupání, což už je pohyb jaksi zjevný. Všechno dohromady představuje nezpochybnitelnou výhodu vůči jízdě na kole, ale také třeba oproti běhu. Na kole sedíte a motáte nohama, na koloběžce zapojujete celé tělo (snad jen ty ruce jsou na tom podobně jako na kole). Při běhu celou svou hmotností namáháte klouby, na koloběžce vždy minimálně půlku své váhy vezete na stupátku. Více v článku Zdraví a v kondici, překvapující studie…, my jdeme dál.
Zdraví a v kondici, překvapující studie…
Spousta lidí – mě nevyjímaje – tvrdí, že koloběžkování je navýsost zdravý způsob pohybu. Všichni, co to říkáme, to máme vyzkoušené na vlastním těle. Ale znáte to, mnozí jsou nedůvěřiví. Chtějí slyšet názory odborníků – lékařů, fyzioterapeutů, vědců… Konec dohadů, je zde studie, která mluví jasně. Je to zdravé :-)
Jedeš, ale pomalu
Kolo má převody, odrážení na koloběžce je takříkajíc lineární. Logicky tak dost dobře nejde dosáhnout stejné rychlosti. Nejlepší koloběžkoví závodníci jsou sice schopní na rovině dupat rychlostí přes 30 km/h, ale tento článek je pro začátečníky, kteří se ptají:
Jakou průměrnou rychlost na koloběžce máte?
Mně se zdá, že jezdím hrozně pomalu…
„Průměrka“ je samozřejmě závislá na mnoha parametrech, jako je výškový profil trati, kondice jezdce, a záleží také na samotném stroji, nicméně jedno číslo přesto uvedu. Běžný koloběžkář-hobbík jezdí podle mého „empirického výzkumu“ na facebookové skupině Koloběžky CZ průměrnou rychlostí 13–18 km/h. Zdá se vám to málo? Tohle není vada, ale vlastnost. Takové koloběžky zkrátka jsou. Vynahradíte si to z kopce, kdy se dá jet klidně 60 km/h i více, záleží jen na vašem pudu sebezáchovy. Ale zase, předjíždět cyklisty – což je v rychlém sjezdu skoro běžné – se vám si asi jindy nepodaří :-)
Dlužno dodat, že tohoto čísla pravděpodobně dosáhnete až po nějaké době, po nějakých najetých kilometrech… Většina koloběžkářů asi potvrdí, že první jízda, nebo spíše první jízdy, nejsou žádná nirvána. Koloběžka nechce jet, člověk je zpocený až na… a hlavně – totálně demoralizovaný. Trochu přeháním, nicméně já jsem to tak měl. Chtěl jsem tu věc se dvěma koly hodit do příkopu a už nikdy na ni nestoupnout. Moje ego ale zvítězilo a nevzdal jsem to. Přeju totéž i vám, milí začátečníci!
Jedeš, ale ztěžka
Tak jo, smířili jsme se s přibližovadlem bez sedla, a přijali jsme, že to zrovna moc rychle nejede. První vyjížďka však přináší další otazník:
Na to, jak to jede pomalu, musím hrozně moc makat.
To je normální, nebo mám blbou techniku jízdy?
Koloběžka je fyzicky náročnější než kolo – to je nezpochybnitelný fakt. Pořád je ve hře absence převodů versus „lineární“ odrážení. Nikdo ještě přesně nespočítal, o kolik nebo kolikrát, ale řekněme, že minimálně 1,5 až dvojnásobek to bude určitě. Nechci být alibista, ale znovu musím napsat, že to není vada, nýbrž vlastnost. A stejně tak opětovně je třeba podotknout, že po pár desítkách ujetých kilometrů vám větší fyzická náročnost velmi pravděpodobně ani nepřijde a budete ji brát jako samozřejmou součást jízdy na koloběžce.
Jenže jak se zdá, koloběžkovému novici tato odpověď nestačí. Ptá se dál:
Myslel jsem si, že aspoň na rovině to bude v pohodě. Ale pořád se musím odrážet. Když přestanu, koloběžka se zastaví :-(
A když přestanete šlapat na kole, tak jede dál? :-) To už jsem trochu sarkastický, ale nemohl jsem si pomoct, omlouvám se. Začátečníkům bych proto dal základní radu: Zpomalte. Zpomalte ve své hlavě. Smiřte se s tím, že koloběžkové tempo je pomalejší než na kole a je to tak správně. S koloběžkou je zkrátka třeba se sladit. Sladit se s jejím tempem. Teprve pak máte z jízdy ten správný požitek.
Mimochodem, možná lépe než k bicyklu, by se koloběžka dala přirovnat k jízdě na běžkách. Na těch se taky musíte stále odrážet, jinak se zastaví. A podobně jako na koloběžce na jeden odraz daleko nedojedete. Musíte pokračovat dál v rytmickém tempu a posunovat se dál.
K fyzické náročnosti ještě jedna poznámka: Na koloběžce jezdec velmi citlivě vnímá i sebemenší změny sklonu, což je dobře i špatně zároveň. I mírné „sklouznutí“ vaše nohy kvitují, zvýšení sklonu už tak příjemné není. Ale každé stoupání jednou končí…
Prokleté kopce
Pravidelní čtenáři Přibližovadel možná vědí, že bydlím na vrcholu docela výživného kopce, takže příjemné je na každé mé cestě domů jen pomyšlení na horkou vanu. Mnozí se mě často ptají:
To ten kopec fakt vyjedeš, nebo tlačíš? (Nebo jedeš trolejbusem?)
Trolejbusem nejezdím, i kdybych ten kopec (4 km délka, 200 m převýšení) měl celý vytlačit – tak mě moje pýcha ovládá :-) Na sportovní či závodní, tedy lehké koloběžce s velkými koly, ale tento i jiný kopec vyjedu. Je to makačka, ale jde to. Jenže začátečník má jiný názor:
Mně ale dělá problémy i malý kopeček s nepříliš velkým sklonem :-(
Ano, převýšení koloběžky prostě nemají rády. Absence převodů potřetí a naposledy – proto to nejede, respektive jede ztěžka. Ale jde to. Chce to už trochu delší a soustavnější trénink a dá se vyjet i fakt velký krpál. A když ne? Tak udělám krok a je ze mě chodec. Nestydím se tlačit – to ke koloběžkování taky patří. Zapomeňte na cyklistický předsudek, že tlačit do kopce je hanba. Není. Když už ani po třech, možná dvou rychlých odrazech, má koloběžka tendenci spíš couvat než se posouvat dopředu, nic jiného vám stejně nezbude. Mimochodem, i ti největší závodníci občas do kopce tlačí, protože je to zkrátka výhodnější, než jízda samotná…
Klišé ze všech největší
Zkušení koloběžkáři už asi vědí, kam mířím. Jenom ten, kdo ještě nikdy nestál na koloběžce, se může zeptat:
Fakt musím střídat nohy?
Fakt jo. Tedy vlastně nemusíte. Ovšem hrozí, že svému tělu ublížíte, a to nechcete. Navíc na jednu nohu stejně daleko nedojedete – bolest vás zastaví. Koloběžkářské tajemství je, že nebolí noha, kterou se odrážíte – jak si většina noviců myslí –, ale stojná noha, tedy noha, která stojí na stupátku. Stojí a dělá malé dřepy. Čím vyšší stupátko, tím vyšší dřepy. (Proto také v našich recenzích klademe mimo jiné důraz na výšku stupátka.)
Bolest stojné nohy vás tak, ať chcete, nebo ne, donutí dobrovolně nohy vystřídat. I když jste si doposud mysleli, že to nikdy nedokážete, brzy zjistíte, že to není takový problém, jak se zdálo. Jak na to? Přečtěte si článek s videem: Střídáte nohy na koloběžce? Jestli ne, naučíme vás to!
Střídáte nohy na koloběžce? Jestli ne, naučíme vás to!
Přiznávám, jsem „trochu“ pomalejší. Když skoro po šesti letech fungování Přibližovadel vydávám tak ultrazačátečnický článek, kterým je… návod, jak střídat nohy na koloběžce, je to na pováženou. Ale chyby jsou od toho, aby se napravovaly, takže sice pozdě, ale přece. Jdeme na to, zpátky na stromy! Ehmm…, na stupátko.
Závěr
Když tento článek po sobě čtu, říkám si, jestli jsem spíš někoho od koloběžkování neodradil. Věřte mi ale, že to fakt nebylo mým cílem. Chtěl jsem jen, aby koloběžkou nepolíbení věděli, co je čeká a nemine. Vždycky je dobré být připravený (aspoň teoreticky) nežli překvapený.
Jistě znáte rčení Spěchej pomalu. Sice se užívá v jiných souvislostech, nicméně pro začátečníky na koloběžce má také svůj význam. Možná bych ho trochu upgradoval na znění: Začni pomalu. Není třeba dát napoprvé hned stovku, ani padesát či třicet kilometrů. Pět až deset kilometrů víceméně po rovince „kolem komína“ na seznámení úplně stačí. Nenechte se odradit a to stejné zkuste druhý den (starší ročníky si klidně můžou dát den pauzu). A zkoušejte to pravidelně dál a dál. A pomaličku přidávejte délku trasy a zařazujte do ní kopečky. A pak kopce. A nakonec krpály :-)
K tomu všemu vám pomůže dobrá koloběžka, tudíž čtete recenze zde na Přibližovadlech. A možná ze všeho nejvíc vás bude tlačit do zad dobrá nálada a chuť do zdravého pohybu. Musel by v tom být čert, aby to nejelo!
Související články
Než koupíte první stroj – nejrozšířenější mýty a fámy kolem koloběžek – aktualizace 2019
Tento článek ve svém původním znění vyšel 26. 1. 2015, čili před čtyřmi lety. Koloběžky nejsou tak dynamickým oborem jako třeba IT nebo digitální fotografie, nicméně i tak se od té doby něco změnilo. Třeba i některé moje názory :-) Takže následuje aktualizace… nejčtenějšího článku všech dob na Přibližovadlech.
Jeden komentář
Moc dobrý článek, pravdivý. Určitě nikoho neodradí, aspoň nikoho, kdo jezdit chce. Naopak, může mu být dobrým průvodcem v nově objevovaném světě. Za sebe můžu litovat jen toho, že jsem si jej nemohl přečíst před asi deseti lety, kdy jsem koloběžkový svět začal objevovat já. Také jako ten, kdo koloběžkám potřeboval dozrát.
Jen bych oponoval ve věci rukou. Myslím, že i ony na koloběžce „makají“, byť poněkud staticky. Narozdíl od kola nejen řídí, ale jsou důležitým přenašečem síly mezi jezdcem a strojem (spolu se stojnou nohou) při odrazu.
Takže na koloběžce se jen tak veze pouze hlava. Ta ale zase (stejně jako na kole) musí dávat pozor na cestu. Pokud tak nečiní, máme problém :-))))
Čtěte, jezděte, trhněte si a buďte u toho šťastní,
Ondřej