Tento článek ve svém původním znění vyšel 26. 1. 2015, čili před čtyřmi lety. Koloběžky nejsou tak dynamickým oborem jako třeba IT nebo digitální fotografie, nicméně i tak se od té doby něco změnilo. Třeba i některé moje názory :-) Takže následuje aktualizace… nejčtenějšího článku všech dob na Přibližovadlech.Aktualizace – březen 2019
Původně jsem zamýšlel přepsané části v textu ponechat přeškrtnuté, nicméně došel jsem k názoru, že by to byl mírný chaos, a ocenili by to snad jen ti, kteří už tento článek v původním znění četli. Ne, že bych jich tedy bylo málo. Ke dni zveřejnění této aktualizace má článek více než 50 000 shlédnutí, což je – alespoň si tedy myslím – u takto minoritně zaměřeného webu psaného v taktéž minoritním jazyce, docela hodně. Já bych ale raději, aby si jej přečetli hlavně noví zájemci o koloběh, takže jsem od této myšlenky upustil. Části textu, které jsou aktualizované nebo nové jsou tudíž jednoduše označené jako aktualizace.
Na úplný závěr jsem pak ještě doplnil seznam souvisejících článků, čili materiálu, který by se vám mohl také hodit k samostudiu ještě před tím než stoupnete na své první stupátko. Ale myslím, že některé články si rádi přečtou i pokročilejší trhači nohou. Tak do toho!
Prolog
O tomto či podobném tématu jsem samozřejmě věděl už dávno. Podvědomě jsem se mu ale bránil – říkal jsem si:
„Vždyť tohle všechno naši čtenáři ví, to jsou zkušení matadoři koloběhu, to nemají zapotřebí, ještě by mi nadávali proč z nich dělám hlupáky…“
S neustále se zvyšující čteností Přibližovadel jsem si ale začal uvědomovat, že všichni jaksi nemohou být dostatečně ošlehaní tisícovkami kilometrů najetých na koloběžkách. V tom počtu čtenářů se chtě-nechtě začátečníci musí vyskytovat. Korunu tomuto uvažovaní nasadilo čtení diskuzí na Facebooku (všichni víme, v jaké skupině), kde se ty stejné začátečnické dotazy neustále opakují dokola.
Aktualizace březen 2019
Takže dobře, jde se dělat osvěta! Tento článek je takříkajíc obecný a já počítám s tím, že není ukončený. Budete-li mít smysluplné náměty na jeho doplnění, rád je uvítám – a rád je do článku doplním – samozřejmě i s uvedením autora námětu.
Opakuji – kdyby se vám náhodou nechtělo číst tenhle traktát celý – na jeho konci najdete seznam souvisejících článků, které se na rozdíl od tohoto víceméně obecného pojednání, věnují konkrétním tématům. Různým kategoriím koloběžek, tipům jak správně jezdit, a další problematice. Předpokládám, že další články budou přibývat, takže nám, prosím, zachovejte přízeň.
Nyní tedy začínáme oblíbenými mýty a fámami… A milé děti! Když nebudete dobře poslouchat, dopadnete jako před lety autor tohoto článku, který všechny následující rady poctivě vyzkoušel na vlastní kůži (i na příčně pruhované svalovině vlastního těla).

Po silnici i do terénu
Možná snad 70–80 % lidí, kteří si chtějí koupit novou – zpravidla první – koloběžku, má požadavek asi tohoto znění:
Na koloběžce nechci jezdit jen po silnici nebo prostě po asfaltu, ale také v terénu, na polních cestách, v lese. Asi by proto měla mít zvýšené stupátko, že?
A ti největší drsoňové ještě dodají:
Určitě by proto měla být koloběžka také odpružená (aspoň přední vidlice) a měla mít široké terénní pláště s hrubým vzorkem!
Dobře, domluvme se, že teď na všechno zapomenete a zkusíte si přečíst následující text:
Možná to pro vás bude překvapení, ale prozradím vám tajemství: vy do žádného terénu nakonec stejně jezdit nebudete. A když ano, tak se bude jednat jen o krátké „terénní vložky“ na výletě, jehož trasa se jinak bude pohybovat z 99 % po silnici. Drtivá většina koloběžců-noviců totiž velmi brzy zjistí, že jezdění terénem na koloběžce se výrazně liší od jezdění například na kole. Oproti asfaltu je to velmi namáhavé, mnohdy je lepší stroj tlačit nežli se snažit jet rychlostí pomalejší než chůze, zkrátka bolí to. Mrkněte se třeba na reportáž ze závodu Kokros (byť uznávám, že jde o menší extrém).
Ale pozor – řeč dosud byla o skutečném terénu. Pokud zrovna neprší týden v kuse a není všude bahna po kolena, nelze běžné zpevněné lesní a polní cesty považovat za terén. Nehledě k tomu, že novodobí lesáci a „jézéďáci“ už jsou tak rozmazlení, že svoje přístupové komunikace mnohdy vyasfaltují. Takové cesty (nejen ty vyasfaltované tedy) jsou sjízdné na de facto jakékoliv koloběžce bez toho, abyste museli mít odpružení a traktorové obutí. Pokud to moc „drncá“, stačí lehce upustit tlak v pláštích a jede se dál. Znovu opakuji – zapomeňte na úpravy pro terén – nebudete je velmi pravděpodobně potřebovat. Toto rozhodnutí pak tisíckrát doceníte při „normálním“ koloběhání na silnici nebo jiné kvalitní komunikaci.
Poznámka: Na koloběžkách se samozřejmě jezdí i ve středním nebo i ve velmi těžkém terénu, který na běžném stroji nemáte šanci projet. V tom případě ale jde o koloběžky k tomuto účelu patřičně konstruované. Ani ty však nejsou univerzální – „nejterénnější“ speciály jsou určené v podstatě jen na sjezdy. Nezkoušejte se na nich odrážet na asfaltu…
Skládací zaříkávadlo
Aktualizace březen 2019
„Nejraději bych si pořídil(a) skládací koloběžku, abych ji mohl(a) snadno převážet v autě. Také s ní chci jezdit vlakem bez poplatku za spoluzavazadlo.“
Tato část článku je asi nejvíce aktualizovaná–změněná oproti první verzi z roku 2015. Ano, na skládací koloběžky jsem změnil názor. Můj původní vztah k nim, jenž jsem poněkud alibisticky nazýval slovem ambivalentní, se proměnil v jednoznačné přijetí skládacích koloběžek. Podrobněji o tom píšu v článku Skládací koloběžky – všechno, co jste o nich chtěli vědět – 1. část.
Skládací koloběžky – a myslím tím „pořádné“ či chcete-li „dospělé“ skládačky, nikoliv hliníkové stroje s více či méně malými polyuretanovými kolečky – navíc za ty čtyři roky učinily výrazný pokrok. Nabídka na trhu se mnohonásobně rozšířila jak co do počtu značek a modelů, ale také co do velikostí. Zatímco dříve byla synonymem pro skládačku malá koloběžka, dnes si již můžete pořídit střední, ale i velké skládací koloběžky (s koly 26/20 palců). Nyní si můžete říci: „Cože? Velké skládací koloběžky? Co je to za nesmysl?“ Omyl! Právě velké modely dávají skládání koloběžek ten správný smysl :-) Ale vážně, čtěte ve stejném článku zde.

Protože jsem skládacím koloběžkám věnoval velký samostatný prostor ve dvojdílném článku, nyní tuto část zakončím jen prostým konstatováním: Skládací koloběžky, o nichž tento článek pojednává představují plnohodnotné stroje, které se od svých pevných bratří liší de facto jen možností složení. Mají stejné nebo minimálně skoro stejné jízdní vlastnosti nebo naopak třeba stejně dobře brzdí jako jejich pevné verze. Poskytují vše dobré z pevného světa, k tomu navíc oplývají lepší skladností. A to je super, ne?
A ve vlaku…
Byly časy – přesněji před rokem 2014 – kdy stačilo mít jakýkoliv stroj skládací a ve vlaku jste měli přepravu zdarma. To už, pokud mám tedy správné informace, neplatí. Nechcete-li, aby vaše složená koloběžka nebyla deklarována jako spoluzavazadlo (za které se připlácí), nesmí překročit ani jeden z rozměrů 90 × 60 × 40 cm. Výjimkou je – cituji z přepravního řádu ČD: „Malá skládací nebo dětská koloběžka s koly menšími, než jsou u jízdního kola, nejvýše 12 palců“.
Do zmíněných rozměrů byste se mohli s mírně odřenýma ušima vejít se dvěma koloběžkami od Kostky – Rebel Fold (G5) a Rubik 4. I tak ale doporučuji mít stroj v přepravním vaku, protože kromě toho, že ani sebe ani nikoho jiného neušpiníte, zároveň nebudete provokovat snaživého štiplístka. Kdo ví, co máte v tom futrálu? Kytaru? Kulomet?
Vrátím-li se k citaci přepravního řádu Českých drah, pak je samozřejmě otázkou, co přesně odpovídá popisu „malá skládací“, nicméně v praxi je ověřeno, že nejvíce záleží na tom kterém soudruhu průvodčím. My jezdíme často vlakem s Friendem nebo (dříve) s Kostkou Rebel (nebo obojím), a byť přední nebo obě 16palcová kola by měla znamenat platbu za spoluzavazadlo, neplatili jsme ani nepamatuji. Doufám, že jsem to právě nezakřikl…
Než abych pořád škrtal(a) o zem, raději si pořídím koloběžku s vyšším stupátkem
Hrubá chyba! Jízda na koloběžce má dva základní aspekty: odrážení a dřepování. Abyste se mohli jednou nohou odrazit, musíte nutně druhou nohou stojící na stupátku podřepnout. Není třeba mít diplom z Harvardu, abyste si spočítali, že čím vyšší je stupátko, tím větší dřepy musíte při odrazu udělat. A čím větší dřepy budete dělat, tím více vás bude stojná noha bolet. Můžete si být jisti, že i rozdíl pouhého jednoho centimetru poznáte. Samozřejmě ne po 500 metrech jízdy, ale po pěti, deseti a více kilometrech.
Jako bych teď slyšel vaše hlasy:
No jo, ale když budu mít koloběžku s malou světlostí, tak budu všude drhnout! A navíc budu mít zespoda odřené stupátko…
Nebudete všude drhnout, budete-li koukat, kudy jedete. A v případě nebezpečí kontaktu s vozovkou svůj stroj lehce přizvednete. Ano, jde to i za jízdy, nic na tom není. Majitelé menších koloběžek se pak určitě velmi brzy naučí malé nerovnosti rovnou přeskakovat. A seskakovat. Třeba obrubníky chodníků a podobně. Když už se vám stane, že zadrhnete – což se vám určitě stane – neshánějte hned pikslu s barvou, abyste odřeniny na spodku rámu zaretušovali. Odřený spodek stupátka, to je pravá a nefalšovaná koloběžková patina, která k tomu prostě patří. Potkáte-li někoho, kdo má spodek koloběžky panensky čistý a neposkvrněný, pak je to buď majitel úplně nového stroje, nebo prostě a jednoduše skoro nejezdí.

Pokud bych měl vyjádřit jakousi optimální světlost exaktně, pak optimální hodnota u koloběžky pro „normálního hobbíka“ je cca 5 cm. S takovým strojem můžete jezdit kromě hladkého asfaltu také po kočičích hlavách, ale i po zpevněných lesních a polních cestách. Zpevněním v tomto případě myslím i suchý tvrdý hliněný povrch. Budete-li skutečně jezdit převážně a často v horším terénu, stojí za to uvažovat o vyšším stroji – viz výše pojednání o silnici a terénu.
Na závěr této úvahy ještě drobné doplnění: Doposud byla řeč o světlosti, tedy volném prostoru pod stupátkem, který se mimochodem po zatížení jezdcem v závislosti na jeho hmotnosti a tlaku v pláštích ještě o několik milimetrů zmenší. Onen jezdec či jezdkyně však stojí na horní straně stupátka, které má „nějakou“ konstrukční výšku nebo chcete-li tloušťku. Obvykle to u kvalitních koloběžek bývá kolem 30–35 mm. Takže jen abyste věděli, že nebudete dřepovat z výšky 5 cm, ale většinou 8 cm minimálně. Vážně ještě pořád chcete dělat co největší dřepy?
Není to stupátko nějaké malé? Vejdou se mi tam obě nohy? A proč je to tak úzké?
Jak vidno, u stupátka ještě chvíli zůstaneme. Ostatně je to jedna z nejdůležitějších součástí koloběžky, tak se není čemu divit. Začneme délkou. Dost možná jste na koloběžce ještě nikdy nejezdili, nevadí, zkuste chvíli pozorovat koloběžkáře v jízdě. Co je charakteristické pro „dupajícího“ jezdce? Ano – na stupátku stojí vždy jen jednou nohou! Obě nohy na něj vměstnává jen ve sjezdech, čili v rychlostech řekněme nad cca 25 km/h, při kterých se už běžný kolobrndař nestíhá odrážet. Nedělal jsem žádný vědecký průzkum, ale troufám si odhadnout, že v našich krajích se průměrně cca 75–85 % trasy jízdy odrážíte – čili stojíte na stupátku jednou nohou – zbytek se pak vezete zadarmo s oběma nohama na „plošince“. Z toho důvodu je zbytečné, aby stupátko bylo dlouhé třeba 70 cm. Já tvrdím, že bohatě stačí délka asi 1,3 pětačtyřicítky. Pětačtyřicítkou pak nemyslím pistoli ráže .45, nýbrž prachobyčejnou tenisku velikosti 45. Ta měří kolem 30 cm, takže 1,3 pětačtyřicítky rovná se cca 40 cm. Bohatě to stačí, můžete mi věřit.
A proč vlastně prosazuji relativně krátké stupátko? Vy jste říkali, že nechcete drhnout, že ano? A čím delší „podvozek“, tím je nebezpečí drhnutí větší. Dlouhé stupátko také znamená větší průhyb rámu a tím i riziko nechtěné pružnosti. Podívejte se, jak úsporně mají stupátko řešené finské Kickbiky. A jsou to nejpevnější rámy na světě, de facto bez průhybu…

Ještě k šířce nášlapné plochy. Když onu pětačtyřicítku tenisku změřím pro změnu na šířku, dostanu se na nějakých 10–11 cm. Stupátko této šířky tedy musí úplně stačit. Ve hře je totiž opět také geometrie a jízdní vlastnosti. Koloběžka je jednostopé přibližovadlo a pokud se na něm stojí, je ideální být pokud možno co nejpřesněji uprostřed. Jakmile si stoupnete k okraji stupátka, aniž byste si to možná uvědomovali, „strháváte“ si řízení na stranu. A čím širší nášlapná plocha je, tím více vám umožní stát mimo osu jízdy. Kromě toho také dochází k malému zkrutu – lidově řečeno rám jde „do vrtule“. A to není dobře… Takže poslední argument: Když už i největší evropský výrobce Koloběžek Kostka opustil paradigma širokého stupátka, tak na tom něco být musí, co říkáte?
„A ty při tom ohneš svůj hřbet!“
Aktualizace březen 2019
Replika z Mrazíka se hodí k uvedení častého dotazu koloběžkou nepolíbených človíčků:
A vážně z toho nebolí záda? Ste u toho nějakej ohnutej…
Ano, jsem ohnutej, protože ve vzpřímeném postoji se neumím dobře odrazit (netvrdím však, že to nejde). Ale pojďme k meritu věci – záda na koloběžce nebolí a neznám nikoho, kdo by si na bolesti zad stěžoval. Naopak. Dám příklad: Pravidelní čtenáři Přibližovadel ví, že jsem jezdil také na jednokolce. Po intenzivním tréninku na jednokolce záda bolí – jednokolka jim dá slušně zabrat. Ne, nechodil jsem na masáž ani nejedl Brufen po hrstech. Jel si dát pár desítek kilometrů na koloběžce, jelikož vím, že právě koloběžkováním si záda krásně protáhnu a napravím bolístku. Dvacet kilometrů a byl jsem zase jako junák.
Ale pozor! Jezdit se dá i vzpřímeně – viz následující část článku.
Jak vysoko vlastně mají být řídítka?
Aktualizace březen 2019
Jasně položená otázka, jasná odpověď. Ale… Než vyslovím svoje doporučení, musím podotknout, že výška řídítek (stejně jako jejich šířka či tvar) je silně individuální parametr. Někomu vyhovuje vzpřímený postoj, jiný se do odrazu rád přikrčí. Záleží samozřejmě také na druhu jezdění a délce trasy. Těžko chtít po někom, kdo se rozhodl ujet 250 km na jeden zátah, aby tuto trasu jel sehnutý s řídítky nízko, to není úplně nejlepší nápad. Nicméně tento článek je pro začátečníky, základní radu tedy podám.
Podle většiny koloběžkové – dlužno dodat, že starší – „literatury“ by horní hrana řídítek čili gripy měly být ve výšce zaťaté pěsti koloběžkáře stojícího na zemi s rukou podél těla. To ale platilo v dobách, kdy přední kolo mělo maximálně 16 palců. Dnes běžně – a více – jezdíme na strojích s předním kolem od 20 do 28 palců. A pro ně tato poučka neplatí. Ve výšce zaťaté pěsti je u velkých strojů mnohdy teprve horní miska hlavového složení, nad níž teprve následuje představec a řídítka. Tudíž řídítka jsou vždy výš.
Nicméně i kdybyste vlastnili malou koloběžku a měli výšku řídítek zarovnanou s onou zaťatou pěstí, pak se budete lehce hrbit. Jak jsem psal výše, není to nic, co by vám snad mohlo uškodit, přesto však začátečníkům doporučuji nejprve řídítka oproti uvedené poučce o 2–3 cm zvednout. Pokud postupně zjistíte, že by vám vyhovoval spíše nižší úchop, dát řízení dolů je otázkou pár minut. To ostatně platí obecně pro každou koloběžku.
Majitelům strojů s hlavovým složením typu a-head ještě doporučuji – neřežte hned „komín“. Dobrý výrobce ponechává hlavovou trubku vidlice delší, aby dal prostor uživateli k vlastnímu nastavení výšky. Pokud řídítka snížíte, trubka vysunutá nad představec se obvykle uřeže. Patříte-li mezi novice koloběhu, nechte toto rozhodnutí uzrát až po nějakých 300–500 kilometrech, až budete s jistotou vědět, jaká výška vám skutečně vyhovuje. Do té doby můžete klidně nechat vypodložkovaný „komín“ čouhat nahoru nad představec.
Už jsem zmínil informaci o tom, že výška řídítek je individuální záležitost. K této problematice mi dovolte napsat jeden mikropříběh z mého koloběžkového života.
Začínal jsem na K-biku K5, u nějž jsem byl se svou výškou 186 cm sehnutý docela dost. Zvykl jsem si a vyhovovalo mi to. Nízká řídítka jsem tedy preferoval i u dalších strojů – a to i u větších koloběžek. Ale jak šel čas… no dobře, nejsem už žádný junior, hrdě se hlásím k tomu, že už jsem praotcem čili dědou. Zkrátka a dobře, z nízkého úchopu mně začaly bolesti. Ne však zad, ale za krkem. Nikoliv tedy bederní, ale krční páteře. Takže řídítka šla výš a výš… až jsem najednou jezdil – a jezdím stále – ve skoro vzpřímeném postoji. Jde to. Musíte sice změnit způsob odrazu, jít do toho více stehny, ale není to žádný neřešitelný problém.
Ostatně povídat by mohli borci, kteří v roce 2013 na koloběžkách ujeli trasu Tour de France (viz naše články) a následně o čtyři roky později také Giro d’Italia. Obě tratě bratru po 3 500 km. Ve vzpřímeném postoji s řídítky à la paní radová…

Ale aby to nevypadalo, že vysokým řídítkům straním. Na loňském koloběžkovém Mistrovství světa v Nizozemsku našim borcům – kteří, pokud jste to nevěděli, patří do světové elity – nepříjemně zatápěli Holanďané se svými stroji s velmi nízko položeným řízením. Aby se mohli do odrazu co nejvíce položit.
Takže znovu a naposledy: výška řídítek (stejně jako jejich šířka či tvar) je silně individuální parametr. U kterého mimo jiné také záleží na tom, k čemu váš stroj využíváte, jak dlouhé trasy jezdíte, po jakém povrchu (například ryze terénní koloběžka bude mít také vyšší řídítka) a tak dále a tak dále.
Je lepší velké přední kolo nebo stačí malé?
Malým kolem se díře lépe vyhnete, velkým ji lépe přejedete…
Je lepší mít vzadu velké kolo, respektive stejně velké jako přední?
Je pravda, že dříve bylo standardem větší přední a menší zadní kolo. V současné době se ale mnohem více prosazují stroje se stejně velkými koly (mimo 12 + 12″ – ty zde byly odpradávna), ať už jsou to malé koloběžky s koly 16 + 16 palců, 20 + 20 palců nebo závodní stroje 28 + 28″.
Shodný průměr kol má poměrně velký vliv na jízdní vlastnosti. Zadní část koloběžky díky tomu lépe sedí na vozovce, a nejvíce to poznáte v zatáčkách, kdy malá zadní kolečka mají tendenci „ustřelovat“ a poslat vás do smyku. Čím větší kolo, tím je i delší celková stavba koloběžky, což znamená lepší celkovou stabilitu. To vše platí hlavně pro rychlou sportovní jízdu. Stejně velká kola mají ale výhodu také pro ty, kteří se jen tak loudají a kochají se krásami kraje. Díky shodné velikosti totiž stačí vozit jen jednu náhradní duši pro případ defektu.
Oba dotazy a odpovědi ohledně velikosti kol nám zaslal Vašek Jun. Děkujeme!
Jsou obecně větší kola lepší než malá?
Aktualizace březen 2019
Pokud z jakéhokoliv důvodu neřešíte celkovou velikost koloběžky, lze říci, že větší kola jsou obecně lepší než malá. Proč? Díky jejich menšímu valivému odporu. Přímo vědecký výklad této problematiky najdete – kromě spousty dalších užitečných informací – v koloběžkové disertačce Honzy „Fido“ Horáka. Zde na Přibližovadlech.
Ubrzdím to?
Když zabrousím do oblasti bicyklů, pak tři čtvrtě lidí této republiky jezdí na bajcích neboli horských kolech. O tom, že půlka z nich nikdy v terénu nejela, se nyní bavit nechci, i když to tak je. Řeč bude o víceméně standardním komponentovém osazení bajků, kterému patří kotoučové brzdy. Není se tedy čemu divit, že si je žádáte i na svojí vysněné koloběžce…
Pravda je ale taková, že kolobrndu ubrzdíte s běžnými V-brzdami naprosto v pohodě, i když vážíte metrák (i něco přes). Tedy při takříkajíc běžném užívání. Pokud se chystáte pravidelně sjíždět alpské průsmyky, stojí za to o „kotoučích“ uvažovat – V-brzdy při dlouhodobém použití přehřívají ráfky a vzhledem k tomu může dojít k explozi duše (v praxi k tomu dochází jednou za uherský rok, a to zpravidla jen u strojů s malými koly /12″ či 16″/). Opodstatnění kotoučovek je také u terénních koloběžek, u nichž má tento druh brzd jednu zásadní výhodu oproti Véčkům – nezanášejí se bahnem. Běžný koloběžec se ale skutečně bez kotoučovek obejde. Jen perlička na závěr – závodní elita používá Véčka nebo silniční ráfkové brzdy, vlastně brzdu jednu jedinou – na předním kole. A můžete si být jisti, že tihle lidi pomalu nejezdí.

Cena až na prvním místě
Aktualizace březen 2019
Spousta lidí, kteří nikdy na koloběžce nejezdili, nebo si to už z dětství dostatečně nevybavují, uvažuje asi takto:
„Nejprve si koupím levnou koloběžku za 1 500 až 2 000 Kč, a když mě to „chytí“, pořídím si pořádnej stroj.“
Ano, tahle idea není nepochopitelná a do značné míry se s ní dá souhlasit. Nicméně skýtá v sobě jedno nebezpečí. Osobně jsem přesvědčen, že nákup levné koloběžky s prapodivnou geometrií, vysokým stupátkem a nevhodnými lacinými komponentami minimálně 50 % potenciálních vážných zájemců o koloběh od tohoto druhu přibližování spíše odradí, než aby je donutil pořídit si lepší stroj. A platí to hlavně u dětí, které prostě dlouho nebaví dělat dřepy do poloviny výšky lýtka. Že pak leží „koloběžka“ zaprášená v kočárkárně, jejich chyba není. Lidé mají bohužel tendenci zobecňovat, takže narazí-li na jednu blbou koloběžku, může se stát, že si takto zařadí i všechny ostatní…
Proto každému zájemci doporučuji jako nejmenší cenu hodnotu kolem 4 000 spíše 5 000 Kč. Zcela upřímně – ani tak nebudete mít mnoho modelů na výběr…
Dobrá rada na závěr této části: Jste-li koloběžkou nepolíbení, nekupujte naslepo na e-shopu či jinde, ale nejprve si váš vysněný nebo jemu podobný stroj vyzkoušejte. Kde? V půjčovně koloběžek, která se alespoň ve větších městech vždycky najde. Ostatně i v solidním krámě vás nechají svést. A když ne, jděte jinam – nechcete přece kupovat zajíce v pytli.
Masochismus koloběžný
Aktualizace březen 2019
Zůstaňme ještě u ceny. Na světě existuje nemálo jedinců, kteří se rozhodli, že v rámci šetření vlastní kasičky budou raději fyzicky trpět. Patrně jim to dělá dobře. Tvrdí zhruba toto:
„Mně nevadí, že levná koloběžka má nekvalitní komponenty, že špatně jede a už vůbec mi nevadí, že je těžká. Sám mám minimálně XY kg navíc a tak mě vůbec neštve, že se na ní nadřu jako mezek. Aspoň rychleji zhubnu!“
Přátelé, to není masochismus, to je doporučení do ordinace doktora Chocholouška. Zapomeňte na koloběžku, i ta nejlevnější je pro vás zbytečná investice. Kupte si tři metry pořádného lana, a v kovošrotu si sežeňte kus kolejnice (1 metr váží 50–60 kg). Za láhev poctivého Tuzemáku z Božkova vám ji dělníci uřežou na požadovanou délku a u posledního panáka na konci vypálí otvor. Do něj navažte jeden konec provazu, druhý si zasukujte kolem pasu a „běhejte“ kolem paneláku.
Kolik by měla taková „normální“ koloběžka vážit? Zde je malý tahák:
Malá koloběžka (kola od 12/12″ do 16/16″): max něco mezi 7–8 kg
Střední koloběžka (kola od 20/12″ do 20/20″): 8–10 kg
Velká koloběžka (kola od 26/16″ do 28/20″): max kolem 10 kg
Long vehicle (kola 26/26″ nebo 28/28″): víceméně stejně jako předchozí kategorie…
Nižší hmotnost nežli udaná, je samozřejmě vždy výhodou. Preferujete-li skládací koloběžky, přičtěte k uvedeným hmotnostem zhruba kilogram navíc – to kvůli skládacímu mechanismu, který je zde oproti pevným modelům navíc.
Levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá…
Klasiku všech klasik, dotaz, který jednu skupinu zkušených koloběžkářů rozpaluje do běla, aby u druhé části vyvolal shovívavý úsměv typu „to je zase debil“, jsem si nechal na konec. Původně jsem ho sem ani nechtěl zařazovat, ale seznam mýtů a fám by byl bez největší perly neúplný. Už asi tušíte, o co jde:
Musí se u toho koloběžkování střídat nohy?
Musí. Přijdete na to sami velmi rychle. A pokud jste přesvědčeni, že se dokážete odrážet jen jednou nohou, pak vám garantuji, že na té druhé nedokážete dlouho stát. A o tom to je. Nikoliv o odrazné noze, nýbrž o stojné noze. Viz část o výšce stupátka…

Související články aneb články, které je taktéž dobré si přečíst
Malé (městské) koloběžky. Víme o nich vše. Jakou si vyberete?
Dětské koloběžky aneb rodičovské dilema
Skládací koloběžky – všechno, co jste o nich chtěli vědět – 1. část
Skládací koloběžky – všechno, co jste o nich chtěli vědět – 2. část
Střídáte nohy na koloběžce? Jestli ne, naučíme vás to!
Malá úvaha o velké tuhosti koloběžek
Prostor pro jezdce aneb geometrie stavby koloběžky z pohledu závodníka
Počteníčko, aneb koloběžková disertačka









237 komentáře
Navigace pro komentáře
Perfektní shrnutí všeho, stálo by za to to někde přišpendlit na hlavní stránce. Tohle je to co by si měl nováček přečíst jako první, když ho sem pošlu.
Pod skladnost skládacích koloběžek bych se podepsal obzvlášť. Pokud hledáte skladné přibližovadlo do města, skládací velká koloběžka to opravdu nebude.
Složené je to pořád velké jak dva bromptony, navíc nosí se to o poznání hůř než to skládací kolo, nebo Oxelo Town EF.
Chvíli jsem dokonce přemýšlel o výměně jednoho Mastera za dvě Oxelo Town 9 EF – za skoro stejnou cenu by se mnou mohla jezdit i přítelkyně a do města je Master skoro zbytečný, když spolu vyrazíme na bruslích a koloběžce, tak ty 200mm kolečka taky stačí.
Na pohodu článek. Asi bych se zařadil někam do středu. Nejsem ani novic, ani kmet koloběhu, ale rád o něm čtu cokoliv, třeba i ty řádky pro koloběhem doposud nepolíbené.
Z casovych duvodu jsem zatim precet jen cast,
ale doplnil bych nestandardni nazor ke stupatku:
Je sice pravda, ze vetsina jezdcu je s uzkym stupatkem spokojena
(mozna bys tam moh zminit, ze siroky se delaj pro sjezdovy a mushersky kolobezky, kde se nepredpoklada tolik odrazeni),
ale treba ja bych kolobezku, jak ja rikam „bez stupatka“, tzn jen se zdrsnenyma ramovyma trubkama, nechtel.
Kdyz jezdim dalkovy trasy,
tak jednak nespecham, a jednak jsem nalozenej (ergo mam vetsi setrvacnost), takze se parkrat odrazim, pak obema nohama stojim, a pak se zas parkrat odrazim druhou nohou. Ne vzdy a ne furt, ale nekdy jo.
Mam stupatko mirne sirsi, nez je u beznych kolobezek obvykly, a jsem s nim spokojenej.
Pricemz mam za rok a kousek najeto pres 3k2 km, takze ten nazor asi muzu povazovat za ustalenej.
Je sice fakt, ze vetsina lidi za sebou nebude na rozdil ode me tahat nalozenej prives (naves), ale i tak je setrvacnost dost pouzitelna, kdyz clovek nespecha, a chce se kochat a dojet daleko.
Jinak rozhodne podporuju to o zdravem vlivu na zada. Kudy chodim, tam kolobezku doporucuju kazdymu s bolavejma zadama. Po prvnich 5 km me zada bolely (objevil jsem novy svaly, dosud ukryty),
od ty doby super.
Navic, pri dalkovy klidny jizde je v setrvacnych chvilich moznost si zada prepnout z konkavniho tvaru do konvexniho, coz je pro ne naprosto uzasny.
A kdyz jsem zacinal, tak mi strasne pomoh popis obou (resp. vsech tri) technik stridani nohou, tusim na webu nejakych plzenskych kolobezkaru.
Urcite by bylo dobry na ten jejich navod dat odkaz.
Mluvíš mi z duše.
Ještě bych nastřelil nemalý vliv hmotnosti stroje, ale o tom tam trosku řeč byla.
No a pak se hlásím, mírně rozladěn stejnou skupinou, že snad už konečně poskládám nějakej článek o tom „prostoru pro jezdce“ a díky tomu trošku i zhodnocení vhodných a nevhodných rámových staveb. Tady na Přibližovadlech to bude mít dalekosáhlejší efekt než neustálý omílání kol do kol na FC.
Stále se považuji za začátečníka, takže některé poznatky – např. o postoji na stupátku a kroucení rámu – byly pro mne nové.
Jinak je to perfektní úvod do koloběhu. Je vidět, že autor o tom něco ví a že má na vlastní kůži – i v doslovném smyslu, viz foto „silničnělišejového“ obličeje – mnoho věcí vyzkoumáno a zažito.
A co se týče bolesti zad – trpím jimi periodicky od 15 let, tedy již fakticky 45 let – a lepší lék na ni jsem doposud nepoznal.
Zdraví
NC
Nick Carter, se zády jsem na tom byl bídně také, s bolestí jsem se smířil a koloběžku jsem chtěl od základky. Ale že mi pomůže od bolesti a další zdravotní bonusy jsem nečekal. :-)
Vážený pane autore, rád bych Vám položil několik dotazů jakožto koloběžkou absolutně nepolíbený jedinec. Potřebuji ujet 5,7 Km k práci a 5,7 Km od práce + kombinovat s MHD . Skládacími koloběžkami jste relativně „pohrdal“ ale vyjmul jste oxelo (z jakých důvodů kromě materiálu ? pokud tam jsou), velice se mi zalíbilo oxelo town 7 Easyfold. Je tato vzdálenost na této koloběžce dle vás problém? Nebo je to opravdu přibližovadlo na řády 100 metrů. A jakožto koloběžkou nepolíbený střídaní nohou ? Jen abych pochopil princip .. .Jednou levá jednou pravá mi přijde jako nesmysl. Takže 10x levá a 10x pravá ? A nebo v určitých časových úsecích, třeba 10 minut levá a 10 minut pravá. Předem děkuji všem zkušenějším za odpověď a chápu, že nebudu pravý koloběžkář s tímto skládacím strojem, protože 25 KM výlet asi nedám.
Standa477: Aby nedošlo ke zmýlené – žádnou kategorií koloběžek nepohrdám, pouze nemám rád nekvalitní šmejdy :)
K tomu Oxelu: Pokud by vaše trasa vedla víceméně po rovině a na hladkém povrchu, dá se oněch 5,7 km (krát dva) ujet v pohodě i na takovémto stroji. Jde o to, že tyhle skládačky nemají „dospělou“ geometrii čili jsou stavěné spíše na vzdálenosti řekněme do 2 km. Polyuretanová kola sice nikdy nepíchnete, ale zároveň na jiném než hladkém povrchu docela drncají až to někdy hezké není. A stačí jen zámková dlažba.
Pro vaše dojíždění bych tak zvolil raději malý stroj na nafukovacích kolech – viz např. v článku zmíněné Mibo Tiny nebo některý z K-biků.
Ke střídání noh: Samozřejmě se nestřídá po jednom odrazu, extrém je asi 3 odrazy při jízdě do velkého stoupání. Na rovině klidně po 10–15 odrazech… Ostatně každý to pozná sám – jakmile začnete cítit, že se stojná noha unavuje, je čas k vystřídání. Raději dříve než později.
Děkuji mnohokrát za odpovědi. Ten K-bike se mi líbí, ale obávám se že prudérnější řidiči mne nenechají jet (pražská MHD). Když má dítě koloběžku tak to tolerují, ale dospělého občas potrápí. A představa jak 20 minut čekám na další mě děsí. U skládačky (i přesto, že taky v některých rozměrech přesahují) jsem zatím žádný problém neviděl. Každopádně ještě jednou děkuji za článek a odpovědi pro „panice“ úplný ideál :) .
Standa477 s řidiči MHD v praze je to o komunikaci, když na ně kývnete jestli můžete nastoupit, tak většina svolí. Nesmíte se nahrnout třeba do tramvaje automaticky jako by to byla samozřejmost. I s Hillkou mě vzali do tramvaje když jsem se dovolil. Pak taky rozhoduje dopravní špička. Jinak když mám v Praze kolobku tak zřídka kdy používám MHD.
Fido: Přesně, je to o prostoru pro jezdce nikoliv o délce stupátka, nikdy mi nesedly na výstavách letmo zkoušené Kostky, nějak mě nutily být na řídítkách (která měla navíc podivný úhel do rukou), víc než se mi líbilo, teprve potkání se s dlouhou sixteen mi to osvětlilo, kostky mají/mívaly sice poměrně dlouhé stupátko, které ale začíná/začínalo bezprostředně za přední pneumatikou, takže jsou/byly efektivně kratší a mají menší prostor pro jezdce než je mi osobně milé. Mám 186cm :-) Tou lo/meností v textu se snažím říct, že nové Kostky to už možná mají jinak. Patrně začínají se stupátkem dál – tedy dle fotek, ale dle textů zase obhajují kratší stupátko jako efektivně stejně dlouhé, takže možná se taky nezměnilo vůbec nic (pardon asi je ten nový rám o něco tužší) a prostor pro jezdce je na mé preference stále malý.
Naprosto perfektní článek, který shrnuje vše, co jsem vstřebal za poctivých 19 let a snad tisíce kilometrů najetých na různých koloběžkách :-)) Díky i za ostatní koloběžkáře :-))
Článek pěknej, jen chybí některé zásadní věci. Třeba v kapitole o „Než abych pořád škrtal(a) o zem..“, je pěkný odstavec o tom jak přizvedávat na nerovnostech a o seskakování a vyskakování obrubníků. Souhlasím, ale chybí tam upozornění pro zájemce o Kostku, která má toto výslovně zakázáno v manuálu/návodu na používání.
V kapitole „Není to stupátko nějaké malé“ píše autor o nechtěné pružnosti, i když v jiném článku (Tour3) byla pružnost známkou komfortu.
V kapitole o brzdách se píše o přehřívání ráfku, ale autor zapomněl uvést, že tento problém se týká pouze 12-ek. U větších kol dochází spíše k přehřátí špalků a vadnutí brzd. Pokud to člověk nepřehání, službu udělají oboje, tady je to spíš o komfortu a ceně.
Jakou z kapitol autor porušil, že si pořídil takovej fešnej look?
Pro Láďu Bláhu. Nebudu mluvit za všechny Kostky, protože nezávodní modely mne zas tak neberou, ale pokud jde o Racery, tak mají shodný prostor pro jezdce s KickBike Race Max, který dodržuje i Trojanka a vlastně skoro všechny závodní koloběžky. Tolerance +-1cm.
Správně uvádíš, že stupátko je zkrácené a je to velmi dobře právě z důvodu zvětšení, a nikoli malého, tuhosti, která je ještě podpořena výztuhami. Asi nejlíp to lze podpořit tím, že si tu moji vyzkoušela velká část naší špičky a neměla k tuhosti výhrady a zároveň si pochvalovali prostor pro jezdce , který má asi nejluxusnější v celém závodním poli, protože jsem použil, po vzoru Alpa, krásný starý „vlašťovky“. Jinak kostka nic nezakrývá a tak veškeré rozměry (i těch závodních modelů) jsou k nalezení na jejich webových stránkách v nákresu. Je to skoro u všech modelů. Kdyby to takto vedli všichni výrobci a prodejci, tak by se mnohem lehčeji porovnávali parametry a dělal by se jednodušeji jakýsi předvýběr před koupí.
Fajn článek!
Ke kapitole „Masochismus koloběžný“ bych rád poznamenal, že do jisté míry pro takové myšlení mám pochopení – například mi kamarád cyklista-závodník říkal, že ať si oddělám (kovový) blatníky a stojánek, že je to zbytečný závaží navíc. Stejně tak jsem si místo Kickbike G4 Sport mohl koupit ten lehčí a dražší. Ale k čemu vlastně? Kdybych závodil, tak určitě. Jenže mně jde hlavně o to se projet a trochu si máknout, takže co na tom, že mám o 2 kg těžší koloběžku. Tak pojedu o trochu pomaleji, no :)
Co se týče dotazu na střídání noh, tak se řadím do tábora „shovívavý úsměv“ ;)
Dobrej článek. „Chtěl bych se vrátit k větě: Nejprve si koupím levnou koloběžku za 1500 až 2000 kč a když mně to chytí, pořídím si pořádnej stroj“. Co nejdůrazněji varuji před takovýmto přístupem! Když to uděláte, tak právě toto rozhodnutí způsobí, že vás to nechytne. Těch Petrovo 50% bych zvednul alespoň na 80% a těch zbylejch 20% právě vyhodilo 2000, protože si půjdou koupit lepší kolobku. Protože jsem v okolí znám jako „notorický“ koloběžkář, byl jsem několikrát požádán o smontování právě zakoupené koloběžky. Žádná sláva, ale jednou se mi sevřelo srdce, (kolobka MASTER 20 – 16) protože jsem nevěřil, že je to možný. Ta koloběžka leží ve sklepě, paní chodí pěšky (já bych taky chodil pěšky) a 2800 kč je v nenávratnu.
Abych jenom nenadával: Dával jsem dohromady taky Mibo 16+16. Světlá výška 40mm, výška podlahy 60 mm – velice příjemná záležitost. Vy kteří nechcete moc investovat a stačila by vám menší kolobka a pokud nevážíte 100 kg, zkuste zauvažovat o koloběžce Bizon (16+12″), 3200 kč, výrobce ing. Petr Kulišťák.
Ahojte, děkuji za hezký článek. Na kolobce jsem jezdil jako malý kluk a teď cca 20 let už ne. Dělal jsem na nejvyšší úrovni florbal a teď 4x týdně hraju tenis a hodně běhám.
Bydlím v paneláku a každý víkend jezdíme 40 km za našima na chalupu. Takže kvůli skladování a přepravě jsem zvolil koupi koloběžky než kola.
Navíc jsem se někde dočetl, že je to pro zdraví a regeneraci lepší volba než kolo.
Jenže než jsem si přečetl tento článek a i další na Vašem webu, tak jsem si koloběžku už objednal. Po přečtení těchto článků před objednáním bych možná připlatil a koupil jinou.
Ale už je na cestě a tak bych se rád zeptal, jestli by jste mi, jako úplnému začátečníkovi radili koloběžku vrátit a koupit jinou (jakou) – nebo nechat a až po najetí několika set km se rozhodnout co dál.
Chci ji jako doplněk ke sportování. K tenisu a běhu. Plánuji najezdit týdně cca 100 – 200 km. Do práce to mám 20 km, tak pokud mě to chytne, tak možná vyměním volant za kolobku a najezdím pak daleko více.
Objednal jsem si Mezeq new disk.
Ze zakona je 14 dni na vraceni pokud jste objednal z eshopu asi bych uvazoval o necem mensim (K7) kdyz vas trapi preprava a skladovani
Kuba – Nechci Vám komplikovat život, ale: objednaná kolobka váží 11 kg, nášlapná výška 9,5 cm, krátký prostor pro jezdce. To bych radši koupil Kostku Hil 3. Je stejně velká, o dvě kila lehčí, dobrá ergonomie. Je asi o dva a půl tisícovky dražší, ale má podstatně lepší výbavu i zpracování. Další je Mibo express. K7 je dobrá, ale mě vadí zadní jen 12″ kolo. Na 100 až 200 km týdně to není. Zavolejte nebo napište P. Lindnerovi, nebo J. Horákovi (FIDO).
Spíš pro zajímavost – i já jsem v počátku podlehl mámení ceny a koupil si Workera 20/16, tehdy ještě za přijatelnou cenu 2190 Kč včetně dopravy. Později jsem vyměnil většinu součástí, svařil a upravil rám a dodnes ho používám na výlety mimo cestu. Vlastně ho mám rád a od koloběhu mě neodradil. Ale spíš budu patřit do kategorie masochistů, kteří se rádi dřou. Mám doma už další dvě koloběžky od renomovaného výrobce a musím říct, že investice odpovídá míře radosti, kterou je schopna přinést. A přesto je to jen zlomek ceny nového kola. A pro autora – článek fajn, ale při dlouhé cestě ve sportovním tempu mě už záda bolet začínají.
Perfektní článek, když jsem před rokem kupoval 1. koloběžku, tak mi chyběl. Ale ke skládacím koloběžkám: mám Mastra 16+16 skládací a už jsem skládání mnohokrát využil, jistota v MHD, vlaku (složená v obalu jde bez problému dát v kupé na nosič jako běžný kufr), nebo když nejde koloběžku vzít do objektu (úřad, kostel atd) a nechcete ji zamykat venku. A nakonec i do toho auta se líp vejde, je to taková placka na dně kufru. Samozřejmě skládačka stojí něco navíc a taky je trochu těžší, ale já jsem ji už mockrát využil. V.
Dobrý den. Hezký článek, potřebný. Koloběžku mám přes rok, vše jsem se učil sám z webu a hlavně tak nějak za pochodu, respektive za odrazu. Začal jsem v pozdějším věku a tak to není o dálkách a mnoha kilometrech. Je to o udržení kondice a pohyblivosti a pohodě. Do letošního roku vyrážíme spolu s manželkou, které se koloběh také zalíbil. Tak se těšíme.
Článek jistě bude mít pokračování a tam bych docela uvítal zmínku o nástavcích na řidítka, tzv. rohy. Sam mám doma sbírku rohů než jsem našel to o čem si myslím, že je dobré. Jedny rohy jsem dal na novou Kostku pro ženu, tak mám ve sbírce o jedny méně. Přesto si rád přečtu názory zkušených.
Díky. Gek
Děkuji za názory :)
Už si ji nechám, těším se na ni a nechce se mi čekat na nějakou jinou. Už jsem ji včera vyzkoušel a jsem spokojený. :P
A jak říkám, pokud mě to chytne, tak si koupím už lepší a tuhle nechám manželce. Jí to na tu vyjížďku 2x za měsíc bude stačit. :P
To já bych své ženě nikdy neudělal. :-)
#25 Thomas – dobrý. A pak že na světě není sranda.
Co se týče tématu „Ubrzdím to?“. Včka ubrzdí koloběžku v malých rychlostech, vhodné tak do města, stačí delší kopec a můžete se jít klouzat, protože se zahřejí a nebrzdí, kotouč bude vždy lepší v jakémkoliv ohledu, nevadí jim špína, prach, snadná údržba a co se brzdné síly týče, nenahradí je Včka. A že to nepoužívají závodníci, proč? Protože oni závodí, nemají v smyslu brzdit, maximálně přibržďovat do prudké zatáčky, a jsou o něco lehčí než sestava kotoučové brzdy, rozhodně je nemají proto, že je to dostačující.
Martin Vychodil: Proč tedy 95 % koloběžkářů jezdí s Véčkama? To jsou všichni sebevrazi? Tenhle web fakt nečtou pitomci, nesnažte se jim namluvit nesmysly. Díky! :-)
Protože za 1. ne většina modelů nabízí kotoučové brzdy a už vůbec ne například pro městský provoz. Za 2. cena, ano, hodně lidí kouká hodně na cenu. Za 3. si myslí, že se jedná o složitou část, se kterou nechtějí mít nic společného.
Souhlas s Martin Vychodil. Kapitola o brzdách je více než zavádějící. Nesmysly tu šíří někdo úplně jiný.
Navigace pro komentáře