Malé (městské) koloběžky. Víme o nich vše. Jakou si vyberete?

Jak velká je malá?

Zatímco dnes rozdělujeme koloběžky na několik velikostí, dříve existovaly v podstatě právě jen malé stroje. Koloběžky byly vnímány jako přibližovadla určená pro děti, což zcela jasně determinovalo jejich velikost, přesněji spíše „malost“. Tato doba je už naštěstí historií, my však i přesto v tomto článku u malých koloběžek zůstaneme. Nebude řeč o dětských modelech (to snad někdy příště), ale o strojích pro lidi ve věku řekněme od 12–15 do 100 let a více. Tedy pro více či méně dospělé uživatele.

Co si představit pod pojmem „malá koloběžka“? Nemám informace o tom, že by někdo tuto kategorii definoval, proto si s dovolením vytvořím vlastní kritéria. Vlastně jedno jediné měřítko – velikost kol. Myslím, že se mnou budete souhlasit, když do této kategorie jednoduše zařadím všechny stroje s koly o maximální velikosti 16 palců.

Poznámka: V tomto článku se nebudu věnovat hliníkovým skládačkám à la Micro či Oxelo nebo podobným. Tyto stroje sice mezi malé koloběžky patří také, nicméně jejich využití, jízdní vlastnosti a další parametry jsou trochu (někdy i dost) jiné nežli u „pořádných“ malých strojů. Snad to chápete…

Relativní město

Malé koloběžky bývají velmi často označovány jako městské. Já jsem nicméně v nadpisu toto slovo umístil do závorky. Proč? Protože po městě můžete stejně dobře jezdit jak na malé, tak i na té největší kolobrndě. Vyrážejí snad cyklisté do města na menších kolech? Nikoliv. Naopak takzvaná městská kola jsou pěknými koráby. Tak proč by zrovna městské koloběžky měly být malé?

Jádro pudla vězí v takzvané kombinované dopravě – tedy pokud na koloběžce nejen jezdíte, ale také ji převážíte. Městskou hromadnou dopravou, příměstskými nebo i „normálními“ vlaky, ale také třeba v autě, na lodi, v letadle či vesmírném raketoplánu. Ano, v takových případech je samozřejmě „malost“ nezpochybnitelnou výhodou. Bonusem je případně také možnost skládání, ke kterému se ještě také dostanu.

A pokud je ve hře aspekt převážení, je třeba zmínit ještě související nezbytný faktor přenášení. Při zmíněné kombinované dopravě musíte pokaždé svůj stroj vzít do rukou a někam ho přemístit. Do MHD, do kufru nebo na nosič auta, do vlaku, kdy je třeba na nádraží překonat nejrůznější podchody apod. Není sice pravidlem, že malé koloběžky jsou vždy také nejlehčí, ovšem z hlediska manipulace jsou na tom podstatně lépe než jejich větší či velké kolegyně. To samozřejmě platí i v případě, že své přibližovadlo parkujete v bytě ve vyšších patrech bez výtahu, a tak podobně. Zkrátka tam, kde se v panelákové chodbičce s velkou koloběžkou ani neotočíte, aniž byste ji museli postavit na zadní kolo, s malým strojem nemáte nejmenší problém.

Důvodů pro pořízení malé koloběžky by se jistě našla ještě celá spousta. Na závěr této části článku zmíním jen jeden, i když ten ze všech nejiracionálnější. Existuje spousta uživatelů, kteří prostě mají malé koloběžky rádi. Synonymem koloběžky jsou pro ně malá kola, modely s velkými koly už pro ně nejsou zajímavé. Bez zvažování výhod a záporů, jen tak, pocitově. Ale proč ne? Někdo má rád vdolky, jiný zase malé koloběžky. A znám i pár uživatelů, kteří vlastní více – ale stále jen malých – strojů…

Menší než malé aneb skládačky mezi kolobkami

Když i malá koloběžka je – pro transport či uschovávání – stále ještě velká, nastupuje skládací provedení. Skládaček však mnoho není – v českém koloběžkovém království se výrobě skládacích strojů věnuje de facto pouze Mibo, které má ve třídě malých koloběžek dva modely (Tiny a Mastr). Firma Kostka-kolobka sice aktuálně neprodukuje vysloveně skládací koloběžky, u nichž se „láme“ rám, má ale ve svém portfoliu varianty se skládacími řídítky, které nějaké to cenné místo ušetří také (Street Fold a Rebel Fold). Ze zahraničních značek je to snad nově jen Kickbike, který by měl, pokud se tak už nestalo, v brzké době v Česku začít distribuovat skládací model s názvem CliX.

Byla-li řeč o skládacích řídítkách od Kostky, pak nesmím zapomenout na pseudovariantu skládání od K-biku. Jak dvanáctipalcové modely K5 a K6, tak i 16/12″ stroj K7 lze jednoduše „složit“: odmontují se řídítka (jeden inbus v hlavovém složení) a uloží i s koloběžkou do přepravního vaku. Není to sice to „pravé“ skládání, neboť je nutné použít nářadí, nicméně výsledný balík je vskutku velmi kompaktní i bez jakýchkoliv skládacích mechanismů.

Malé koloběžky za jízdy

Koloběžky jsou od toho, aby se na nich jezdilo. Jaké jízdní vlastnosti mají malé kolobky? (Ještě jednou připomínám, že v tomto článku se nevěnuji hliníkovým skládačkám na polyuretanových, někdy i nafukovacích minikolech.)

Všechny stroje samozřejmě nejde hodit do jednoho pytle, protože nabídka malých koloběžek je vcelku bohatá a modely se od sebe liší nejen detaily, každopádně jisté společné znaky najít lze. Jelikož jsou koloběžky malé, mají relativně krátký rozvor nebo chcete-li obecně celkově krátkou stavbu. S malými rozměry pak souvisí také výška stroje, nebo lépe výška řídítek, a samotná malá kola pak pochopitelně ovlivňují jízdní vlastnosti.

Začnu odzadu – koly. Je jasné (a komu není, nechť čte Fidovu koloběžkovou disertačku), že malá kola mají větší valivý odpor než kola velká, k čemuž navíc ještě přispívá jejich časté obutí do „balónových“ plášťů. Malá kola také nevynikají nijak velkou setrvačností, takže podtrženo a sečteno – budete muset více a častěji dupat. Ale dokud si nezkusíte velkou koloběžku na vysokotlakých úzkých pláštích, možná vám to ani nepřijde. Takže nezkoušet… anebo s tím prostě musíte počítat.

Brát v úvahu je třeba také horší „průchodnost terénem“. Tam, kde díru na silnici velké 26 nebo 28palcové kolo přejede s menším drncnutím, může šestnáctka, neřkuli dvanáctka zůstat zapíchnutá. Je třeba prostě dávat větší pozor na nerovnosti. Na druhou stranu jsou ale malé koloběžky obratnější při překonávání nejrůznějších obrubníků, výborně se s nimi skáče, případně se snáze poponáší.

Ještě jedna věc se ale týká malých kol – tedy pokud jsou vybaveny ráfkovými V-brzdami, což je většina z nabídky malých koloběžek. Není třeba být hned paranoidní, nicméně je dobré zachovávat jistou opatrnost – a hlavně správně brzdit – v dlouhých a prudkých sjezdech. Obvodová rychlost malých kol je vysoká a při brzdění může dojít k přehřívání ráfků, v extrému až k explozi duše. Brzděte proto přerušovaně, oběma brzdami naráz. Nebudete-li ale sjíždět alpské kopce na jeden zátah, v běžném provozu by k příhodě s bouchnutím duše nemělo vůbec dojít.

Menší výška řídítek už je silně individuální záležitost. Koloběžkářům, kterým příroda mnoho tělesné výšky nenadělila, nemusí „nízkost“ vadit vůbec, vyšší jedinci kratší trasy ujedou také, na delších by je – jako mě – mohlo bolet za krkem. Ne, záda fakt nebolí, to už jsme si řekli v tomto článku.

Tak, a máme tu rozvor čili vzdálenost od náboje předního kola k zadnímu. Pokud ze středů nábojů spustíme svislice, dostaneme dva body, kterými se koloběžka stýká se zemí, a to je velmi důležitý parametr. Rozvor je snad nejvíce různorodá hodnota – nejmenší Ká pětka jej má pouhých 800 mm, nejdelší Mibo Crazy 16/16 pak 1 020 mm. (Dlouhý rozvor bude mít, soudě podle fotografií, také skládací Kickbike CliX, jehož výrobce tento údaj neuvádí.)
Obecně platí: Čím delší rozvor, tím méně živý jízdní projev, ale zato jistější jízda ve vyšších rychlostech, zkrátka pohodlnější „kočár“.

Ale pozor, s tím velmi úzce souvisí také úhel hlavové trubky a závlek přední vidlice – opět tedy nelze generalizovat. Navíc se najdou příslovečné výjimky, které tak trochu vyvrací konstrukční předpoklady, jako například Kostka Street, která má rozvor na řekněme střední délce (915 mm), poměrně strmý úhel vidlice s nulovým ofsetem, a přesto je to stroj, který výborně drží stopu za téměř jakýchkoliv okolností.

Obecně však platí: Krátké koloběžky, například jakýkoliv K-bike nebo Kostka Rebel, jsou živé, obratné stroje, na kterých je ale potřeba dávat rychlé sjezdy opatrně, koloběžky o něco delšího rozvoru (910–920 mm), jako třeba Friend, Kostka Street nebo Mibo Tiny patří ke zlatému středu, dlouhé „lodě“ typu Mibo Mastr, neřkuli Crazy ale i třeba koloběžka Sixteen, vás zase odmění plavmou, pohodlnou jízdou po rovinatých tratích či ve sjezdech.

Kdybych měl však uvést svoje poznatky z testování malých koloběžek, pak ze značek a typů, které jsem v tomto článku už jmenoval nebo zmiňovat ještě budu, nemohu označit jediný stroj, který by neměl obecně výborné jízdní vlastnosti. Všechno jsou to konstrukčně vychytané koloběžky, které zkrátka jezdí skvěle.

Ještě jednou o kolech. Jsou stejně velká kola výhodou?

Koloběžky s koly 12/12 palců zde byly odpradávna, dvě stejná, ale větší kola jsou však trendem teprve snad od minulé, maximálně předminulé sezóny (byť v závodním koloběhu možná déle). Je to móda, která pomine, nebo mají stejně velká kola svoje praktické opodstatnění?

Jen pomíjivá móda to nebude, neboť na strojích se stejně velkými koly se skutečně jezdí lépe. Zejména v zatáčkách výborně drží stopu, nedochází k ustřelování zadního kola. Stejně velká kola ale oceníte také ve vyšších rychlostech, kdy se koloběžka chová stabilněji. U stejně velkých kol si na cestách navíc vystačíte s jednou náhradní duší, můžete také prohazovat pláště, pokud se vám například zadní plášť sjíždí rychleji než přední. A názor do pranice: Koloběžka se stejně velkými koly z mého pohledu také lépe vypadá. Co vy na to?

Po uzávěrce

Pokud vás primárně zajímají koloběžky s koly 16/16″, určitě se podívejte na článek od výrobců Frienda – Nistlerovic Koloběžky pro dospělé. Zde se o těchto strojích dozvíte téměř vše, co byste mohli potřebovat…